Christianizace českých zemí

Počátky křesťanství v českých zemích, misie benediktinů z Řezna
a založení kláštera benediktinek při kostele svatého Jiří na Pražském hradě

Proces šíření křesťanství v českých zemí byl dlouhodobý; jen pozvolna nová víra nahrazovala staré domácí náboženství, úzce spojené s přírodními cykly a jevy. Křesťanství bylo současně ideovým rámcem nové diferenciace a organizace společnosti, měnící její tradiční rodovou a kmenovou strukturu do podoby středověkého státu. Na rozdíl od území západní Evropy, náležející k římské říši, kde bylo přijímání křesťanství kulturně více kontinuální se starší tradicí impéria, do českých zemí přichází křesťanství a s ním spojené kulturní a sociální vzory jako hotový komplexní systém.

Čechy byly součástí christianizující se střední Evropy už od poloviny 9. století, v době největšího mocenského rozkvětu Velké Moravy. Význam byzantské, cyrilo-metodějské mise pro Čechy je nezpochybnitelný – první historicky doložený přemyslovský kníže Bořivoj a jeho manželka Ludmila přijali křest z rukou moravského biskupa Metoděje, kolem r. 880. První dochovaná zmínka o křtu českých velmožů z r. 845 se však vztahuje k řezenskému biskupství (Regensburg). Misionáři z Bavorska přinášeli nejen novou víru, ale také kulturu karolinské říše.

Koncem 9. století se Čechy oddělily od slábnoucí Velkomoravské říše, a už tím se dostaly do sféry bezprostředního vlivu říše francké; řezenské misijní aktivity v Čechách se nyní staly rozhodujícími. Protože řezenské biskupství bylo nedílně spojeno s klášterem svatého Emmerama, můžeme říci, že v českých zemích působili benediktinští mniši dříve, než tu existovaly kláštery, a to právě jako věrozvěstové. Řezenské biskupství zahrnulo Čechy do hranic své diecéze. Mnohé nasvědčuje tomu, že ve Svatém Emmeramu bylo skriptorium k zhotovování liturgických knih pro slovanské misie; vznikla zde např. také nejstarší latinská václavská legenda Crescente fide. Pod řezenským vlivem se v Čechách od poloviny 10. století utvářejí základy církevní organizace a křesťanské společnosti, nejprve na území bezprostředně ovládaném přemyslovskými knížaty ve středních Čechách, poté na územích, která ke své doméně připojovali.

Na konci vlády Boleslava I. představují Čechy konsolidovaný stát, co do velikosti již více méně dosahující hranic, v nichž se české země nacházejí i v přítomnosti; za vlády jeho syna Boleslava II. je dosaženo dalšího úspěchu – vytvoření samostatné pražské (české) diecéze. Stalo se tak díky souhlasu řezenského biskupa sv. Wolfganga s vyčleněním Čech z jeho diecéze a podřízením nové pražské diecéze metropolitnímu arcibiskupství v Mohuči (r. 973). Se vznikem biskupství také přímo souvisí založení vůbec prvního řeholního domu v českých zemích.

Klášter benediktinek při kostele svatého Jiří na Pražském hradě

Kostel sv. Jiří na Pražském hradě založil kníže Vratislav kolem roku 920, jeho vysvěcení se však asi nedožil (zemřel téhož nebo následujícího roku). Kostel byl zřejmě vysvěcen až r. 925, kdy tam dal kníže Václav přenést ostatky kněžny Ludmily). Nejstarší klášter benediktinek a nejstarší klášter v Čechách vůbec založil u kostela sv. Jiří kníže Boleslav II. někdy mezi roky 972/975 se souhlasem papeže Jana XIII. První abatyší byla jeho sestra Mlada.

O životě ctihodné Mlady víme málo. Nevznikla o ní žádná soudobá legenda, nejstarším pramenem pro její životopis je Kosmas, který ovšem svou kroniku píše až o 125 let později.

