Svatovojtěšská píseň Hospodine, pomiluj ny

K literárním památkám připisovaným sv. Vojtěchovi patří
– tzv. záslibný list sv. Vojtěcha – ve skutečnosti jde o řeholní slib jinak neznámého mnicha jménem Vojtěch asi z 11. století;
– Legenda o svatém Gorgoniovi (lat. text např. in Krásl a Ježek, s. 256–267, český překlad Slavníkovci ve středověkém písemnictví, s. 93–102);
– výše už zmíněná Homilie o svatém Alexiovi (lat. text např. Krásl a Ježek, s. 267–270, český překlad Slavníkovci ve středověkém písemnictví, s. 103–111).
Občas byla ve starší literatuře sv. Vojtěchovi připisovaná také translační homilie o svatém Václavu Licet plura (Vojtěchovo autorství zpochybnil a zřejmě také vyvrátil J. Ludvíkovský, Latinské legendy českého středověku. Sborník fil. fakulty Brněnské univerzity, E 18/19, 1973–1974, s. 283).

Známější než výše uvedené spisy jsou dvě písně: Hospodine, pomiluj ny a Boga Rodzica. Zde se alespoň stručně zmíníme o první jmenované.

Rkp. NK ČR, III D 17, f. 15r in Kancionál: společný zpěvník českých a moravských diecézí: vydání pro arcidiecézi olomouckou a diecézi ostravsko-opavskou. Praha: Katolický týdeník, 2003, s. 694n. (930 A).
Hospodine, pomiluj ny
Jezu Kriste, pomiluj ny
Ty, Spase všeho mira
Spasiž ny i uslyš,
Hospodine, hlasy našě!
Daj nám všěm, Hospodine,
žizň a mír v zemi!
Krleš! Krleš! Krleš!

Převedení textu do češtiny naší doby:
Hospodine, slituj (smiluj) se nad námi.
Ježíši Kriste, slituj (smiluj) se nad námi.
Ty, Spasiteli všeho (celého) světa,
spas nás a slyš (zachraň nás a vyslyš),
Hospodine, hlasy naše.
Dej nám všem, Hospodine,
hojnost a pokoj (mír) v (naší) zemi (var.: zde na zemi).
Pane smiluj se! Pane smiluj se! Pane smiluj se!

Nejstarší známá česká duchovní píseň, od středověku zpívaná při slavnostních příležitostech, je krátkou prosebnou litanií; verše ohraničené melodickým, nikoli slovným rýmem jsou zakončené zvoláním (invokací). Nelze s jistotu určit, zda byla primárně určena k liturgickému zpěvu, formou však nepochybně z liturgické litanie vychází. Úvodní invokace je přímým ohlasem:
Hospodine, pomiluj ny – Kyrie, eleison
Jezu Kriste, pomiluj ny – Christe, eleison.

Tato podoba je zároveň indicií sepětí s liturgií latinskou, nikoli východní, řeckou, přestože jazykem této invokace je právě řečtina. Jednotlivé prosby v podobě jednoduchých vět rovněž známe (ve variantách k různým příležitostem) z liturgických litanií. Závěr tvoří opět invokace, třikrát nebo dvakrát opakovaná; „Krleš“, tj. již zmíněné zvolání Kyrie eleison (Pane smiluj se).

Filologické a muzikologické rozbory umožňují dataci vzniku Hospodine, pomiluj ny v širokém rozmezí – od 9. do 12. století. To znamená, že autorství sv. Vojtěcha je možné, ale nikoli s určitostí prokazatelné. Časový rozsah je dán na jedné straně staroslověnskými lexikálními prvky, na straně druhé pak skutečností, že první výslovná zmínka o této písni pochází až z poloviny 13. století. Text a notace jsou pak zaznamenány ještě později.

Většinu zmínek v Kosmově Kronice české – k rokům 967 /zde má být správně 976/, 1039 a 1109 nelze s jistotou považovat za identifikaci svatovojtěšské písně.
(Srov. Kosmova Kronika česká. Edd. K. Hrdina, M. Bláhová a Z. Fiala. Praha: Svoboda, 1972, s. 45, 82, a 174.)

