Benediktini a břevnovský klášter

Benediktinská komunita

je společenství křesťanů římskokatolického vyznání, bratří nebo sester, kteří společně hledají Boha (srov. RB 58,7). Oporou je jim v tom řehole svatého Benedikta z italské Nursie, sepsaná v 6. století, soubor pravidel mnišského společenství [lat. regula = měřítko, pravidlo, uspořádání]. Tento řád pro život v klášteře na základě Písma svatého, tradice církevních otců a zkušeností předcházejících generací mnichů stanovuje, jak mají bratři nebo sestry společně žít, jak se mají modlit a pracovat, jakou podobu mají mít kontakty mezi klášterním společenstvím a okolím kláštera.

Klášter

[lat. claustrum – ohrazené, uzavřené místo] je objekt, kde žije společenství (komunita / konvent) mnichů nebo mnišek. Podle ustanovení Řehole sv. Benedikta má být každý klášter samostatný a soběstačný, vybavený všemi prostředky materiálními i duchovními.
Když benediktinské kláštery začaly plnit úkoly spojené s uchováváním a šířením kulturních statků, uvnitř klášterů byly a jsou rozlišovány prostory přístupné osobám nepatřícím ke komunitě a vlastní obydlí komunity a další prostory veřejnosti nepřístupné, tzv. klauzura, obytná budova pro členy mnišské komunity.

Život klášterního společenství

je určován pravidelným rytmem liturgie a práce – odtud známé heslo „ora et labora“, přičemž obojí sv. Benedikt charakterizuje jako službu Bohu.
Modlitbou ve vlastním smyslu slova je míněna modlitba veřejná, liturgická, tzv. opus Dei - dílo Boží: eucharistická bohoslužba a divinum officium, bohoslužba hodin v chóru, a také modlitba soukromá, jejíž součástí je lectio divina, rozjímavá četba bible.
Řehole nestanovuje konkrétní „poslání kláštera“; co svatý Benedikt ve své Řeholi určil, je smysl a cíl modlitby i práce – „aby byl ve všem oslavován Bůh“ (srov. RB 57,9). A „dílnou, kde to všechno máme svědomitě konat, jsou prostory kláštera a stálost v komunitě“ (RB 4,78).
Některé formy klášterního života se v průběhu staletí mění, podle toho, jak řeholníci a řeholnice musejí reagovat na proměny společnosti, ve které se jejich kláštery nacházejí a kde působí. Jeden prvek je však trvalý: stejně jako před tisíci lety i nyní je den mnichů – v souladu s Řeholí sv. Benedikta – rozdělen mezi modlitbu a práci. Benediktini nemají, jako některé jiné řády, jednotné poslání, konkrétní činnost je dána především polohou kláštera (jiná na venkově, jiná ve velkoměstě), dispozicemi a vlohami bratří a také potřebami okolí kláštera. Na různých místech ve světě se rozvinula škála činností, od práce zemědělské přes různá řemesla, vědu a práci pedagogickou v řádových nebo jiných školách až po provozování nakladatelství; pro mnoho benediktinských klášterů je také charakteristické spojení klášterního života s duchovní správou ve farnostech.

Břevnovská benediktinská komunita dnes

Kněží z řad mnichů břevnovského kláštera obstarávají duchovní správu farnosti při kostele sv. Markéty, a také v nedalekém filiálním kostele Panny Marie Vítězné na Bílé Hoře. Bělohorský poutní areál je od r. 2007 také domovem českých benediktinek z komunity Venio (Kommunität Venio O.S.B. v Mnichově).

Břevnovské arciopatství od roku 1998 vydává knihy o mnišství, staré křesťanské spiritualitě i aktuálních otázkách církevního života.
Komunita také zpřístupňuje část interiérů kláštera pro veřejnost formou komentovaných prohlídek s odborným průvodcem.

Prostřednictvím své servisní firmy provozuje arciopatství v klášterním areálu hotel, restauraci a výčep piva z místního pivovaru, sály prelatury jsou pronajímány k pořádání společenských a kulturních akcí.
Na přelomu první a druhé dekády 21. století byla dlouholetá složitá jednání církví se státem zakončena přijetím zákona o majetkoprávním vyrovnání mezi státem a církvemi, napravujícím formou vydání nemovitého majetku nebo finančních náhrad některé křivdy spáchané komunistickým režimem po r. 1948. Na postupně navracených pozemcích se břevnovští benediktini začínají věnovat podnikání v lesnictví a zemědělství.
Z těchto aktivit je financován život komunity a provoz i údržba kláštera; uvedené projekty také vytvářejí pracovní příležitosti pro občanské zaměstnance. (Více o klášterním hospodářství na následující stránce.)

