Řehole svatého Benedikta

Řeholní pravidla napsal sv. Benedikt kolem roku 529 na Monte Cassinu [vizte předcházející stránku]. Pojednávají o podstatných prvcích mnišství – o životě v klášteře, o řádu společné modlitby, o poslušnosti, mlčenlivosti, pokoře, o přijímání noviců a hostí, vlastnostech a volbě opatů a jejich zástupců. Pozornost věnuje také zacházení s klášterním majetkem a charakteru mnicha pověřeného jeho správou i praktickým otázkám vyplývajícím ze vzájemného působení kláštera a jeho okolí.

Při sestavování řehole Benedikt využil starších asketických a duchovních pojednání o mnišském životě, zejm. díla Jana Cassiana, Basileia Velikého, gallské řehole a životopisy jurských otců, spisy sv. Augustina, především však anonymní Řeholi tzv. Magistra. Tento stručný výčet zdrojů Benediktovy řehole ukazuje, že od 5. století, kdy se v západní Evropě šíří mnišské hnutí, byla zde napsána, ať již před Benediktem, jeho současníky, nebo v následujících staletích, celá řada pravidel klášterního života [řeholí]. Benedikt svou Řeholi zařazuje do proudu patristické a mnišské tradice. Tento důraz je u něho zřetelný [srov. RB 73]; nemá v úmyslu být programově originální. [Např. Řehole Benediktova 1998, s. XIX–XXXII a 179 až 202; Holzherr 2001, s. 11–17; Ventura 2010, s. 413–432.]

Ve srovnání s jinými klášterními pravidly z 5. až 6. století se však Benediktova řehole přesto vyznačuje přinejmenším ve dvou ohledech původností: jde o pravidla vyvážená a dobře rozlišující reálné možnosti společenství i jednotlivců. Askeze podle Benedikta nesmí být samoúčelným „výkonem“ [srov. RB 49,7–10]; zde jde o askezi v jejím původním významu [cvičení, zdokonalování], boj se smyslovými žádostmi a pokušeními. Tato „cvičení“ nemají omezovat, ale naopak rozvíjet „lidskost“ [humanitas] členů komunity, v prvé řadě cestou pokory [humilitas, srov. RB 7].

Mnišský život se koncentruje na úsilí o „conversatio morum“ [srov. RB 58,1.17; 73,1n.]; v této „změně mravů“ jde podle sv. Benedikta o celkovou proměnu přístupu k životu. Kvalita časného života je neustále ohrožována různými pokušeními; mnišství je v dikci Řehole službou Bohu a bližním v bdělosti a ve svobodném podřízení se kázni a řádu. Mnich poznává ze zkušenosti, že svodů „vládce tohoto světa“ nezbavuje odchod za klášterní zdi automaticky, a rozhodně ne jednou provždy. Ďábel je neustále nablízku a „rozdmýchávání nespokojenosti“ je jednou z jeho nejúčinnějších zbraní. Poslušnost a pokora jsou cestou k přijetí odpovědnosti za vlastní život tváří v tvář skutečnosti posledního soudu. V tomto životě neexistuje dokonalost, to však nedispenzuje od povinnosti o ni usilovat – je třeba jít vytrvale cestou postupných kroků [srov. RB Prol. 49n.].

Společný život v klášteře má směřovat k jednotě duší překračující rozměr osobnostních limitů. V tomto duchovním přátelství milujeme Boha ve svých bližních [protože jinak ani nemůžeme] a své bližní skrze Boha. V této jednotě překonáváme omezení naší pozemské existence. Svatý Benedikt upozorňuje na nezbytnost rozlišovat a respektovat individualitu jednotlivců, a právě na tomto základě stanovuje obecná pravidla pro jejich osobní rozvoj v rámci společenství, pod vedením představených [opata, převora a děkanů], zkušených v klášterním životě.

Tyto charakteristiky, spolu s akcentem, který na osobu a dílo sv. Benedikta položil svatý papež Řehoř Veliký přispěly k tomu, že právě Benediktova Řehole postupně dosáhla významu zasahujícího celý křesťanský Západ. Nestalo se tak v době jejího vzniku, kdy byla jednou z mnoha, ale až pozdějším vývojem mnišství v Evropě. Přibližně po dobu dvou staletí je Benediktova řehole v západoevropských klášteřích užívána spolu s jinými, zejména s řeholními pravidly irského mnicha sv. Columbana. Teprve koncem 7. století se s RB jako jedinou závaznou normou řeholního života setkáváme v Anglii. V klášterech kontinentální Evropy se RB jako výlučná řehole prosazuje až počátkem 9. století zásluhou jiného mnicha jménem Benedikt.