Byla nejmladší ze čtyř dětí (odtud snad jméno Mlada, od 15. stol. v latinizovaném tvaru Milada) českého knížete Boleslava I. (929/935–967/972) a jeho manželky Biagoty. Místo ani rok Mladina narození neznáme, z datace pozdějších událostí lze usuzovat na rozmezí let 930–935/945.
Někdy kolem roku 966 Mlada vstoupila do kláštera benediktinek u kostela sv. Anežky v Římě, kláštera reformovaného podle clunyjské observance; v klášteře pobývala snad dva nebo tři roky. [Prostředí ženských klášterů Mlada poznala již dříve v Řezně, kam byla poslána na výchovu k obermünsterským řeholnicím.] Datum cesty lze určit jen přibližně, stejně jako dobu pobytu Mlady v klášteře sv. Anežky; celou vládu Boleslava I. a počátek vlády Boleslava II. provází chronologické nejasnosti. Uskutečnila se nejspíš mezi roky 965–967; rok 966 je nejpravděpodobnější – vzhledem ke třetí římské jízdě císaře Oty I., kterou uskutečnil v tomto roce. Císařem prosazený papež Jan XIII. (zvolen 1. 10. 965) se usadil v Římě až v listopadu r. 966 a císař do Říma dorazil o něco později. Dcera českého knížete, nesoucí papeži důležité poselství svého otce (nebo možná bratra, není jisté, zda již nebyl českým knížetem Boleslav II.) s prosbou o založení biskupství v Čechách, mohla být v císařově průvodu. Podle slov Kosmových byla tato cesta současně Mladinou „zbožnou poutí“. V diplomatickém jednání s papežem, při němž Mlada zastupovala českého panovníka, dosáhla dvojího úspěchu: zřízení českého biskupství a založení prvního kláštera v Čechách. Papežský indult k založení biskupství a kláštera se v původním znění nedochoval, ale z poznámky v Kosmově kronice známe text, který byl za listinu papeže Jana XIII. považován. Právě toto pravděpodobně falzum nám zachovalo nejstarší zmínku o Mladě-Marii.