Závažnější (ani zde však jednoznačný) argument pro hypotézu, že Kosmas zmiňuje píseň Hospodine, pomiluj ny je kronikářův popis volby knížete Spytihněva II. roku 1055, kdy „všichni z národa českého, velicí i malí, z obecného usnesení a stejné vůle zvolili si prvorozeného jeho (tj. Břetislavova) syna Spytihněva (II.) za knížete, zpívajíce líbeznou píseň Kyrie eleison.“
(Kosmova Kronika česká. Edd. K. Hrdina, M. Bláhová a Z. Fiala. Praha: Svoboda, 1972, s. 96.)
Ve zjednodušené podobě lze pochybnosti shrnout takto: podle „římského způsobu“ bylo (a je) ustáleným zvykem označovat text incipitem, nikoli závěrem; Kyrie eleison je aklamace či invokace s různým zařazením a užitím v rámci liturgie; ani zčeštělá varianta Krleš není vázána pouze k písni Hospodine, pomiluj ny.

V pramenech je tedy píseň Hospodine, pomiluj ny (nikoli však sv. Vojtěch jako její autor) poprvé spolehlivě doložena až k roku 1249, kdy byl tímto zpěvem vítán na Pražském hradě král Václav I.: „Tam pak byl (král Václav I.) v bráně hradu přijat od prelátů a duchovních kostela… přičemž lid a urození země, kteří byli tehdy přítomni, zpívali Hospodin pomiluj ny.“
V bitvě u Kressenbrunnu (Rakousko, cca 15 km jižně od Bratislavy), kde české vojsko krále Přemysla II. Otakara 12. července 1260 porazilo vojsko uherského krále Bély IV. byla tato píseň zpívána coby válečný chorál. Zde je jako autor písně výslovně uveden sv. Vojtěch, není však jednoznačně uvedena jako Hospodine, pomiluj ny: „Když v hodinu vzájemného utkání Čechové pozdvihli mocný hlas k nebi, zazpívavše píseň vydanou svatým Vojtěchem, kterou lid zpívá každou neděli i o jiných svátcích při procesí…“
26. února 1279 byl biskup Tobiáš z Bechyně vítán v Praze podobně jako král Václav I.: Duchovní zpívali „Ecce sacerdos magnus“, světští (tj. laici) „Hospodin pomiluj ny“.
Takřka totéž čteme ke dni 24. května 1283, při návratu Václava II. ze zajetí u Oty Braniborského: Duchovní pak z celého města s lidem mu vyšedše vstříc, uvítali ho slavně v procesí před branou hradu zpívajíce „Advenisti desiderabilis“ i jiné písně a hymny, a lid zpíval „Hospodin pomyluj ny“.
(Druhé pokračování Kosmovy kroniky. In Bláhová, Marie, aj. Pokračovatelé Kosmovi. Praha: Svoboda, 1974, s. 106, 129, 156 a 184.)
Pozn.: tvar. Hospodin pomiluj ny místo Hospodine… je citován správně; byl také jednou z filologických záležitostí, jimiž se zabýval Jan z Holešova v níže uvedeném traktátu.

Další svědectví o (neliturgickém) užití této písně (nebo jen invokace) podává česká verze veršované epické skladby Vévoda Arnošt, líčící boje bavorského vévody Arnošta s jeho nevlastním otcem císařem Otou. Historickým podkladem básně je zřejmě odboj švábského vévody Ludolfa proti císaři Otovi I. Německý text lze datovat kolem roku 1300; české zpracování, které se od předlohy odchyluje jen málo, pochází pravděpodobně ze 2. poloviny 14. století. Část vyprávějící o pobytu vévody Arnošta a jeho druhů v Konstantinopoli končí takto:
A když se v koráb vsadichu
a od břeha odstrčichu,
pojedu preč zpievajíce
a svým heslem volajíce:
„Hospodine, pomiluj ny!
Jezukriste, pomiluj ny!
(Havránek, Bohuslav, Hrabák, Josef, aj. (edd.). Výbor z české literatury od počátků po dobu Husovu. Praha: NČSAV, 1957, s. 388n. a 391.

Karel IV. zařadil píseň (bez uvedení sv. Vojtěcha jako autora) do korunovačního obřadu (r. 1347) – po intronizaci krále v katedrále sv. Víta na Pražském hradě měli duchovní zpívat Te Deum laudamus a lid Hospodine, pomiluj ny.
(Kuthan, Jiří, a Šmied, Miroslav (edd.). Korunovační řád českých králů. Praha: FF UK & Togga, 2009, s. 253 a 381.)