Vstup do komunity

Celý život mnicha má být soustředěn na Boha (srov. RB 4); evangelijní zvěst o celkové proměně života a vztahu ke světu se koncentruje v každodenním úsilí o „změnu mravů – conversatio morum“ (RB 58,17).
Mnišství je služba Bohu a bližním v neustálé bdělosti a ve svobodném podřízení se kázni řádu – řehole.
Ti, kteří usilují o následování Krista po vzoru svatého Benedikta, projdou dříve, než se stanou mnichy, dlouhou cestu. Zájemce o vstup do komunity je nejprve přijat jako host, poté jako kandidát (postulant).
Poté je kandidát přijat do noviciátu, který začíná tzv. obláčkou – předáním řeholního oděvu a přijetím řeholního jména. U českých benediktinů trvá noviciát nejméně jeden rok.
Poté novic skládá, nejméně tři roky po sobě, jednoleté mnišské sliby. Jsou to tzv. sliby časné, v protikladu ke slibům věčným, které mají doživotní platnost.
Teprve poté může mnich, tzv. časný profes, požádat představeného a kapitulu kláštera (radu mnichů s věčnými sliby) o souhlas se složením slibů věčných [professio perpetua]. Těmi se osoby Bohem povolané k zasvěcenému životu veřejně, tedy před církví, bezvýhradně zasvěcují Bohu ve službě církvi a stávají se plnoprávnými – a za život společenství také spoluzodpovědnými – členy řeholních komunit.
Evangelijní rady Bohu zasvěcené čistoty, chudoby a poslušnosti mají základ ve slovech a příkladu samotného Krista; svatý Benedikt od svých následovníků žádá ještě slib stálosti, jimž se mnich připojuje ke konkrétní klášterní komunitě a vyjadřuje jím své rozhodnutí setrvat na daném místě až do smrti. Tento požadavek není samoúčelný – pro žáky svatého Benedikta je totiž klášter místem, na které byli postaveni Božím povoláním, a proto právě zde mají uskutečňovat své životní poslání.

Výše zmíněný řeholní oděv [hábit, lat. habitus, oděv, vzhled, stav] se u benediktinů skládá z černé tuniky [lat. tunica, původně dlouhá košile] přepásané řemenem a ze škapulíře oblékaného přes přepásanou tuniku [lat. scapulae, plece, ramena; dlouhý pruh látky s prostřihem pro hlavu a s přišitou kapucí]. Při liturgii bývají tunika a škapulíř doplněny dlouhým černým pláštěm (u noviců a mnichů s časnými sliby), svrchním liturgickým oděvem mnichů se sliby věčnými je tzv. kukula (skládaný černý talár stejné délky jako tunika a škapulíř). Stanovy Slovanské benediktinské kongregace (o té níže) uvádějí, kdy mniši mohou používat civilní oděv: při práci, odpočinku, nebo v prostředí, kde jeho smysl nemusí být pochopen.

Každodenní život břevnovských benediktinů

Den bratří začíná ranními chvalami v 6.15 (v neděli 6.30), v 7 hodin navazuje společné slavení eucharistie (v neděli v 7.30). Po snídani se mniši věnují přidělené práci. Před obědem se pomodlí společnou modlitbu žalmů a odpoledne se opět věnují zadaným činnostem.
Každodenní součástí mnišského života je rozjímavá četba bible (lectio divina).
Podvečerní modlitbou jsou nešpory (17.00); studium a četba naplňuje čas od jejich skončení do večeře. Kompletář – společná modlitba ve večerních hodinách (19.45) zakončuje den; noční čas je podle tradice vyhrazen tzv. velkému mlčení (silentium).
Kromě tohoto obecného denního schématu věnují bratři svůj čas také všedním službám pro ostatní (práce v kuchyni, na zahradě apod.).

