Mnišství od počátků k sv. Benediktovi z Nursie

Počátky mnišství

Mnišství se v církvi objevilo velmi záhy, přinejmenším v základních projevech. Odkud se však tato idea objevila, není jisté. Historická věda od 19. století přinesla řadu hypotéz; jejich přehled uvádí např. Václav Ventura, Spiritualita křesťanského mnišství 1, Praha 2006, s. 10–13. Na jistější půdu se dostáváme až od čtvrtého století křesťanského letopočtu. Z dochovaných literárních pramenů víme, že někteří křesťané se cítili být povoláni k disciplinovanému a odříkavému [asketickému a enkratickému] životu v ústraní, naplněnému modlitbou a jednoduchou manuální prací. V Egyptě, Palestině a Sýrii žili buď o samotě jako poustevníci, nebo se sdružovali do komunit (tzv. cenobité). Postupně se mnišství rozšířilo i do západní části tehdejší římské říše. Rozmanitost forem mnišského života začala postupně řídit pravidla (řehole), psaná představenými komunit na základě vlastních zkušeností s mnišským životem a s řešením praktických záležitostí společného života mnichů. Pro východní mnišství se staly největšími autoritami Pachómios v Egyptě, v Byzanci mnich a biskup Basileios Veliký; pro Západ bylo rozhodující působení sv. Augustina, Jana Cassiana a sv. Benedikta z Nursie.

Svatý Benedikt z Nursie

Na základě jediného zdroje informací, který, kromě samotné Řehole, máme k dispozici, totiž II. knihu Dialogů papeže Řehoře I. Velikého, lze jen obtížně stanovit chronologii Benediktova života. [Dialogy nejsou dokladem pramenné povahy podle měřítek a nároků, které na historiografii klade naše doba.]
Benedikt se narodil kolem roku 480 (rok je odvozen z tradovaného data úmrtí) v Nursii [střední Itálie, dnešní Norcia], zřejmě v majetnější rodině svobodných římských občanů. Tomu by nasvědčovala zmínka o Benediktových studiích v Římě – kolem roku 495. Pozdější tradicí uváděná příslušnost k patricijské a senátorské rodině Aniciů, k níž náležel Řehoř Veliký, není pravděpodobná. Jak vypráví Gregorius [Řehoř] Veliký, záhy, znechucen zhýralým životem velkoměstské společnosti, opouští Benedikt studia v Římě a odchází nejprve do Enfide / Effide [dnes Affile], poté do samoty v Subiacu východně od Říma v údolí řeky Ania. Tam se setkal s mnichem Romanem, který jej uvedl do mnišského způsobu života.
Zanedlouho si jej mniši z nedalekého kláštera Vicovaro u Tivoli zvolili po smrti svého představeného opatem. Záhy však došlo ke sporům – Benedikt nebyl ochotem smířit se se světským způsobem života vicovarské komunity a poté, co se jej mniši pokusili otrávit odchází nazpět do samoty u Subiaca.

Po návratu do Subiaca jej začínají vyhledávat lidé toužící po mnišském způsobu života, a zanedlouho vyrůstá v okolí Subiaca dvanáct malých klášterů, každý s dvanácti mnichy v čele s opatem.
Vzrůstající Benediktova popularita vzbudila zášť místního kněze Florencia; Benedikt, aby předešel útokům, opouští Subiacum a roku 529 zakládá na Monte Cassinu v Latiu, asi 140 km od Říma, na místě bývalé Apollonovy svatyně, klášter.
Benedikt zemřel 21. března 547 – datum je tradované, den i rok lze ovšem při absenci přímých pramenů těžko stanovit jinak; liturgicky je světec připomínán 21. 3. [svátek zesnutí] a 11. 7. [výročí přenesení ostatků do kláštera Fleury-sur-Loire ve Francii; snad r. 672]; je ctěn jako patriarcha západního mnišství a od roku 1964 jako patron Evropy.

Ikonografické atributy svatého Benedikta

Svatý Benedikt bývá obvykle zobrazován v řeholním hábitu s opatskou berlou, někdy též s mitrou [na některých vyobrazeních mu leží u nohou]. Často je vyobrazován s knihou Řehole v ruce.
Individuální atributy vycházejí z epizod II. knihy Dialogů sv. Řehoře Velikého: rozbité síto na čištění obilí [Benediktova chůva jej z nepozornosti rozbila, Benediktovou modlitbou bylo opět sceleno]; rozbitá číše / kalich, z něhož vylézá malý had nebo okřídlený drak [vicovarští mniši podali svému opatovi číši s otráveným vínem, Benedikt nádobu požehnal, ta se roztříštila a otrávené víno vyteklo]; havran [na světcův příkaz odnesl otrávený chléb]. Na některých vyobrazeních je Benedikt obklopen světelným kruhem nebo koulí, odkazující(m) na světcovo mystické vidění.
Symbolika kříže v souvislosti se svatým Benediktem byla v průběhu staletí rozvinuta do svébytné komplexní formy – kříže svatého otce Benedikta.