V kap. XXII Kroniky čteme: „Byl pak tento kníže Boleslav II. muž nejkřesťanštější, věřící v obecnou církev, otec sirotků, ochránce vdov, utěšitel zarmoucených, milostivý přijímatel duchovních a poutníků, kostelů Božích obzvláštní zakladatel. Neboť jak čteme v privilegiu kostela svatého Jiří, dvacet kostelů náboženství křesťanskému jako věřící křesťan založil a nadal je všemi požitky, které náleží ke kostelním potřebám, hojnou měrou. Vlastní jeho sestrou byla Mlada, panna Bohu zaslíbená, v svatém Písmu vzdělaná, křesťanskému náboženství oddaná, pokorou nadaná, v hovoru líbezná, k chudým a sirotkům štědrá příznivkyně a veškerou poctivostí mravů ozdobená. Ta se odebrala na zbožnou pouť do Říma a byla tam od otce apoštolského vlídně přijata; pobyvši tam nějaký čas, sdostatek se s mnišskými pravidly seznámila. Naposledy pan papež na radu svých kardinálů, zvláště pak chtě přispěti dobrotivou pomocí novému kostelu, vysvětil ji na abatyši se změněným jménem Marie a dal jí řeholi svatého Benedikta a opatskou berlu. Potom nová abatyše, dosáhši propuštění a požehnání apoštolského, aby přinesla do země české mnišskou řeholi, jela do drahé vlasti se svým průvodem velmi potěšeným. Dojeli ke knížecímu hradu Praze a kníže Boleslav uctivě uvítal dlouho očekávanou drahou sestru; i vzavše se za ruce vkročí do knížecího příbytku, kde spolu sedíce dlouho vzájemnými hovory se baví. Ona vypravuje svému bratru o mnohém, co v Římě viděla nebo slyšela paměti a podivu hodného; mimoto mu odevzdala list, od otce apoštolského proň určený, jehož znění bylo toto: ,Jan, sluha sluhů Božích, Boleslavovi, ctiteli víry katolické, apoštolské požehnání. Jest spravedlivá věc dobrotivě sluch nakloňovati k spravedlivým prosbám; neboť Bůh jest spravedlnost, a kdož ho milují, ospravedlněni budou a všecky věci těm, kdož milují spravedlnost Boží, napomáhají k dobrému. Dcera naše, tvoje rodná sestra, jménem Mlada, též Marie, přinesla mezi jinými žádostmi, jimž nelze odepříti, od tebe prosbu našemu srdci milou, totiž, aby s naším povolením v tvém knížectví ke cti a slávě církve Boží smělo být zřízeno biskupství. To my zajisté s radostným srdcem slyšíce, vzdali jsme díky Bohu, jenž svou církev vždycky a všude rozšiřuje a zvelebuje mezi všemi národy. A proto z plnomocenství apoštolského a z moci svatého Petra, knížete apoštolského, jehož jsme, jakkoli nehodní, přece náměstky, svolujeme a schvalujeme a ustanovujeme, aby při kostele svatého Víta a svatého Václava mučedníků povstal biskupský stolec a při kostele svatého Jiří mučedníka aby byl zřízen pod řeholí svatého Benedikta a pod poslušenstvím dcery naší, abatyše Marie, sbor svatých panen. Ale ne podle obřadů neb sekty bulharského a ruského národa, nebo dle slovanského jazyka, nýbrž vyvol, zachovávaje raději ustanovení a nařízení apoštolská, k tomu dílu jednoho hodného kněze k libosti celé církve, především v latinském písmě vzdělaného, který by dovedl radlicí slova rozbrázditi úhory srdcí pohanských, pšenici dobrých skutků zasíti a snopy úrody víry vaší Kristu odvésti. Buď zdráv!‘ A ihned, jak bylo nařízeno, podle úrady knížete a abatyše byl kostel svatého Víta určen pro budoucího biskupa, kostel svatého Jiří mučedníka byl však na ten čas dán abatyši Marii, sestře knížete.“

Druhá Kosmova zmínka o Mladě se nachází v kap. XXVI: [Vojtěch] „byv vysvěcen dne 11. měsíce června, jel se svými průvodčími do drahé vlasti, a když přišel k hradu Praze bosýma nohama a s pokorným srdcem, za radostného zpěvu duchovenstva i lidu vsedl na biskupský stolec. Na radu tohoto přeslavného pastýře Vojtěcha a na přímluvu své milované sestry, řečené abatyše Marie, kníže Boleslav udělil dobrovolně z lásky a potvrdil oběma svatou mocí církevních zákonů vše, co podnes má a drží pražský biskup v svém biskupství a oč požádala abatyše, aby bylo dáno darem nebo k užívání jejímu klášteru.“
(Kosmova kronika česká. Přel. K. Hrdina a M. Bláhová. Praha: Svoboda, 1972, s. 41n., 45).

Úcta liturgická, kdy je Mlada řazena k českým světcům Václavovi, Ludmile, Vojtěchovi a Prokopovi, rozkvétá až s počátkem doby barokní. Mantovský benediktin belgického původu Arnold Wion ve 4. knize díla Lignum vitae – Ornamentum et decus ecclesiae (Strom života – ozdoba a důstojnost církve) z roku 1595 označuje mezi královskými dcerami v benediktinském řádu Mladu jako svatou. Jako blahoslavenou ji poprvé uvádí výslovně Jiří Bartold Pontanus v Bohemia Pia roku 1608.
Mladin kult se v době barokní rozšířil i do zahraničí, zásluhou spisu německého benediktina Gabriela Bucelina Germania Sacra (Augsburg 1655), a francouzského benediktina Jeana Mabillona (Acta Sanctorum O.S.B, Paris 1685). Bollandisté ji zařadili mezi osoby „opomenuté“ (praetermissi) k měsíci březnu (AASS III, s. 710, Antverpy 1668). „Směrodatný“ hagiografický obraz Mlady-Marie vytvořil Jiří Crugerius SJ. Uvádí dva její svátky: 5. květen (971) jako den její obláčky, a den jejího úmrtí 9. únor 994.