Řehole svatého Benedikta patří k pozdněantickým [či raněstředověkým] textům, které se do dneška zachovaly v rukopisech blízkých originálu. Když byl kolem roku 577 klášter Monte Cassino poničen Langobardy, mniši odešli do Říma, kde našli útočiště v klášteře u lateránské baziliky. S sebou přinesli jeden exemplář Řehole, který pak byl [podle tradice] uložen v papežské knihovně. V lateránském klášteře došlo kolem roku 600 k redakci montecassinského textu: byly provedeny jazykové úpravy a interpolace, které měly objasnit obtížné pojmy – tak vznikl tzv. „interpolovaný text“. Ten pak s sebou vzali mniši do Anglie, kam byli vysláni papežem Řehořem I. jako misionáři. Nejprve se usadili v Canterbury, později založili klášter ve Worcesteru, kde byl pořízen opis tohoto interpolovaného textu, tzv. Codex Oxoniense, který je nejstarším známým dochovaným rukopisem RB [od roku 1671 je uložen v Bodleianské knihovně v Oxfordu].
Kolem roku 717 shromáždil opat Petronax z Brescie několik poustevníků žijících v rozvalinách rozbořeného montecassinského kláštera ke společnému životu. Anglosaský mnich Willibald tam opět zavedl Řeholi Benediktovu [asi roku 729]. Papež Zachariáš [741–752] těmto mnichům daroval exemplář Řehole, který od dob zničení kláštera Langobardy byl uložen v papežské knihovně. Tento exemplář pak měl v rukou také Karel Veliký, když v roce 787 navštívil Monte Cassino. Zabýval se tehdy myšlenkou církevní a klášterní reformy. Když se dozvěděl, že text Řehole, užívaný v klášterech na území Francké říše se od montecassinského exempláře liší, dal po návratu do Cách napsat dopis opatu Monte Cassina Theodmarovi s žádostí o přesný opis cassinského rukopisu pro klášter v Inden [Kornelimünster]. Opatova odpověď se zachovala – z Theodmarova pověření ji napsal Paulus Diaconus, který pravděpodobně také pořídil vyžádaný opis Řehole. Kolem roku 817/820 přišli do Inden Grimald a Tatto, mniši z kláštera Reichenau, kteří na přání svého knihovníka Reginberta opsali »vzorový kodex«, tj. text Řehole, jenž byl pořízen Paulem Diaconem na Monte Cassinu pro Karla Velikého. Zmíněný Grimald z Reichenau se roku 840/841 stal opatem v St. Gallen a dal pro tento klášter pořídit další opis. Ten je také zachován dodnes – tzv. Codex Sangallensis 914. Právě tento kodex, obsahující tzv. čistý text [textus purus] slouží jako předloha pro kritická vydání RB. [Původní rukopis této textové rodiny, tj. výše zmíněný montecassinský, shořel roku 886 v Teanu v Kampánii, kam se uchýlili cassinští mniši o tři roky dříve po útěku před Saracény.]
Nejpatrnější rozdíl mezi interpolovaným textem [Codex Oxoniensis] a „čistým textem“ [Codex Sangallensis 914]: interpolovaný text začíná slovem Ausculta, Prolog končí veršem 39; čistý text začíná slovem Obsculta, Prolog končí veršem 50.
[Srov. Řehole Benediktova 1998, s. LI–LIII.]

Literatura (výběr):
La Regle de S. Benoit I–VII. Ed. Adalbert de Vogüe. Paris: Cerf, 1972—1977 [= Sources Chrétiennes 181–186].
Regula Benedicti. Řehole Benediktova. Přel. A. Franecová, V. Engelhart a O. Koupil. Praha: Benediktinské arciopatství sv. Vojtěcha a sv. Markéty, 1998.
Holzherr, Georg. Řehole Benediktova / uvedení do křesťanského života (komentář). Přel. A. Vandrovec aj. Praha: Benediktinské arciopatství sv. Vojtěcha a sv. Markéty, 2001 [= PB 4].
Řehole Benediktova s Prokopem Siostrzonkem. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2005.
Stewart, Columba. Modlitba a komunita: benediktinská tradice. Přel. M. Mikulicová. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2004.
Ventura, Václav. Spiritualita křesťanského mnišství 2–3. Praha: Benediktinské arciopatství sv. Vojtěcha a sv. Markéty, 2010 [= PB 19].
Vizte též předcházející stránku a stránku vydavatelství.