Benediktinky

Založení ženské větve mnišství, které se řídí Řeholí sv. Benedikta, tedy benediktinek, tradice přičítá Benediktově sestře-dvojčeti, svaté Scholastice [† 10. února 543/547]. Není však jisté, zda klášter v Piumbarole nedaleko Monte Cassina, kam je, rovněž spíše tradičně, klášter sv. Scholastiky situován, užíval od počátku Benediktovu Řeholi; pravděpodobně se ženské kláštery na Západě většinou řídily podle místních podmínek interpretovanými asketickými spisy církevních a mnišských otců, zejména sv. Augustina, Athanasia a Jana Cassiana, nebo řeholemi, které byly psány (podobně jako RB) pro jednotlivé komunity, např. řeholí Caesaria z Arles. Když se v rámci impéria karlovské dynastie v 8. a 9. století prosazuje Řehole Benediktova jako všeobecně závazná norma řeholního života v klášterech mužských, dochází ke sjednocení na této bázi zřejmě také v ženských komunitách. Tento stav trvá až do přelomu 10. a 11. století, kdy se na Západě objevují nové formy řeholního života, často programově navazující na předbenediktinské mnišství, zejména na Řeholi sv. Augustina. V dalších stoletích dochází k novým dobovým a místním transformacím ideálu Bohu zasvěceného života.

Literatura (výběr):
Mnišství od počátků k sv. Benediktovi z Nursie
Frank, Karl Suso. Dějiny křesťanského mnišství. Přel. Z. Lochovský. Praha: Benediktinské arciopatství sv. Vojtěcha a sv. Markéty, 2003 [= PB 7], s. 13–51.
Němec, Jaroslav. Dějiny křesťanského starověku. Olomouc: Matice cyrilometodějská, 1997, s. 207–214.
Ventura, Václav. Spiritualita křesťanského mnišství 1: od prapočátků po svatého Jana Zlatoústého. Praha: Benediktinské arciopatství sv. Vojtěcha a sv. Markéty, 2006 [= PB 11]. Druhý svazek obsahuje 2. díl, věnovaný mnišství na Východě až po jeho obnovu v hésychazmu a 3. díl, který se obrací na Západ a sleduje osudy mnišství od svatého Hieronyma až po text Řehole Mistrovy, která byla pro sv. Benedikta hlavním pramenem. Praha: Benediktinské arciopatství sv. Vojtěcha a sv. Markéty, 2010 [= PB 19].
Wipszycka, Ewa, a Hiżycki, Szymon. Mniši – nejen ti svatí… rozhovor o prvních mniších na egyptské poušti. Přel. J. Linka. Praha: Benediktinské arciopatství sv. Vojtěcha a sv. Markéty, 2009 [= PB 17].

Benedikt z Nursie
Grégoire le Grand. Dialogues. Ed. Adalbert de Vogüe. Paris: Cerf, 1978–1980 [= Sources Chrétiennes 251, 260, 265].
Řehoř (Gregorius) Veliký. Dialogy o zázracích italských otců. Přel. A. Vandrovec a O. Koupil. Praha: Benediktinské arciopatství sv. Vojtěcha a sv. Markéty, 2024 [= PB 25].
Buben, Milan M. Encyklopedie řádů, kongregací a řeholních společností katolické církve v českých zemích. II. díl, II. svazek: Mnišské řády. Praha: Libri, 2004, s. 15–19.
Grün, Anselm. Svatý Benedikt z Nursie: učitel duchovního života. Přel. F. Outrata. Praha: Vyšehrad, 2004.
Herwegen, Ildefons. Svatý Benedikt: obraz osobnosti. Přel. J. Matouš. Praha: Benediktinské opatství v Břevnově, 1940.
Nigg, Walter  Benedikt z Nursie. Přel. A. Sirovátková, lat. texty M. Kyralová. Praha: Zvon, 1991.
Verzich, Maurus (red.), aj. Svatý Benedikt 480–1980. 2. vyd. Praha: Scriptum, 1992.
Vilímková, Milada, a Preiss, Pavel. Ve znamení břevna a růží: historický, kulturní a umělecký odkaz benediktinského opatství v Břevnově. Praha: Vyšehrad, 1989, s. 15–25.
Vizte též následující stránku a stránku vydavatelství.