Řád svatého Benedikta (Ordo Sancti Benedicti / O.S.B.)

se jako souhrnné označení benediktinů běžně užívá; v právně-organizačním smyslu, jak řád představují např. cisterciáci, dominikáni nebo jezuité, však „benediktinský řád“ neexistuje. Svatý Benedikt počítal s tím, že jeho řeholí se budou řídit i jiné kláštery (z Monte Cassina byl založen klášter v Terracině), ale „řád“ nezaložil. Benediktinské mnišství žije v klášterech, z nichž každý je autonomní jednotkou po stránce právní a ekonomické, kterou řídí a za níž nese plnou odpovědnost představený (opat nebo administrátor). O.S.B. tedy budeme chápat jako souhrnné označení pro komunity, žijící podle Řehole svatého Benedikta; s výjimkou těch, které také vycházejí z Benediktovy řehole, ale v průběhu svého formování vytvořily centralizované struktury (např. cisterciáci).

Kongregace

Už od středověku se jednotlivé benediktinské kláštery sdružovaly do skupin či svazů, kongregací [lat. congregatio = sdružování, sdružení], většinou aby šířily nějakou reformní myšlenku. Kongregace často vznikaly podle vztahů zakladatelských a založených klášterů, později také podle jazykových oblastí nebo územních (státních) hranic. Tato sdružení měla různou strukturu a míru centralizace; např. Cluny si nárokovalo svrchované vedení podřízených klášterů, přináležitost k reformnímu okruhu Gorze spočívala v převzetí společných zvyklostí [consuetudines].

Základem pro zřizování kongregací benediktinských klášterů byla bulla papeže Benedikta XII. Summi Magistri dignatio z 20. června 1336, která ustanovila 36 kongregací na převážně územním principu. Do formování klášterních svazů však výrazně zásahly „vnější“ události – husitské hnutí v Čechách, reformace v Německu, Švýcarsku, Skandinávii a v Anglii. Až po tridentském koncilu (1545–1563) se sdružily do kongregací postupně téměř všechny benediktinské kláštery. Kongregace od této doby – a také v nynější podobě – především koordinují záležitosti ve společném zájmu sdružených klášterů. Kláštery mají v jejich rámci společné stanovy a zvyklosti, často i podobnou činnost a drobné zvláštnosti v řeholním oděvu. Kláštery v jedné kongregaci si vzájemně pomáhají, například při formaci noviců, v případě potřeby i materiálně, společně hájí své zájmy ve vztahu k církevním i světským úřadům.

Kongregace vznikla také v českých zemích; ta první, ustavená na základě pokynů výše zmíněné bully papeže Benedikta XII. r. 1336 byla roku 1631 obnovena jako „Congregatio Benedictinorum Bohemica“. Náležela k ní opatství Břevnov (s Broumovem, Policí a Rajhradem), Svatý Jan pod Skalou, Svatý Prokop na Sázavě, Kladruby (s Přešticemi a Touškovem) a Svatý Mikuláš na Starém Městě pražském. Emauzské opatství bylo z České benediktinské kongregace po předání kláštera španělským benediktinům (1635/36) vyřazeno. Konec této druhé kongregaci učinilo rušení klášterů Josefem II. Zrušena byla opatství Kladruby, Svatý Jan pod Skalou, Svatý Prokop a Svatý Mikuláš a proboštství Police. Až roku 1889 byly papežem Lvem XIII. zřízeny dvě kongregace na území habsburské monarchie – Neposkvrněného početí Mariina a Svatého Josefa. Břevnov a Broumov se staly součástí Kongregace Panny Marie. Břevnovský opat Bruno Čtvrtečka byl zvolen viceprézesem kongregace. Rajhrad, od roku 1813 opatství, se připojil ke Kongregaci svatého Josefa, Emauzy se již roku 1880 začlenily do Beuronské kongregace.