Řehole svatého Benedikta – Prolog
1 Naslouchej, synu, mistrovu učení, (Srov. Př 1,8)
nakloň k němu ucho svého srdce, (Srov. Př 4,20)
a k čemu tě laskavý otec nabádá, to rád přijmi (Srov. Př 6,20)
a uveď ve skutek,
2 aby ses v namáhavé poslušnosti vrátil k tomu,
od něhož ses vzdálil zahálčivou neposlušností.
3 Obracím se nyní na tebe, kdo se zříkáš vlastní vůle,
a chtěje sloužit ve vojsku Krista, Pána a pravého Krále,
chápeš se mocných a přeslavných zbraní poslušnosti. (Srov. Ef 6,10–17; 2 Tim 2,2–4)
4 Především, kdykoli začínáš něco dobrého,
co nejusilovněji ho pros, aby to sám dokončil.
5 Ten, jenž nás uznal za své děti,
se pak už nikdy nebude muset rmoutit pro naše špatné činy.
6 Obdaroval nás, a my ho máme vždycky poslouchat tak,
aby nás nejen jednou nevydědil jako rozhněvaný otec své děti,
7 ale aby nás ani jako obávaný pán nevydal,
popuzen našimi hříchy,
věčnému trestu jako ty nejničemnější služebníky,
kteří ho nechtěli následovat ke slávě.
8 Povstaňme tedy už jednou, burcováni slovy Písma:
Už nám nastala hodina, kdy je třeba se probrat ze spánku. (Řím 13,11a)
9 A s očima otevřenýma pro božské světlo
v ohromení slyšme, k čemu nás Boží hlas dennodenně vybízí:
10 Uslyšíte-li dnes jeho hlas, nezatvrzujte svá srdce. (Žl 94,7b–8)
11 A dále: Kdo má ucho, ať poslouchá, co říká Duch církevním obcím. (Zj 2,7a)
12 A co říká? Pojďte, synové, a slyšte mě,
naučím vás bát se Hospodina. (Žl 33,12)
13 Choďte, dokud máte světlo,
aby vás nezastihla tma smrti. (Jan 12,35b; srov. Jan 8,12)
14 V množství lidu, na který takto volá, hledá Pán svého služebníka, a proto opakuje:
15 Miluje kdo život? Přeje si dny štěstí? (Žl 33,13; vv. 15–18 srov. 1 Petr 3,10–12)
16 Jestliže to zaslechneš a odpovíš: „Já“,
říká ti Bůh:
17 Chceš-li mít pravý a věčný život,
zdržuj svůj jazyk od zlého, své rty od falešných slov,
chraň se zlého a čiň dobré, hledej pokoj a usiluj o něj. (Žl 33,14n.)
18 Budete-li se takto chovat, nespustím z vás svůj zrak
a můj sluch bude nakloněn vašemu volání.
A ještě dřív, než ke mně zavoláte, se vám ozvu:
Zde jsem. (Srov. Žl 33,16; Iz 58,9; Iz 65,24)
19 Co je pro nás, milí bratři, sladší než tento hlas Páně, který nás zve?
20 Hle, ve své dobrotě nám Pán ukazuje cestu k životu. (Srov. Žl 15,10n.)
21 Opásejme si tedy bedra vírou a konáním dobrých skutků (Srov. Ef 6,14n.; Lk 12,35)
a pod vedením evangelia se vydejme po jeho stezkách, (Srov. 1 Sol 2,12)
abychom si tak zasloužili patřit na toho,
kdo nás povolal do svého království.
22 Chceme-li bydlet v příbytku jeho království,
nedojdeme tam jinak než cestou dobrých skutků.
23 S prorokem se zeptejme Pána:
Hospodine, kdo smí prodlévat ve tvém stánku,
kdo přebývat na tvé svaté hoře? (Žl 14,1)
24 Poslechněme si, bratři, co nám Pán na tuto otázku odpovídá
a jak nám k onomu příbytku ukazuje cestu.
25 Říká: Vejde tam, kdo žije bez vady a koná spravedlnost, (vv. 25–27 Žl 14,2n.)
26 kdo upřímně smýšlí ve svém srdci, kdo svým jazykem nepomlouvá,
27 kdo nečiní příkoří svému bližnímu, kdo netupí svého souseda,
28 kdo od svého srdce odvrhne zlomyslného ďábla,
když mu něco našeptává,
a i s jeho našeptáváním jím úplně pohrdne,
uchopí jeho myšlenky ještě malé a roztříští je o Krista. (Srov. Žl 14,4; Žl 136,9)
29 Kdo se v bázni Boží nepovyšují pro své dobré chování,
ale uznávají, že dobrého nejsou schopni sami od sebe, nýbrž skrze Pána. (Srov. Flp 2,13)
30 Pána, který v nich působí, velebí jako prorok:
Nikoliv nám, Hospodine, nikoliv nám,
ale svému jménu zjednej slávu. (Žl 113B,1 = 115,1 hebr.)
31 Stejně ani apoštol Pavel nepřičítal nic ze svého kázání sobě:
Boží milostí jsem to, co jsem. (1 Kor 15,10)
32 A dále říká: Kdo se chlubí, ať se chlubí v Pánu. (2 Kor 10,17)
33 Proto také Pán v evangeliu praví:
Kdo tato má slova slyší a podle nich jedná,
podobá se rozvážnému muži, který si postavil dům na skále.
34 Přivalila se povodeň, přihnala se vichřice
a obořila se na ten dům – ale nezřítil se, protože měl základy na skále. (vv. 33n. Mt 7,24n.)
35 Pán to řekl a očekává, že budeme na jeho svatá ponaučení každý den odpovídat skutky.
36 Abychom napravili své chyby,
jsou nám dny tohoto života prodlouženy jako příměří –
37 apoštol říká:
Copak nevíš, že tě Boží dobrota chce přivést k pokání? (Řím 2,4b)
38 Vždyť dobrotivý Pán praví:
Nemám zalíbení v hříšníkově smrti,
ale aby hříšník své chování změnil a byl živ. (Ez 33,11)
39 Když jsme se, bratři, Pána zeptali,
kdo smí prodlévat v jeho stánku,
vyslechli jsme ponaučení, co konat, abychom tam mohli přebývat.
Kéž ty povinnosti plníme.*
* [V některých rukopisech Řehole se následující verše 40–50 vynechávají.]
40 Musíme tedy připravit svá srdce i těla
pro vojenskou službu ve svaté poslušnosti přikázáním.
41 A v čem naše přirozenost zmůže méně,
v tom prosme Pána, aby nám pomohl svou milostí.
42 Chceme-li uniknout pekelným trestům a dospět k věčnému životu,
43 je třeba už nyní, dokud je čas a jsme v tomto těle
a vše je možno plnit ve světle tohoto života,
44 běžet a konat,
co je nám užitečné pro věčnost. (vv. 43n. srov. Jan 12,35; v. 44 srov. 1 Kor 9,24)
45 Chceme tedy založit školu služby Pánu.
46 Doufáme, že při tom nestanovíme nic tvrdého ani nic těžkého.
47 I kdyby se však z oprávněných důvodů,
pro napravení špatností nebo pro zachování lásky,
přistoupilo k něčemu trochu přísnějšímu,
48 neopouštěj hned ve strachu cestu spásy,
která na začátku nemůže být jiná než úzká. (Srov. Mt 7,14)
49 Když se pak pokrokem v řeholním životě a ve víře rozšíří srdce,
běžíme cestou Božích přikázání z nevýslovně sladké lásky. (Srov. Žl 118,32)
50 Nikdy se nerozcházíme s jeho naukou,
zůstáváme v jeho učení až do smrti v klášteře
a trpělivostí získáváme podíl v Kristových utrpeních,
abychom měli podíl i v jeho království. (Srov. Sk 2,42; 2 Jan 9; Kol 1,24; Řím 8,17; 1 Petr 4,13)
Amen