Roku 1673, za abatyše Anny Schenweissové z Ecksteina, byly při opravách románské kaple sv. Anny z 12. století (původně zasvěcené Panně Marii) nalezeny tělesné ostatky, podle pamětní knihy kláštera náležely abatyši Mladě. Hrob navštívil i císař a král Leopold I., který v té době pobýval v Praze. Ostatky vyjmul z hrobu jezuita P. Vetter a vložil je do truhly, roku 1675 byly uloženy do nově vybudovaného výklenku v severní zdi kaple u oltáře sv. Anny.
R. 1733, za abatyše Aloisie Terezie Wildmannové, byly Mladiny ostatky oděny slavnostním rouchem, na lebku byla položena stříbrná maska věnovaná královnou Alžbětou Kristinou, manželkou Karla VI., a poté byly ostatky uloženy do nové prosklené rakve a s tou pak vloženy zpět do výklenku. Nestalo se tak však při veřejné slavnosti, za účasti kompetentních církevních autorit.
Po zrušení svatojiřského kláštera Josefem II. roku 1782 zůstal Mladin hrob v kapli sv. Anny v kostele sv. Jiří neporušen. I když po rozpuštění konventu již nebyl nikdo, kdo by o její kanonizaci usiloval, a také dosud papežem blaho(svato)řečena nebyla, její památka je i nadále připomínána, ať již v historických dílech odborného charakteru, v hagiografii, poezii i v liturgii [neoficiální liturgická připomínka 8. nebo 9. 2.]; tradice klade úmrtí abatyše Marie – kněžny Mlady k 8. nebo 9. únoru roku 994.

Svatojiřský konvent

O první komunitě svatojiřského kláštera nemáme přesnějších zpráv. Mlada, jako abatyše Marie, snad přivedla řeholnice od sv. Anežky v Římě. Větší část konventu pak tvořily dcery šlechtických rodů jak domácích, tak i z blízké ciziny. Benediktinky svatojiřské se kromě liturgie (chórové modlitby) zabývaly v ženských klášterech vesměs tradičními ručními pracemi – zhotovováním bohoslužebných rouch a jiných ozdob pro kostely a oltáře, ale také výchovou dívek, především z aristokratických rodin, a to možná nejen těch, které do kláštera vstupovaly jako mnišky. Klášter byl podporován knížetem Boleslavem II., (později) i biskupem Vojtěchem a dalšími panovníky a vlivnými osobnostmi. Podle listiny abatyše Anežky z r. 1228 náleželo klášteru 129 osad, kromě desátků z dalších 38 vsí a cla i tržného z několika míst. Abatyším (tři pocházely z rodu Přemyslovců, mnohé další z předních aristokratických rodin) udělil Karel IV. r. 1347/1348 knížecí titul a právo korunovat spolu s pražským arcibiskupem české královny*, dále pak rozsáhlou soudní pravomoc na majetcích kláštera. [*Srov. Kuthan, Jiří, a Šmied, Miroslav (edd.). Korunovační řád českých králů. Praha: FF UK & Togga, 2009, s. 261.]

Husité při obsazení hradu v červnu 1421 klášter nezničili. O tom, zda v objektu došlo k drancování není jistých zpráv, zdá se, že největší majetkové újmy utrpěl klášter postupným rozebráním statků, chátráním neobývaného objektu a vypleněním kostela sv. Jiří – králem Zikmundem. Když většina mnišek i s abatyší přistoupila na čtyři pražské články, nechali je odejít do kláštera dominikánek u sv. Anny na Starém městě (interpretace skrovných dochovaných údajů o dalších osudech abatyše a konventu se rozcházejí). Po skončení válek se do kláštera vrátily (1437) pouze dvě sestry a představená; v druhé polovině 15. století se klášter vzpamatovával jen velmi pomalu, některé šlechtické rody se snad vzdaly klášterního majetku, který měly v zástavě, nějakou pomoc poskytl asi i císař Zikmund.

