Slovníček pojmů

abatyše
lat. abbatissa, z lat. abbas --- opat; odvozený termín, označující „matku představenou“ ženské řeholní (mnišské) komunity; zkomolením vzniklo i české slovo „jeptiška“, často (a nepřesně) užívané pro označení řeholnic obecně [vizte opat, mnich / mniška, řeholník / řeholnice]
arciopat / arciopatství
lat. archiabbas / archiabbatia; čestné tituly představeného zvlášť významného kláštera a kláštera samotného, často jde o nejstarší klášter na daném území. V Čechách byly papežem Janem Pavlem II. tyto tituly uděleny opatu A. Opaskovi a břevnovskému klášteru r. 1993. [vizte opat, opatství]
bazilika
řec. basiliké stoá — královské sloupořadí, původně antická veřejná stavba; křesťanská liturgická (bohoslužebná) stavba (kostel) o lichém počtu lodí (1, 3, 5) se střední lodí převýšenou nad boční tak, že je přímo osvětlená okny. Nyní se tohoto označení používá i pro některé kostely jiné stavební koncepce, pokud jim byla papežem udělena zvláštní (obvykle čestná) privilegia [vizte liturgie]
bohoslužba
vizte liturgie
farář
lat. parochus, z řec. parochos — původně označení pro dodavatele zásob cestujícím úředníkům, státem placeného hostinského při státních silnicích; ten kdo má právo rozdělovat, udílet. V křesťanském významu kněz — duchovní správce stanoveného obvodu církevní správy — farnosti. Duchovní správa zahrnuje právo a povinnost kněze sloužit mši svatou, udělovat další svátosti, kázat — obecně provázet jemu svěřenou obec věřících životem podle evangelia [vizte kněz, farnost, liturgie, svátosti]
farnost
řec. paroikia — oblast, sousedství; trvale zřízený obvod církevní správy (obvykle část města, jedna nebo více menších obcí) a v něm žijící společenství věřících, svěřené do duchovní péče knězi — faráři
fortna
lat. porta — brána; do češtiny přešlo slovo přes němčinu, vstup do kláštera nebo klauzury, vrátnice [vizte klášter, klauzura]
kapitula
lat. capitulum, zdrobnělina od caput — hlava; shromáždění mnichů, které spolu s představeným kláštera řídí komunitu (konvent) mnichů a spravuje záležitosti kláštera [vizte opat, klášter, konvent, kapitulní síň]
generální kapitula
shromáždění představených klášterů a volených zástupců z řad mnichů jednotlivých klášterů spojených v kongregaci, kterou řídí a spravuje její záležitosti [vizte kapitula, kongregace]
kapitulní síň
místnost pro shromáždění mnichů k projednávání záležitostí konventu (komunity) [vizte kapitula, konvent]
klášter
lat. claustrum — ohrazené, uzavřené místo; objekt, kde žije společenství (komunita / konvent) mnichů nebo mnišek. Podle ustanovení Řehole sv. Benedikta má být každý klášter samostatný a soběstačný, vybavený všemi prostředky materiálními i duchovními (zdroj vody, zemědělská půda, mlýn, dílny, kostel, později též knihovna nebo i škol; když benediktinské kláštery začaly plnit úkoly spojené s uchováváním a šířením kulturních statků, v rámci klášterů byly nadále rozlišovány prostory přístupné osobám nepatřícím ke komunitě a vlastní obydlí komunity a další prostory veřejnosti nepřístupné [vizte klauzura, konvent, prelatura]
klauzura
lat. claudere — zavřít, clausura — uzavřený prostor; obytná budova pro členy konventu, část kláštera nepřístupná veřejnosti; též označení pro právní předpisy, které stanovují pravidla pro vztah řeholních osob k okolí v místě, kde společenství mnichů/mnišek žije [vizte klášter,konvent]
kněz
v římskokatolické a pravoslavné církvi osoba, která vykonává kultovní a obřadní úkony, v nichž zastupuje (přesněji reprezentuje) společenství věřících před Bohem; věřící křesťan, který obdržel svátost kněžského svěcení, jímž získal oprávnění (moc) udělovat další svátosti. [vizte farář, farnost, liturgie, svátosti]
kompletář
vizte liturgie hodin
kongregace a Benediktinská konfederace