Řehole svatého Benedikta – kapitola 7
Pokora
1 Bratři, Písmo svaté k nám volá:
Každý, kdo se povyšuje, bude ponížen,
a kdo se ponižuje, bude povýšen. (Lk 14,11; 18,14b; srov. Mt 23,12)
2 Těmi slovy nám chce ukázat,
že jakékoliv sebevynášení je jen výrazem pýchy.
3 Pýše se vyhýbá, jak sám prohlašuje, i prorok:
Hospodine, mé srdce se nevypíná,
nevyvyšují se mé oči,
neženu se za velkými věcmi, pro mne nedostižnými.
4 Co však, jestliže jsem nesmýšlel pokorně
a vyvyšoval jsem se v duši?
Jako dítěti odstavenému od matky, tak odplácíš mé duši. (vv. 3n. Žl 130,1n.)
5 Chceme-li tedy, bratři, dosáhnout vrcholu pokory
a co nejrychleji dospět ke svému povýšení v nebi,
k němuž se stoupá pokorou v tomto životě,
6 musíme si k výstupu postavit ze svých skutků takový žebřík,
jaký se ve snu zjevil Jakubovi:
viděl, jak po tom žebříku sestupují a vystupují andělé. (Srov. Gn 28,12)
7 Toto sestupování a vystupování nepochybně neznamená nic jiného,
než že sebevynášením se sestupuje a pokorou vystupuje.
8 Ten postavený žebřík je náš pozemský život
a Pán jej vztyčuje až k nebi, je-li naše srdce ponížené.
9 Jeho postranními tyčemi rozumíme své tělo a duši:
do nich nám Boží povolání zapustilo jednotlivé příčky pokory a dokonalosti,
abychom mohli vystupovat.
10 První stupeň pokory tedy spočívá v tom,
že si mnich stále staví před oči Boží bázeň,
že si dá pozor, aby na Boha nikdy nezapomněl (Srov. Žl 35,2)
11 a stále má na paměti Boží přikázání.
Ve svém srdci stále přemítá o tom,
že v pekle budou za hříchy hořet všichni, kdo Bohem pohrdají,
a že pro ty, kdo se Boha bojí, je připraven věčný život.
12 V každé chvíli se střeží hříchů
a špatností myšlenek, jazyka, rukou, nohou nebo svévole, ale i žádostí těla.
13 Je si vědom, že Bůh se z nebe na člověka stále dívá,
božský zrak na každém místě vidí jeho skutky
a andělé je stále Bohu oznamují. (Srov. Žl 13,2; Př 15,3)
14 Říká nám to i prorok, když ukazuje, jak je Bůh stále přítomen našim myšlenkám:
Bože, který zkoumáš srdce i ledví. (Žl 7,10)
15 A také: Hospodin zná myšlenky lidí. (Žl 93,11)
16 A také říká: Poznáváš mé myšlenky již z dálky (Žl 138,3)
17 a smýšlení člověka je ti zjevné. (Žl 75,11 Vlg.)
18 Aby svědomitý bratr zůstával bdělý před špatnými myšlenkami,
ať si v srdci stále říká: Tehdy budu před ním bez úhony, uchovám-li se bez viny. (Žl 17,24)
19 Vlastní vůli nám Písmo zakazuje konat, když říká: Drž na uzdě své choutky. (Sir 18,30b)
20 Podobně prosíme Boha v modlitbě Páně, aby se v nás naplnila jeho vůle. (Srov. Mt 6,10)
21 Právem se tedy učíme vlastní vůli nepovolovat,
protože jen tak se vyhneme tomu, o čem Písmo říká:
Lidem se zdá, že jejich cesty jdou rovně, ale nakonec vyústí ve smrt. (Př 14,12; 16,25)
22 Rovněž se obáváme toho, co je psáno o nedbalých:
Jsou ve svých rozkoších zkažení a zvrácení. (Žl 13,1b)
23 A stejně musíme být přesvědčeni, že Bůh je přítomen i našim tělesným žádostem.
Vždyť prorok říká Pánu: Ty víš o každé mé touze. (Žl 37,10)
24 Chraňme se tedy zlé žádostivosti, protože na prahu rozkoše stojí smrt.
25 Proto Písmo napomíná: Nedej se strhnout svými touhami. (Sir 18,30a)
26 Jestliže Hospodinovy oči pozorují zlé i dobré (Př 15,3)
27 a jestliže Hospodin shlíží z nebe na lidské syny,
aby viděl, zda je někdo rozumný a vyhledává Boha, (Žl 13,2)
28 a je-li od andělů, které nám přidělil, ve dne v noci zpravován o našich skutcích i chování,
29 mějme se, bratři, vždy na pozoru, aby Bůh, jak říká prorok v žalmu, neshledal,
že jsme pobloudili ke zlému a zkazili se. (Žl 13,3)
30 A když nás v tomto čase šetří, protože je laskavý a čeká, že se obrátíme k lepšímu,
kéž nám jednou neřekne: Takto jsi jednal, a já jsem mlčel. (Žl 49,21a)
31 Druhý stupeň pokory spočívá v tom, že mnich nemiluje svou vlastní vůli
a nelibuje si v uspokojování svých vlastních žádostí,
32 ale skutky následuje hlas Páně:
Přišel jsem, ne abych konal svou vůli, ale vůli toho, který mě poslal. (Jan 6,38)
33 Také je psáno:
Zvůle vede k trestu, ale nutnost poslouchat získává korunu. (Passio Anastasii 17)
34 Třetí stupeň pokory spočívá v tom,
že se mnich z lásky k Bohu ve vší poslušnosti podřídí představenému
a napodobí tak Pána, o němž apoštol říká: Byl poslušný až k smrti. (Flp 2,8)
35 Čtvrtý stupeň pokory spočívá v tom,
že je mnich poslušný i v těžkých a protivných věcech,
ba tiše obejme svědomím trpělivost i v jakémkoliv nezaslouženém bezpráví.