Nejstarší dochovaný záznam textu bez notace pochází z tzv. Milíčovského sborníku modliteb, rkp. NK XVII F 30, f. 96a, cca 1380. Na foliu 96 za textem Hospodine… následují písně Svatý Václave a Bůh všemohoucí. Ani tento rukopis píseň se svatým Vojtěchem výslovně nespojuje.
(Např. Škarka, Antonín. Nejstarší česká duchovní lyrika. Praha: Matice česká a Orbis, 1949, s. 67, s. 93 /ed. poznámka/, fotoreprodukce folia obr. příloha 1; Lehár, Jan (ed.). Česká středověká lyrika. Praha: Vyšehrad, 1990, s. 15–29, 42n., 123, 293.)

Jan z Holešova

Notaci prvně zaznamenává Expositio cantici sancti Adalberti Hospodine, pomiluj ny (Výklad písně svatého Vojtěcha Hospodine, pomiluj ny, rkp. NK ČR, III D 17, ff. 15r–19r). Zde je také poprvé výslovně uveden sv. Vojtěch jako autor písně.
Traktát datovaný do roku 1397 je filologickým a teologickým rozborem písňového textu.
Jeho (pravděpodobným) autorem je břevnovský mnich Jan z Holešova (Iohannes Holessoviensis), narozen cca 1360, † 27. prosince 1436 v Rajhradě na Moravě. Studoval na pražské a pařížské univerzitě, napsal mj. Pojednání o Štědrém večeru (De VII consuetudinibus popularibus in vigilia Nativitatis Christi, BJ AA v I, č. 1700, ff. 337–353), obsahující popis štědrovečerních zvyklostí v Čechách a teologické výklady s mnoha citacemi církevních autorit. J. Pekař připisoval Janovi z Holešova zásluhy o českou ortografii, většinou vztahované k Janu Husovi. Břevnovská klášterní tradice spatřovala ve veřejném vystupování mnicha Jana proti Husovi a jeho stoupencům (účast v českém katolickém poselstvu na kostnickém koncilu, četná kázání, spisy An credi possit in papam a Utrum corpus Christi in sacramento sit adorandum) důvod, proč došlo roku 1420 k útoku na klášter.
Autorství Výkladu písně svatého Vojtěcha je břevnovskému benediktinovi připisováno s menší jistotou. Text Výkladu je zachován ve třech rukopisech: kromě už uvedeného je to dále částečný, ale textově přesnější rkp. univerzitní knihovny ve Vratislavi (R 445, fol. 233–242, píseň je zapsána bez notace. Třetí rkp., zvaný Rajhradský, je opisem pořízeným benediktinem Bonaventurou Pitrem.

Text z Výkladu písně svatého Vojtěcha Hospodine, pomiluj ny Jana z Holešova. Rkp. NK ČR, III D 17, f. 15r. Transkripce a interpunkce Dobroslav Orel, Hudební prvky svatováclavské. Svatováclavský sborník II/3. Praha: Národní výbor pro oslavu svatováclavského tisíciletí, 1937, s. 29nn.
Hospodyne, pomiluy ny,
Ihesu criste, pomiluy ny,
ty spase wsseho mira,
spasizz ny i uslyss,
hospodyne, hlasy nassye,
day nam wssyem, hospodyne, zyzzn a mir v zemy.
Krles, Krles, Krles.

Edice rkp. NK ČR, III D 17, ff. 15r–19r: Nejedlý, Zdeněk: Dějiny předhusitského zpěvu v Čechách. Praha: nákladem Královské české společnosti nauk, 1904, s. 240nn. a 313nn.
Český překlad části Výkladu (přel. R. Holinka): Havránek, Bohuslav, Hrabák, Josef, aj. (edd.). Výbor z české literatury od počátků po dobu Husovu. Praha: NČSAV, 1957, s. 738–743 a 771.

Nejstarší tištěné vydání traktátu je součástí spisu M. B. Boleluckého Rosa bohemica sive Vita S. Woytiechi, Pragae 1668; text Výkladu je přetištěn neúplný a s dílčími nepřesnostmi in Pars altera: Hymnus S. Woytiechi, s. 30–57.

Svatovojtěšskou literaturu nezmíněnou výše v textu najdete na předcházející stránce.

Mnich, biskup a mučedník svatý Vojtěch; rytina z knihy M. B. Boleluckého Rosa Bohemica.