Slovanská benediktinská kongregace svatého Vojtěcha

Roku 1929 se kláštery Břevnov a Broumov, a také Rajhrad vyvázaly z dosavadních svazků, protože společný život přes hranice státu v této době nebyl možný. Zůstaly podřízeny přímo papežské kurii, izolovány mimo kongregace. O vytvoření nové kongregace jednali představení benediktinských klášterů už od počátku 30. let, zejména z iniciativy emauzského opata Arnošta Vykoukala; zakládání kongregace však přerušily politické události od podzimu 1938. K založení Congregatio S. Adalberti / Kongregace sv. Vojtěcha došlo až roku 1945. Desetiletí komunismu mezi rokem 1948 a rokem 1989 přečkala Kongregace svatého Vojtěcha jenom de iure. Roku 1950 byly zrušeny kláštery v Československu a jejich budovy a pozemky byly převedeny do vlastnictví státu. Někteří mniši, kteří byli kněžími, nastoupily do duchovní správy v diecézích, jiní, jak kněží tak laičtí bratři vykonávali civilní zaměstnání, další žili v emigraci. Až v březnu 1990 tehdejší opat-primas Viktor Dammertz svolal první generální kapitulu Slovanské benediktinské kongregace sv. Vojtěcha po rozpadu východního bloku (1989). Obnova benediktinského života v tehdejším Československu začala právě touto kapitulou, kdy se v bavorském Rohru sešli všichni žijící benediktini, kteří do této kongregace patřili. Zde bylo dohodnuto, že obnova benediktinského života začne v Břevnově, kde bude i společný noviciát, že benediktini ze všech domů budou nejprve žít v jednom klášteře; výhledově se však již mluvilo také o obnově Rajhradu i pražských Emauz. Představenými Slovanské kongregace byli postupně opat kláštera v Göttweigu Clemens Lashofer, arciopat Asztrik Várszegi z kláštera Pannonhalma a Edmund Wagenhofer, emeritní arciopat kláštera Sv. Petra v Salzburgu. 21. října 2021 zvolila generální kapitula prézesem kongregace P. Jeronýma Adama Marina z kláštera Ćokovac, prvním asistentem je Petr Prokop Siostrzonek, arciopat břevnovský.

Ke Slovanské benediktinské kongregaci sv. Vojtěcha náležejí tyto kláštery:

Benediktinské arciopatství sv. Vojtěcha a sv. Markéty v Praze-Břevnově

Benediktinské opatství sv. Václava v Broumově (administrátorem je představený břevnovského kláštera)

Benediktinské opatství Panny Marie a sv. Jeronýma – Emauzy v Praze

Benediktinské opatství sv. Petra a Pavla v Rajhradě na Moravě

Převorství sv. Cyrila a Metoděje v Mariboru, Slovinsko

Převorství sv. Kosmy a Damiána Ćokovac, Chorvatsko.

Slovanská benediktinská kongregace sv. Vojtěcha přináleží ke Konfederaci benediktinských kongregací – Confoederatio benedictina.

Benediktinská konfederace

vznikla roku 1893, z iniciativy papeže Lva XIII. Nemá charakter centralizující organizace, jde o svazek kongregací, jehož účelem je efektivní komunikace a spolupráce mezi jednotlivými kláštery a kongregacemi v celosvětovém měřítku. V čele této celosvětové Konfederace benediktinských kongregací stojí opat, titulovaný „opat primas“. Sídlí v klášteře u Svatého Anselma v Římě. (Klášter byl postaven na konci devatenáctého století na římském kopci Aventinu, nedaleko kláštera sv. Bonifatia a Alexia, kde se stal mnichem svatý Vojtěch. Kromě úřadu opata-primase se tam nachází benediktinská vysoká škola, financovaná benediktinskou konfederací.) Opat-primas, na rozdíl od generálních představených centralizovaných řádů, nemá bezprostřední řídící pravomoci v jednotlivých klášteřích ani kongregacích. Zastupuje benediktinské kláštery u Apoštolského stolce v Římě, jestliže to okolnosti vyžadují, koordinuje součinnost klášterů nebo kongregací při určité činnosti (např. misijní aktivity). Do života klášterů zasahuje opat-primas tehdy, když nastanou nějaké výjimečné situace. Opata-primase volí celosvětový kongres benediktinských opatů, který se koná každé čtyři roky u Svatého Anselma; 14. září 2024 byl zvolen v pořadí již 11. opatem primasem Jeremias Schröder z arciopatství St. Ottilien. (Vizte např. ZDE.) Benediktinská konfederace sdružuje 19 kongregací (stav k roku 2015).