Benedikt z Nursie psal svou Řeholi pro jím založený a vedený klášter na Monte Cassinu; i když zřejmě předpokládal, že by podle ní mohly žít i komunity jiných klášterů, nezakládal „řád“ v tom smyslu, jak později vznikaly skutečné řády — společenství s hierarchickou územní strukturou a centrálním řízením (např. dominikáni, františkáni, jezuité apod.). Není přesné mluvit o „benediktinském řádu“, benediktinské mnišství je představováno souhrnem klášterů žijících podle Řehole sv. Benedikta, které jsou právně i administrativně samostatné. Během staletí se však jednotlivé kláštery spojovaly do vyšších organizačních celků, obvykle na územním principu. Tato sdružení — kongregace — měla různou strukturu a míru centralizace. V současné době jsou benediktinské kláštery sdruženy do jedenadvaceti kongregací; Slovanská benediktinská kongregace sv. Vojtěcha byla ustavena r. 1945, obnovena byla po r. 1989; dnes jsou jejími členy kláštery v Čechách, na Moravě, ve Slovinsku a Chorvatsku. R. 1893 se (tehdy existující) kongregace spojily do tzv. Benediktinské konfederace, k niž postupně přistupovaly ty, které se měnily nebo nově vznikaly. Konfederace nemá charakter centralizující organizace, jde o zastřešující „fórum“, jehož účelem je efektivní komunikace a spolupráce mezi jednotlivými kláštery a kongregacemi v celosvětovém měřítku [vizte OSB, generální kapitula, opat-praeses, opat-primas]
konvent
lat. conventus — shromáždění, společenství řeholníků/řeholnic jednoho kláštera; označení pro budovy, které tato společenství obývají [vizte klauzura]
krypta
zaklenutý liturgický (bohoslužebný), původně i pohřební, prostor; součást chrámu, obvykle umístěná ve východním závěru kostela a částečně zapuštěná pod povrch okolního terénu (polosuterénní prostor)
liturgie
řec. léitos érgon — veřejný úkon (čin), leitúrgia — veřejná služba, v klasické řečtině označení pro službu státu (obci) nebo bohům — bohoslužba; obecně kultovní úkon, jednání vyjadřující slovy a gesty vztah člověka k božské skutečnosti. Vlastní křesťanskou liturgií (bohoslužbou) v užším smyslu slova je připomínka a zpřítomnění Kristova života, zvěstování evangelia („dobré zprávy“ o vztahu Boha k člověku) a Kristovy spásné oběti na kříži. Děje se tak v hlásání Božího slova (čtení z Bible a kázání) a v eucharistii (řec. díkůčinění), v katolické liturgii se tak označuje modlitba díků za Kristovo spásné konání, která je součástí každé mše svaté a předchází ústřední části liturgie — proměňování chleba a vína v tělo a krev Kristovu a jejich přijímání shromážděnými věřícími. Označení „mše svatá“ pochází z lat. „ite, missa est“ „vyjděte, (shromáždění) je propuštěno“, zvolání, jímž je věřícím oznamován konec obřadu. V širším slova smyslu se v katolickém pojetí označuje jako liturgie i společná denní modlitba — liturgie hodin. [vizte kněz, liturgie hodin, svátosti]
liturgie hodin
lat. liturgia horarum, officium divinum — modlitba hodin, denní modlitba církve: každodenní kněžská a mnišská povinnost modlitby v několika denních dobách. V původní podobě, kterou přebírá i sv.Benedikt ve své Řeholi, vypadala následovně: matutinum (jitřní, při rozednění), prima (první hodina po východu slunce), tertia (třetí hodina po východu slunce, cca devátá dopoledne), sexta (šestá hodina po východu slunce, poledne), nona (devátá hodina po východu slunce, cca třetí odpoledne), nešpory (lat. vesperae, při západu slunce), kompletář (lat. conpletorium, poslední (závěrečná) modlitba (bohoslužba) dne). V nynější podobě je struktura denní modlitby církve jednodušší: officium lectionis (modlitba se čtením, „hodinka četby“, není vázana na konkrétní dobu dne), laudes (ranní chvály), tertia, sexta a nona (obecně „modlitba během dne“, závazná je pouze jedna z nich), vesperae (nešpory, večerní chvály), conpletorium (kompletář, modlitba před spaním)
mnich/mniška
lat. monachus z řec. monachos, monos — samotný, jediný; původně o samotě žijící asketa (askeze = cvičení, odříkání), v záp. Evropě se již v pozdní antice začalo tohoto termínu užívat k označení osob žijících v komunitě řídící se určitým souborem pravidel — řeholí. Samota jednotlivce přešla do podoby alespoň do nějaké míry zachovávaného odloučení celé komunity od okolního prostředí, tento důraz, i když je přizpůsobován daným podmínkám a možnostem, vytváří charakteristiku vlastních mnišských řádů (benediktinů, cisterciáků, trapistů, celestinů, kartuziánů a baziliánů, a také ženských větví těchto řádů) oproti jiným formám řeholního života. [vizte řeholník/řeholnice]
mše svatá
vizte liturgie
nešpory
vizte liturgie hodin
novic/novicka
osoba připravující se na život v řeholním stavu ve zkušební době (noviciát); podle Konstitucí Slovanské benediktinské kongregace trvá noviciát jeden rok, po jehož absolvování může novic/-ka složit první (časově omezené) řeholní sliby
opat
lat. abbas, z aramejského abba — otec, titul představeného kláštera některých mužských řádů (benediktini, cisterciáci, trapisté aj.)