36 Všecko snáší, aniž ochabne nebo uteče, podle slov Písma:
Kdo vytrvá až do konce, bude spasen. (Mt 10,22b)
37 A také: Ať se vzmuží tvé srdce, doufej v Hospodina! (Žl 26,14)
38 Na důkaz toho že věřící má pro Boha snášet všechno, i protivenství,
říká Písmo ústy trpících:
Stále jsme pro tebe vydáváni na smrt,
jsme pokládáni za ovce určené na porážku. (Řím 8,36; srov. Žl 43,23)
39 Jisti si Boží odměnou však trpící radostně dodávají:
Ale v tom ve všem vítězíme skrze toho, který si nás zamiloval. (Řím 8,37)
40 Na jiném místě Písmo také říká:
Zkoušel jsi nás, Bože, tříbil jsi nás ohněm, jako se tříbí stříbro.
Zavedl jsi nás do léčky, těžké břímě jsi vložil na naše bedra. (vv. 40n. Žl 65,10–12)
41 A aby ukázalo, že musíme být pod představenými, pokračuje Písmo:
Postavils lidi nad naše hlavy.
42 Ale bratři i v protivenství a bezpráví trpělivě plní příkaz Páně,
a když je někdo udeří do tváře, nastaví mu i druhou,
bere-li jim někdo šaty, nechají mu i plášť,
přinuceni doprovázet jednu míli, jdou dvě, (Srov. Lk 6,29; Mt 5,39–41)
43 s apoštolem Pavlem snášejí falešné bratry (Srov. 2 Kor 11,26)
a dobrořečí těm, kdo jim zlořečí. (Srov. 1 Kor 4,12)
44 Pátý stupeň pokory spočívá v tom,
že mnich netají před svým opatem žádné zlé myšlenky,
které se mu objevují v srdci, ani co vskrytu vykonal špatného,
ale pokorně se mu z toho vyzná.
45 Vybízí nás k tomu Písmo: Hospodinu svěř svůj osud, v něho důvěřuj. (Žl 36,5)
46 A také říká:
Vyznávejte se Hospodinu, neboť je dobrý,
neboť jeho milosrdenství je věčné. (Žl 105,1; 117,1)
47 A rovněž prorok:
Vyznal jsem se ti ze svého hříchu, svou nepravost jsem nezatajil.
48 Řekl jsem: Vyznávám se Hospodinu ze své nepravosti.
A tys mi odpustil bezbožnost mého srdce. (vv. 47n. Žl 31,5)
49 Šestý stupeň pokory spočívá v tom,
že se mnich spokojuje se vším nízkým a podřadným,
pro vše, co se mu ukládá, se považuje za nehodného
50 a s prorokem si říká:
Byl jsem nerozumný a nechápal jsem,
byl jsem před tebou podobný němé tváři,
chci však být stále u tebe. (Žl 72,22n.)
51 Sedmý stupeň pokory spočívá v tom,
že se mnich nejen ústy prohlašuje za posledního a nejubožejšího ze všech,
ale je o tom přesvědčen i v hloubi svého srdce.
52 Pokořuje se a s prorokem říká:
Já však jsem červ a ne člověk, na pohanu lidem, na potupu chátře. (Žl 21,7)
53 Byl jsem povýšen, ale pak ponížen a zahanben. (Žl 87,16 Vlg.)
54 A také: Dobře mi, že jsem byl pokořen, abych se naučil tvým předpisům. (Žl 118,71.73)
55 Osmý stupeň pokory spočívá v tom,
že mnich nedělá nic jiného, než k čemu ho pobízí společná Řehole kláštera
a příklady Otců.
56 Devátý stupeň pokory spočívá v tom,
že mnich brání svému jazyku v řečnění, zachovává mlčenlivost
a nemluví, pokud není tázán, (Srov. Žl 33,14)
57 jak ukazuje Písmo: Velké žvanění se neobejde bez hříchu (Př 10,19a)
58 a mluvka neobstojí na zemi. (Žl 139,12)
59 Desátý stupeň pokory spočívá v tom,
že mnich není náchylný a připravený k smíchu, neboť je psáno:
Blázen se při smíchu hlasitě chechtá. (Sir 21,23 Vlg.)
60 Jedenáctý stupeň pokory spočívá v tom,
že když mnich mluví, dělá to klidně, beze smíchu a s pokornou vážností,
nemluví mnoho, ale rozumně, a nezvedá při tom hlas,
61 jak je psáno:
Moudrý se pozná podle mála slov. (Sextus Pythagoreus, Enchir. 134; 145; srov. Sir 20,5–8)
62 Dvanáctý stupeň pokory spočívá v tom,
že mnich ukazuje svou pokoru těm, kdo ho vidí, nejen srdcem, ale i držením těla.
63 Při bohoslužbách, v oratoři, v klášteře,
na zahradě, na cestě, na poli
a všude jinde, kde sedí, kudy chodí nebo kde stojí,
má totiž vždycky hlavu skloněnou a oči sklopené:
64 je si v každém okamžiku vědom svých hříchů
a představuje si, že už stojí na hrozném soudu.
65 V duchu si stále opakuje,
co řekl se zrakem sklopeným k zemi celník v evangeliu:
Pane, já hříšník nejsem hoden pozdvihnout své oči k nebi. (Srov. Lk 18,13)
66 A také s prorokem: Jsem úplně shrbený a zkrušený. (Žl 37,7.9; 118,107)
67 Když tedy mnich vystoupí po všech těchto stupních pokory,
záhy dospěje k té lásce k Bohu,
která svou dokonalostí vyhání strach. (srov. 1 Jan 4,18)
68 Všechno, co dřív dodržoval ne beze strachu,
začne proto plnit bez jakékoliv námahy, takřka přirozeně, z návyku,
69 ne už z hrůzy před peklem, ale z lásky ke Kristu,
z dobrého návyku a ze záliby ve ctnostech.
70 Tak se na svém služebníku,
který je už čistý od svých špatností a hříchů,
milostivě projeví Duchem svatým Pán. (srov. Řím 5,5)