Prameny a literatura (výběr)

V mnišské tradici je prvotní a základní „řeholí“, pravidlem křesťanského života, samotné Písmo svaté, tedy Bible (srov. RB 73,3). Takřka každý řádek Benediktova textu je citací, aluzí nebo reminiscencí Bible, bez orientace v Písmu je mnoha Benediktovým myšlenkám obtížné porozumět. Odtud tudíž musíme začít i zde. Českých překladů Písma nebo jeho částí je značné množství; doporučíme-li tedy jeden z nich, není to dáno přehlížením hodnoty a významu těch ostatních.
V posledních desetiletích je nejrozšířenější Bible: Písmo svaté Starého a Nového zákona. Český ekumenický překlad. Přel. ekumenické komise pro Starý a Nový Zákon. 1. vyd. 1979, revidované vydání 1985, vydání po další revizi překladu 2001 a dále. Pro věřící římskokatolického a pravoslavného vyznání obsahuje také deuterokanonické knihy.
Nejnovějším českým překladem římskokatolické církve je Jeruzalémská bible: Písmo svaté vydané Jeruzalémskou biblickou školou. Přel. F. X. a D. Halasovi. Praha: Krystal OP; Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2009 et al.

K metodám interpretace biblických textů: Výklad Bible v církvi. Dokument Papežské biblické komise. Přel. Prac. skupina Katolického biblického díla v ČR. Praha: Zvon, 1996.
Úvody do biblických textů:
Rendtorff, Rolf. Hebrejská bible a dějiny: úvod do starozákonní literatury. Přel. J. Hoblík. 4. vyd. Praha: Vyšehrad, 2015.
Kaiser, Otto. Odkaz alexandrijských Židů: úvod do deuterokanonických knih Starého zákona. Přel. J. Hoblík. Praha: Vyšehrad, 2006.
Heckel, Ulrich, a Pokorný, Petr. Úvod do Nového zákona: přehled literatury a teologie. Přel. L. Kopecká a P. Moskala. Praha: Vyšehrad, 2013.

Český překlad Benediktovy řehole, vydaný v roce 1998 je přizpůsoben katolickému liturgickému překladu Bible. Jak značí název, jde o texty čtené při bohoslužbách. Bible, jak ji přijímají a rozumějí jí lidé věřící není jen literární památkou, ale především stále živým Božím slovem, které zaznívá při každém slavení liturgie, při každé modlitbě. Liturgický překlad Bible, z nějž jsou čteny každodenní pasáže při mši svaté, vycházel postupně od r. 1973 (starozákonní knihy počínaje žalmy, překlad Starého zákona není dosud dokončen), Nový zákon vyšel poprvé v roce 1989. I u tohoto překladu jsou k dispozici různá vydání.
Při liturgii ke čtení těchto textů slouží Lekcionáře a při slavnostních bohoslužbách také Evangeliář; základní knihou pro kněze sloužícího mši je Misál. Lekcionáře jsou z praktických důvodů rozděleny do několika svazků podle liturgických dob (Advent, Vánoce, doba postní, velikonoční a tzv. liturgické mezidobí). Užitečnou pomůckou ke sledování textů i pro samostatnou četbu je souhrnné vydání všech liturgických textů v jednom svazku: Misál na každý den liturgického roku. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 1. vyd. 2000, ad.

Bohoslužbou je také denní modlitba církve, v benediktinském označení „Opus Dei“. Jejím základem jsou především starozákonní žalmy, další texty Písma jsou vybírány podle zmíněných liturgických dob. Rozsah této liturgie hodin nebo také „hodinek“ či „breviáře“ je různý; pro mnichy a kněze platí odlišné závazky, jednotlivá řeholní společenství někdy užívají vlastních doplňků a jiných úprav.
Kompletní texty, tzv. „kněžský breviář“: Denní modlitba církve I.–IV. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2004.
Denní modlitbu se mohou a mají modlit také laici. Především jim slouží jednosvazkové vydání textů (bez „modlitby se čtením“, která obsahuje delší texty z Písma a děl církevních otců): Denní modlitba církve: ranní chvály, modlitba uprostřed dne, nešpory a modlitba před spaním. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2007. Úvody k těmto knihám obsahují stručné a výstižné uvedení do katolické liturgiky.
O tom, jaký význam modlitbě přikládal sv. Benedikt svědčí rozsah a obsah kapitol, který jí v Řeholi věnoval. Od 8. do 20. kapitoly a dále v 43. až 52. kapitole podrobně ustanovuje pravidla pro společně se modlící komunitu mnichů.
Recitaci a naslouchání slovům Písma při mši a denní modlitbě doplňuje „lectio divina“, kontemplativní četba Bible, často právě úryvků z liturgie (srov. RB 48).
Stručným návodem k tomuto čtení je kniha Maria Masiniho Úvod do „Lectio divina“: teologie, metoda, spiritualita, praxe. Přel. T. Brichtová. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 1993.
Texty podle liturgických dob: Giorgio Zevini a Pier Giordano Cabra, Lectio divina na každý den v roce, patnáctisvazková řada vydávaná postupně od r. 2001, rovněž Karmelitánské nakladatelství.