R. 1485 udělil Vladislav II. svatojiřské abatyši právo k získání zcizených statků. Tento vývoj byl přerušen následky požáru pražského hradu roku 1541; škody na objektu kláštera i na kostele samém dosáhly takové výše, že k jejich odstranění bylo nutné zastavit část získaných statků, benediktinkám pak sloužilo jako klášter jen nově, v renesanční úpravě postavené východní křídlo areálu, ostatní části objektu byly využívány různým způsobem, např. jako hradní zbrojnice.
Abatyše Judita Eibenstollerová z Eibenstollu, původně cisterciačka z pohledského kláštera, jen obtížně (s podporou císaře Rudolfa II.) obnovovala řeholní život u sv. Jiří, teprve za její nástupkyně, abatyše Žofie Albíny z Helfenburka (1600–1631) se život v klášteře postupně konsolidoval.

Klášter byl zrušen 20. března 1782, na základě dvorského dekretu císaře Josefa II. o likvidaci všech „neužitečných“ klášterů z 12. ledna t. r. (datování dekretu je uváděno také k 8. 3). Je paradoxní, že v dekretu, datovaném 1. ledna 1782, týž císař chválí a oceňuje činnost a význam kláštera. Konvent, čítající 37 řeholnic byl rozpuštěn, jako první odešly v dubnu t. r. novicky, jimž bylo vyplaceno jednorázové odstupné a rozhodnutím císaře i navráceno věno, které přinesly do kláštera; ostatním řeholnicím udělil pražský arcibiskup 23. 7. 1782 dispenz k opuštění kláštera, poté jim byla přiznána doživotní penze ve výši 200 zl. ročně a jednorázová částka 100 zl. na pořízení civilního oděvu a dalších potřebných věcí. Řeholnice opustily klášter v srpnu 1782. Objekt byl dán do majetku armády, knížecí titul a právo spolukorunovat českou královnu přešly roku 1791 na představenou Tereziánského ústavu šlechtičen (Damenstift) na Pražském hradě při kostele Všech svatých; ta později (r. 1836) převzala také knížecí korunu (z poloviny 16. století) a berlu abatyše z roku 1303, kterou král Václav II. nechal zhotovit pro svou sestru Kunhutu.

Objekt kláštera

Ke staré svatojiřské bazilice z doby knížete Vratislava I. přibyly po založení kláštera nové objekty: při její severní straně obydlí (klauzura) mnišek, a podstatně byla přestavěna sama bazilika. Vzorem svatojiřského kláštera byl snad klášter u sv. Wigberta v Quedlinburgu, jehož zakladateli byli sv. Matylda a její syn, král Oto I.
Po požáru způsobeném obléháním hradu znojemským údělným knížetem Konrádem roku 1142 svatojiřská bazilika a pravděpodobně i budovy konventu prošly podstatnou přestavbou (za abatyše Berty, zvané též “druhá zakladatelka”, v době vlády knížete Vladislava II., 1140–1172, od roku 1158 krále; r. 1145 abatyše Berta také dosáhla potvrzení privilegií kláštera papežem Eugeniem III.).
K další přestavbě došlo v letech 1200–1228 za abatyše Anežky, sestry krále Přemysla I. Otakara, touto úpravou skončil stavební vývoj raně středověké podoby baziliky.
Další stavební úpravy spadají až do doby Karla IV. (přestavba ludmilské kaple, nový hlavní oltář v bazilice) a poté až do 2. poloviny 16. století a dále. Ještě před koncem 17. století nechaly svatojiřské benediktinky upravit baziliku barokní fasádou (stavitel není znám).
Bazilice byla při postupné restauraci započaté v 19. století navrácena raně středověká podoba; klášterní objekt (konvent) je dochován převážně v podobě, kterou získal při raně barokní přestavbě (1657–1680) za abatyše Anny Mechtildy Schenweisové z Ecksteinu.
Po skončení archeologického průzkumu areálu, který s přestávkami probíhal od konce 19. století do roku 1962 a statickém zajištění budov byla v letech 1963–1976 provedena stavební rekonstrukce, při níž byl klášter upraven pro využití Národní galerií v Praze.