Řehole svatého Benedikta – kapitola 19
Chování při zpěvu žalmů
1 Věříme, že Bůh je všudypřítomný
a že Hospodinovy oči jsou všude a pozorují dobré i zlé. (Př 15,3)
2 Bez jakýchkoliv pochyb věřme, že je to pravda zejména tehdy,
když se účastníme služeb Božích.
3 Vždycky si proto pamatujme, co praví prorok:
Služte Hospodinu v bázni. (Žl 2,11)
4 A dále: Zpívejte mu moudře (Žl 46,8 Vlg)
5 a budu ti zpívat před anděly. (Žl 137,1b)
6 Uvědomme si, jak se máme chovat před Bohem a jeho anděly,
7 a stůjme při zpěvu žalmů tak, aby naše mysl byla ve shodě s naším hlasem.

Řehole svatého Benedikta – kapitola 20
Uctivost při modlitbě
1 Chceme-li něco přednést lidem mocným,
neodvažujeme se udělat to jinak než pokorně a uctivě.
2 Oč více máme se vší pokorou a čistou oddaností prosit Boha, Pána všehomíra.
3 A buďme si vědomi, že nás nevyslyší pro množství našich slov,
nýbrž pro čistotu srdce a kajícné slzy. (Srov. Mt 6,7)
4 Modlitba má být proto krátká a čistá,
ledaže by se snad prodloužila inspirací božské milosti.
5 Ve shromáždění má však být modlitba krátká v každém případě
a na znamení představeného od ní všichni zároveň povstanou.