opat-praeses
opat spravující záležitosti kongregace; narozdíl od provinciálů (místních představených centrálně řízených řádů — dominikáni, františkáni, jezuité aj.) nemá v jednotlivých klášteřích kongregace přímé pravomoci [vizte kongregace, konfederace]
opat-primas
představený Benediktinské konfederace, zastupuje benediktinské kláštery u Apoštolského stolce v Římě, narozdíl od generálních představených centrálně řízených řádů nemá v jednotlivých kongregacích a klášterech přímé pravomoci [vizte kongregace, konfederace]
opatství
organizačně samostatný a právně nezávislý klášter vedený opatem, nebo, v době uprázdnění opatského úřadu, převorem-administrátorem [vizte klášter, převor-administrátor, převorát, probošt, proboštství]
opus dei (opus divinum)
v Řeholi sv. Benedikta označení pro společné bohoslužby, zejména pro liturgii hodin [vizte liturgie hodin]
OSB
Ordo Sancti Benedicti — Řád svatého Benedikta; běžně užívané, ale nepřesné souhrnné označení pro kláštery (komunity), žijící podle Řehole svatého Benedikta [vizte kongregace a konfederace, klášter]
postulant/postulantka
uchazeč/-ka o vstup do komunity mnichů/mnišek; přijetí do noviciátu předchází přibližně půlroční doba, kdy kandidát/-ka mnišského života poznává prostředí a život komunity a komunity se seznamuje s ním/ní. Poté následuje přijetí do noviciátu. [vizte novic/novicka]
prelát
lat. praelatus — představený; titul vyššího církevního hodnostáře zastávajícího úřad, s nímž je spojena určitá pravomoc, biskup, opat aj.
prelatura
prelátem zastávaný úřad, přeneseně také obydlí a reprezentační prostory preláta, např. představeného kláštera — opata; obydlí opata nebylo, s ohledem na nutnost jeho kontaktu s okolím, součástí klauzury [vizte klauzura, konvent]
probošt
lat. praepositus — postavený do čela, ustanovený nad něčím nebo někým, velitel, dozorce; zde ve významu představený organizačně a právně nesamostatného kláštera, v němž zastupuje vlastního představeného, opata; v Čechách a na Moravě se nyní kláštery závislé na jiném klášteře nenacházejí [vizte proboštství, převorství]
proboštství
označení kláštera, organizačně a právně závislého na „mateřském“ klášteře; obvykle šlo o původně malé komunity, zakládané v místech více vzdálených od centra (z Břevnova takto byla založena např. proboštství Broumov nebo Rajhrad, obě, vzhledem ke značnému rozvoji řeholního života, se stala opatstvími)
převor
lat. prior — první, přední; titul zástupce opata; též označení představeného menšího konventu, který se (ještě) nestal opatstvím [vizte převorství, probošt, proboštství, převor-administrátor]
převor-administrátor
označení představeného kláštera, který vede opatství v době uprázdnění opatského úřadu nebo v období, kdy se kapitula opatství rozhodla opatskou volbu odložit; převor-a ministrátor řídí klášter se všemi pravomocemi opata, neužívá však odznaků opatské hodnosti (mitra, berla, pektorál a prsten)
převorství (priorát)
označení menšího kláštera, který nemá status opatství, případně kláštera, který je organizačně a právně závislý na „mateřském“ klášteře [vizte převor, opatství, probošt, proboštství]
ranní chvály
vizte liturgie hodin
refektář
společná klášterní jídelna
řehole
lat. regula, soubor pravidel, jimiž se řídí život v jednotlivých klášteřích nebo řádech
řeholník/řeholnice
člen/-ka společenství (komunity, konventu), které se řídí určitým souborem pravidel — řeholí. Forem řeholního života je více (řeholní kanovníci, mendikantské řády, řády řeholních kleriků, sekulární instituty zasvěceného života, společnosti apoštolského života), termín mnich/mniška je tedy významově užší, označuje pouze jednu formu řeholního života [vizte mnich/mniška]
svátosti
lat. sacramenta; liturgické úkony, které věřícím zprostředkovávají Boží působení; naznačované (symbolické) jednání, které odkazuje k božské skutečnosti. V pojetí římskokatolické církve jde při tomto symbolickém jednání zároveň o uskutečňování komunikace mezi Bohem a člověkem, v níž je věřícím zprostředkováván vztah Boha k lidem. Římskokatolická církev uznává sedm svátostí: křest, biřmování, eucharistie („svátost oltářní“), svátost smíření („zpověď“), pomazání nemocných, manželství; v počtu a ve výkladu svátostí není mezi křesťany jednota. [vizte liturgie, kněz]

Výběrová literatura:

© Benediktinské arciopatství

novinky

vstup do obrazárny

obrazárna