Literatura (výběr)
Bastl, Ondřej. Zrušení kláštera benediktinek u sv. Jiří na Pražském hradě v roce 1784. In: Mikulicová, Mlada, a Kubín, Petr (edd.). In omnibus caritas. Sborník Katolické teologické fakulty Univerzity Karlovy. Praha: Karolinum, 2002, s. 61–73.
Bláhová, Marie, Frolík, Jan, a Profantová, Naďa. Velké dějiny zemí Koruny české I.: do roku 1197. Praha; Litomyšl: Paseka, 1999.
Borkovský, Ivan. Pražský hrad v době přemyslovských knížat. Praha: Academia, 1969 [= Památníky naší minulosti 6), s. 102–120.
Dvorník, František. Zrod střední a východní Evropy: mezi Byzancí a Římem. Přel. P. Slunéčko. Praha: Prostor, 1999.
Hammerschmied, J. F. Historia monasteriorum S. Georgii in castro Pragensi et S. Spiritus in Antiqua Urbe Pragensi. Pragae 1715.
Hlošina, V. O. České duchovní řády za rozmachu husitské bouře: příspěvek k dějinám náboženské a sociální revoluce XV. století v zemích českoslovanských. 2. vyd. Praha: nákladem knihtiskárny družstva Vlast, 1924, s. 42–47.
Charvát, Petr. Zrod českého státu: 568–1055. Praha: Vyšehrad, 2007.
Kosmova kronika česká. Přel. K. Hrdina a M. Bláhová. Praha: Svoboda, 1972.
Mabillon, Jean. Annales Ordinis s. Benedicti II. Lucca 1739, s. 413.
Merhautová, Anežka. Bazilika sv. Jiří na Pražském hradě. Praha: Academia, 1966.
Merhautová, Anežka, a Třeštík, Dušan. Románské umění v Čechách a na Moravě. Praha 1984, s. 63, 164, 204, 229n.
Navrátil, Sarkander. Život sv. Otce Benedikta, řeholnictva na západě patriarchy a zákonodárce: s dodatkem o působení řádu sv. Benedikta po všechna staletí, zvláště v Čechách, na Moravě, ve Slezsku, Polsku a na Litvě. Brno: nákladem “Školy B.S.P.”, 1880, s. 335n.
Aeneae Silvii Historia Bohemica. Edd. a přel. D. Martínková, A. Hadravová a J. Matl. Praha: KLP, 1998, s. 46n.
Ryneš, V. Mlada Přemyslovna. Praha 1944.
Šolle, Miloš. Od úsvitu křesťanství k sv. Vojtěchu. Praha: Vyšehrad, 1996.
Třeštík, Dušan. Počátky Přemyslovců: vstup Čechů do dějin (530–935). Praha: NLN, 1997.
Turek, Rudolf. Čechy na úsvitě dějin. Praha 1963, s. 50, 58, 195, 223, 227nn., 260.
Turek, Rudolf. Ctihodná Mlada – Marie. In: Kadlec, Jaroslav (red.). Bohemia sancta: životopisy českých světců a přátel Božích. Praha: Česká katolická charita, 1989, s. 78–84.
Urbánková, Emma, a Stejskal, Karel. Pasionál Přemyslovny Kunhuty / Passionale Abbatissae Cunegundis. Praha: Odeon, 1975.
Zeschick, Johannes. Benediktini a benediktinky v Čechách a na Moravě. Praha: Benediktinské arciopatství sv. Vojtěcha a sv. Markéty, 2007 [= PB 12], s. 13–15.