Jak se formy interpretace Bible, sdělování učení církve (evangelizace, pastorace) a „praktický“ vztah církve ke světu mají adekvátně přizpůsobovat proměnlivým podmínkám dob a míst, ukazují Dokumenty II. vatikánského koncilu. Přel. prac. skupina pod vedením O. Mádra. Praha: Zvon, 1995. Zde upozorníme zejm. na s. 361–378: Dekret o přizpůsobené obnově řeholního života Perfectae caritatis.
Základním věroučným dokumentem římskokatolické církve vydaným po II. vatikánském koncilu je Katechismus katolické církve. Přel. J. Koláček, dodatky a opravy M. Koronthályová. 2., dopl. a oprav. vyd. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2002. Tato kniha je reprezentativním přehledem autentické nauky církve; není to určitě četba jednoduchá, ovšem věnovat potřebné úsilí pro porozumění celku je smysluplné v každé době i osobní situaci.
Pokud by se někomu tento svazek zdál být přecejen až příliš náročným, může využít Kompendia Katechizmu katolické církve. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2006.
Vnitřní právní normou, celkovým souborem pravidel života katolické církve, rovněž odrážejícím vnitrocírkevní vývoj po II. vat. koncilu, je Kodex kanonického práva z roku 1983. Bilingvní vydání: Codex iuris canonici. Kodex kanonického práva: úřední znění textu a překlad do češtiny. Přel. M. Zedníček. Praha: Zvon, 1994. Řeholního života se týkají především kánony 573–746.
Aktuální stanoviska církve k sociálním a politickým otázkám prezentují sociální encykliky papežů; v češtině je můžeme číst v souborném vydání: Sociální encykliky 1891–1991. Praha: Zvon, 1996.
Systematickým shrnutím výkladu sociální nauky v její aktuální podobě je Kompendium sociální nauky církve, vydané Papežskou radou pro spravedlnost a mír. Přel. C. V. Pospíšil. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2008.
O životě a poslání řeholníků a řeholnic v těchto kontextech: Zasvěcený život ve světle reformy II. vatikánského koncilu: dokumenty z let 1964–1997. Red. D. Bohušová. Olomouc: MCM, 1997.

K zařazení mnišství do celku (nejen) církevních dějin mohou být užitečné tyto knihy:
Adam, Adolf. Liturgika: křesťanská bohoslužba a její vývoj. Přel. V. Konzal a P. Kouba. 2. vyd. Praha: Vyšehrad, 2008.
Beinert, Wolfgang. Malé dějiny křesťanského myšlení. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2012.
Čornej, Petr, Bělina, Pavel, aj. Dějiny evropské civilizace I. a II. 4. vyd. Praha; Litomyšl: Paseka, 2002.
Čornej, Petr, Bělina, Pavel, a kol. Dějiny zemí Koruny české I. a II. 9. vyd. Praha; Litomyšl: Paseka, 2007.
Fiala, Petr. Katolicismus a politika: o politické dimenzi katolicismu v postmoderní době. Brno: CDK, 1995.
Fiala, Petr. Laboratoř sekularizace: Náboženství a politika v ne-náboženské společnosti: český případ. Brno: CDK, 2008.
Filipi, Pavel. Křesťanstvo: historie, statistika, charakteristika křesťanských církví, 4. vyd. Brno: CDK, 2012.
Frank, Karl Suso. Dějiny křesťanského mnišství. Přel. Z. Lochovský. Praha: Benediktinské arciopatství sv. Vojtěcha a sv. Markéty, 2003 [= PB 7].
Franzen, August. Malé církevní dějiny. Přel. B. Smékal a M. Kyralová. 3., doplněné vyd. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2006.
Jedin, Hubert. Malé dějiny koncilů. Přel. K. Dolista. Praha: ČkCh v ÚCN, 1990.
Kadlec, Jaroslav. Přehled českých církevních dějin 1. a 2. Praha: Zvon, 1991.
Rektořík, Jaroslav. Ekonomická dimenze křesťanství a církve: její reflexe v ČR. Brno: Masarykova univerzita, 2000.
Tretera, Jiří R. Stát a církve v České republice. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2002.