Řehole svatého Benedikta – kapitola 31
Celerář kláštera
1 Za celeráře kláštera ať se z komunity vybere
[mnich] moudrý, zralých mravů, střízlivý,
střídmý, ne povýšený, ne vznětlivý,
ne urážlivý, ne liknavý, ne marnotratný, (Srov. 1 Tim 3,2–4)
2 nýbrž bohabojný, který by byl pro celou komunitu jako otec.
3 Má mít na starosti všechno;
4 nic ať nepodniká bez opatova příkazu,
5 ale stará se o to, co se mu nařídí.
6 Bratry ať nezarmucuje.
7 Žádá-li po něm snad některý bratr něco nerozumného,
ať ho nezarmoutí pohrdáním, nýbrž rozumně a skromně nevhodnou žádost odmítne.
8 Dbá na svou vlastní duši a vždy pamatuje na apoštolova slova,
že ten, kdo se ve službě osvědčí, získá si vážené postavení. (1 Tim 3,13)
9 Co nejsvědomitěji se stará o nemocné, chlapce, hosty a chudé v pevném přesvědčení,
že za ně za všechny bude v den soudu skládat účty.
10 Na všechny předměty kláštera a na celý jeho majetek
pohlíží jako na posvátné oltářní nádoby. (Srov. Zach 14,20)
11 Nic nepovažuje za zanedbatelné.
12 Nesmí mít sklon k lakotě ani k marnotratnosti a rozhazování majetku kláštera.
Vše ať koná s mírou a podle opatova příkazu.
13 Především musí být pokorný.
Nemá-li co dát, tu ať alespoň odpoví vlídným slovem,
14 jak je psáno: Dobré slovo je lepší než nejlepší dar. (Sir 18,16n.)
15 Ať se stará o vše, co mu opat uloží
a neopováží se dělat, co mu zakáže.
16 Bratřím dává určený příděl potravy bez povýšenosti a zdráhání, aby se nepohoršili.
Pamatuje tak na to, co podle božského výroku zasluhuje člověk,
který by pohoršil jednoho z nepatrných. (Srov. Mt 18,6)
17 Je-li komunita větší, dostane pomocníky, aby s jejich přispěním
konal svěřený úkol v klidu.
18 Ve stanovené hodiny ať se vydává, co se vydávat má, a žádá, oč se žádat má,
19 aby se v Božím domě nikdo nezneklidňoval a nermoutil.