Slovníky, které mohou být vhodným doplněním výše uvedených knih:
Berger, Rupert. Liturgický slovník. Přel. V. Konzal, J. Vokoun a Z. Lochovský. Praha: Vyšehrad, 2008.
De Fiores, Stefano, a Goffi, Tullo (uspořádali). Slovník spirituality. Přel. T. Brichtová, J. Sýkora a J. Lachman. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 1999.
Eliade, Mircea, Culianu, Ioan P. (a Wiesner, H. S.). Slovník náboženství. Přel. M. Lyčka. 2. vyd. Praha: Argo, 2001.
Fischer-Wollpert, Rudolf. Malý teologický slovník. Přehled papežů. Přel. O. Bastl. Praha: Zvon, 1995.
Kraft, Heinrich. Slovník starokřesťanské literatury: životopis, spisy a nauka řeckých, latinských, syrských, egyptských a arménských církevních otců. Přel. J. Kaplan. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2005.
Kuťáková, Eva, Vidmanová, Anežka, aj. Slovník latinských spisovatelů. Praha: Odeon, 1984.
Lemaîtrová, Nicole, aj. Slovník křesťanské kultury. Přel. J. Binder aj. Praha: Garamond, 2002.
Léon-Dufour, Xavier, a kol. Slovník biblické teologie. Přel. P. Kolář. 2. vyd. Praha: Academia, 2003.
Pavlincová, Helena, a kol. Slovník judaismus – křesťanství – islám. Praha: Mladá fronta, 1994; 2. vyd. Olomouc: Nakladatelství Olomouc, 2011.
Petrosillo, Piero. Křesťanství od A do Z. Přel. M. Tesařová a S. Straka. Kostelní Vydří: KN, 1998.
Rahner, Karl, a Vorgrimler, Herbert. Teologický slovník. Přel. F. Jirsa, doplnil J. Sokol. Praha: Zvon, 1996. 2. vyd. Praha: Vyšehrad, 2009.
Tretera, Jiří Rajmund, a Horák, Záboj. Slovník církevního práva. Praha: Grada, 2011.

Základním autorizovaným pramenem informací o benediktinské konfederaci a jednotlivých kongregacích jsou katalogy Konfederace benediktinských kongregací, vydávané v Římě (latinsky) od roku 1894 v pětiletých intervalech (s výjimkou válečných let, tj. po vydání z r. 1910 následovalo další až r. 1920, po vyd. z r. 1935 až r. 1950).
Z běžně dostupné literatury k tomuto tématu:
Borkowska, Malgorzata. Kristus – život Marmionův. Přel. J. Linka. Praha: Benediktinské arciopatství sv. Vojtěcha a sv. Markéty, 2001 [= Pietas benedictina 5], s. 53–55.
Buben, Milan M. Encyklopedie řádů, kongregací a řeholních společností katolické církve v českých zemích. II. díl, II. svazek: Mnišské řády. Praha: Libri, 2004, s. 9–15.
Hrudníková, Mirjam (usp.). Řeholní život v českých zemích. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 1997, s. 36–39.
Vilímková, Milada, a Preiss, Pavel. Ve znamení břevna a růží: historický, kulturní a umělecký odkaz benediktinského opatství v Břevnově. Praha: Vyšehrad, 1989, s. 129–147.
Zeschick, Johannes. Benediktini a benediktinky v Čechách a na Moravě. Přel. Z. Lochovský. Praha: Benediktinské arciopatství sv. Vojtěcha a sv. Markéty, 2007 [= PB 12], s. 41–48.

Literaturu k jednotlivým tématům najdete na dalších stránkách.