Řehole svatého Benedikta – kapitola 58
Způsob přijímání bratří
1 Kdo přijde nově, aby vedl klášterní život, tomu se vstup nemá povolovat snadno,
2 ale jak praví apoštol: Zkoumejte duchy, zdali jsou z Boha. (1 Jan 4,1b)
3 Když tedy příchozí vytrvale klepe, (Srov. Lk 11,8n.)
a po čtyřech nebo pěti dnech se ukáže, že potíže a příkoří při vstupu snáší trpělivě
a že na své prosbě trvá i nadále,
4 povolí se mu vstoupit a bude po několik dní v cele pro hosty.
5 Potom ať je v cele, kde se učí a kde jedí a spí novicové.
6 Novicům je přidělen takový starší bratr, který umí získávat duše,
a ten se o ně velmi pečlivě stará. (Srov. 1 Kor 9,20)
7 Ať bedlivě zkoumá, zda novic opravdu hledá Boha
a zda je horlivý ve službě Boží, v poslušnosti i ve snášení příkoří.
8 Dopředu se novici řekne o všech těžkostech a nesnázích, kterými vede cesta k Bohu.
9 Slíbí-li pak, že vytrvá a zůstane, přečte se mu po dvou měsících celá tato Řehole
10 a řekne se mu: „Toto je zákon, pod nímž chceš bojovat.
Dokážeš-li to zachovávat, vstup, nemůžeš-li, svobodně odejdi.“
11 Jestliže zůstane nadále, zavede se do cely pro novice
a znovu je zkoušen ve všestranné trpělivosti. (Srov. 2 Tim 4,2)
12 Aby věděl, čemu jde vstříc, přečte se mu Řehole znovu po šesti měsících.
13 A zůstává-li i potom, táž Řehole se mu po čtyřech měsících přečte ještě jednou.
14 Jestliže po zralé úvaze slíbí, že bude všechno zachovávat
a plnit vše, co se mu poručí, pak ať je přijat do komunity
15 a je si vědom, že mu už od toho dne není podle zákona Řehole dovoleno z kláštera odejít
16 ani setřást ze sebe jho Řehole,
kterou mohl po tak dlouhém rozvažování buď odmítnout, anebo přijmout.
17 Kdo má být přijat,
ať v oratoři před celou komunitou slíbí svou stálost, změnu mravů a poslušnost.
18 Slíbí to před Bohem a jeho svatými, takže kdyby někdy jednal jinak,
ví, že bude tím, komu se vysmívá, zavržen. (Srov. Gal 6,7)
19 O svém slibu sepíše listinu se jmény svatých, jejichž ostatky tam jsou,
a jménem přítomného opata.
20 Tu listinu napíše vlastní rukou; neumí-li psát, ať poprosí jiného.
Připojí své znamení a položí ji vlastní rukou na oltář.
21 Když ji tam položí, zazpívá novic ihned verš:
Přijmi mě, Hospodine, podle svého slibu, abych byl živ, mou naději nezklam. (Žl 118,116)
22 Tento verš po něm celá komunita třikrát opakuje a přidává Sláva Otci.
23 Tehdy se nový bratr vrhne každému k nohám s prosbou, aby se za něho modlil.
Od té doby je považován za člena komunity.
24 Má-li nějaký majetek, rozdá ho předtím chudým,
anebo právoplatnou donací převede na klášter.
Z toho všeho si nic neponechá pro sebe,
25 protože ví, že od toho dne není pánem ani nad svým vlastním tělem. (Srov. 1 Kor 7,4)
26 Proto se hned v oratoři svlékne z vlastních šatů, které má na sobě,
a obleče se do šatů klášterních.
27 Šaty, které svlékl, se uloží v šatně.
28 Kdyby snad někdy – nedej Bůh – podlehl ďáblovým pokušením a odešel z kláštera,
bude vysvlečen z klášterního šatu a vyhnán.
29 Svou listinu, kterou opat vzal z oltáře, však bratr nazpět nedostane – bude uchována v klášteře.

Řehole svatého Benedikta – kapitola 73 [epilog]
Tato Řehole jako začátek cesty k plné spravedlnosti
1 Tuto Řeholi jsme napsali,
abychom ji v klášteřích zachovávali a tím ukázali,
že máme alespoň trochu důstojné mravy
a začínáme žít řeholním životem.
2 Pro toho, kdo spěchá k dokonalému řeholnímu životu,
jsou ostatně nauky svatých Otců,
jejichž zachovávání vede člověka až k vrcholu dokonalosti.
3 Vždyť která stránka nebo který výrok
Bohem inspirovaného Starého a Nového zákona
není nejpřímějším ukazatelem na cestě lidského života?
4 Nebo která kniha svatých katolických Otců nehlásá,
jak dojdeme přímou cestou ke svému Stvořiteli?
5 A co Rozmluvy Otců, jejich Ustanovení a Životopisy
a také Řehole našeho svatého Otce Bazila?
6 Co je to jiného než nástroje ctností
pro dobře žijící a poslušné mnichy?
7 My zahálčiví, špatně žijící a nedbalí
se zde však musíme rdít studem.
8 Kdo tedy spěcháš do nebeské vlasti, (srov. Žid 11,14–16)
uveď tuto skromnou Řeholi napsanou pro začátečníky
s Kristovou pomocí ve skutek
9 a pak teprve pod Boží ochranou
dospěješ k těm vznešeným výšinám nauky a ctností,
o nichž jsme mluvili výše.
Amen
[Konec Řehole]

Řehole Benediktova 1998, s. 3–11, 39–53, 71–73, 85–87, 133–139 a 167–169.