Břevnovský klášter ve 20. a 21. století

Vilém Rudolf, 58. opat břevnovský, byl zvolen 4. října 1922, po předcházejícím působení v duchovní správě na klášterních farách v Martínkovicích, Broumově a ve slezské Orlové. Po většinu doby, kdy stál v čele břevnovského archisteria, se musel vyrovnávat nejen s nepřízní tehdejší československé společnosti vůči německo-české benediktinské komunitě, ale také s narůstajícím napětím mezi oběma národnostmi v klášteřích. K tomu přistoupil i mezigenerační nesoulad mezi mnichy, starší generací žijící mnohdy s pohledem stále upřeným k „starým zlatým časům“ a nově příchozími, žádajícími radikální změny. Uskutečnění proměny, požadované nejen směrem „zvenčí dovnitř“ kláštera, ale i v něm samotném, však nebylo úlohou opata Rudolfa. Zemřel po pouhých čtyřech letech vedení břevnovských a broumovských mnichů 5. září 1926 během pobytu na faře v Počáplích u Terezína.

59. břevnovský opat Dominik Prokop (1926–1939) se ujal vlády nad břevnovským opatstvím v situaci nadmíru složité. Z vnějšku i uvnitř klášterů byla jeho volba vnímána jako kompromisní – československá vláda akceptovala v čele nejstaršího českého kláštera rodilého Němce ze Sudet, neboť Dominik Prokop byl osobou vystupující vždy umírněně a rozvážně, navíc byl dosavadní profesor češtiny na broumovském gymnáziu dokonale bilingvní. S většími potížemi se mladý opat potýkal uvnitř svých klášterů. Zatímco broumovská, převážně německá komunita i v tomto období působí konsolidovaně a v duchu předcházejících desetiletí, v Břevnově se střetávají – často ostře – osobnosti s vyhraněnými postoji (Paul de Vooght, Metod Klement, z těch nejmladších Anastáz Opasek) se staršími členy komunity, kteří nové myšlenkové proudy akceptují jen pomalu a s výhradami nebo vůbec.

Osamostatnění broumovského kláštera

Broumovský klášter byl založen ve 13. století jako břevnovské proboštství, tedy řeholní dům závislý na mateřském klášteře. V průběhu následujícího století se na Broumovsku začalo utvářet rozsáhlé souvislé teritorium v majetku benediktinů, jehož význam vzrostl poté, co se zde po devastaci břevnovského kláštera roku 1420 usídlila větší část břevnovské komunity v čele s opatem.
I v následujících stoletích sídlí opat, titulárně a právně stále opat břevnovský, převážně v Broumově.
Po obnově břevnovského kláštera za opatů Sartoria a Zinka se opat nazývá „opat břevnovský v Broumově“, později též „opat břevnovsko-broumovský“.
Přestože barokní novostavba povznesla břevnovský klášter opět k velkoleposti, svým významem se k úrovni doby předhusitské už nepřiblížil. Po celé osmnácté a devatenácté století centrem duchovního života a kulturního působení českých benediktinů zůstává klášter v Broumově, Břevnov žije i nadále v jeho stínu.
Tzv. „dvojopatství“ („tzv.“ proto, že s ohledem na skutečný vývoj vztahu obou klášterů je označení „dvojopatství“ věcně zjednodušenou a právně nepřesnou formulací) – existovalo až do 3. ledna 1939, kdy v reakci na politickou situaci i vnitřní vztahy v obou klášterech prohlásil papež Pius XI. Břevnov a Broumov za samostatná opatství. Na základě tohoto rozhodnutí vydala Kongregace pro řeholníky dekret 11. ledna t.r., kterým byly stanoveny základní náležitosti rozdělení. Dominik Prokop, dosavadní opat břevnovsko-broumovský (de iure 59. opat břevnovský) se nyní stal prvním opatem broumovským. Klášter břevnovský byl následně podřízen přímo Svatému stolci, zastupovanému apoštolským delegátem, kterým byl jmenován mettenský opat Corbinianus Hofmeister; do čela břevnovské komunity byl ustaven Anastáz Opasek jako konventuální převor (představený s pravomocí opata, ale bez oprávnění nosit opatské insignie; podobně jako po r. 1999 „převor-administrátor“).

Břevnov od čtyřicátých let 20. století

V závěru třicátých let dvacátého století se břevnovský klášter, byť jen nakrátko, opět stal významným svým duchovním a kulturním působením, např. knižní edicí Opus Dei a časopisem Praporec, do něhož přispívali spisovatelé Jaroslav Durych, Jan Zahradníček, Jan Čep či Karel Schulz. Z osobností kláštera připomeňme alespoň Augustina Jana Čeřovského a Anastáze Opaska. Nadějný vývoj přerušila okupace Československa a obsazení kláštera německou armádou.

Jan Nepomucký Vojtěch Opasek se narodil 20. dubna 1913 ve Vídni, po absolvování gymnázia vstoupil do břevnovského kláštera, kde 23. října 1933 složil první (časné) řeholní sliby, r. 1936 složil sliby věčné.
V roce 1938 završil studia v benediktinské koleji u Sv. Anselma v Římě a 11. července t. r., na slavnost sv. Benedikta, přijal od pražského světícího biskupa Jana Remigera kněžské svěcení. Mladý pater Anastáz poté působil jako kaplan v břevnovské farnosti a už v září 1938 se stal břevnovským převorem, od ledna 1939 stál v čele břevnovské komunity jako „konventuální převor“, jak je uvedeno výše. S pomocí mnichů, zejm. pozdějšího převora Aleše Gwuzda a laického bratra Ivana Ringela, a zaměstnanců kláštera, z nichž nelze opomenout ředitele klášterních statků Josefa Cuhru, umučeného nacisty v koncentračním táboře v Osvětimi, provedl nový představený břevnovský klášter úskalími okupace.

Od května 1945 začal odsun Němců ze Sudet; z Broumova byla nucena odejít většina německých řeholníků a A. Opasek se stal také administrátorem broumovského opatství. Tím došlo k opětovnému propojení břevnovského a broumovského kláštera.
Od léta 1946 podpořili české a několik zbývajících německých mnichů v broumovském opatství čechoameričtí benediktini z opatství Lisle u Chicaga (USA) pod převorem Johnem Cherfem. Protože nepřijali československé státní občanství, museli po únoru 1948 Československo opustit.

12. března 1947 kapitula břevnovského kláštera zvolila Anastáze Opaska šedesátým opatem břevnovským. Opat Anastáz byl 13. dubna 1947 slavnostně uveden do úřadu (benedikován) pražským arcibiskupem Josefem Beranem.

19. září 1949 byl opat Anastáz Opasek zatčen, poté obviněn z velezrady a špionáže; 2. prosince 1950 byl spolu s dalšími církevními hodnostáři odsouzen ve vykonstruovaném procesu k doživotnímu vězení.
27. dubna 1950 byl břevnovský klášter, stejně jako jiné kláštery, policií obsazen, »vyklizen« (rozumějme od řeholníků) a zabaven státem (druhá etapa tzv. Akce K, zahájené 13. dubna t.r.).

Akce K – orientační přehled událostí (pdf)
Akce K a břevnovský klášter – vzpomínky: Aleš Gwuzd, Ivan Ringel, Jan Kohl (vše pdf).

Anastáz Opasek byl od r. 1949 vězněn postupně v Praze na Pankráci a v Ruzyni, v Kartouzích (Valdicích) a v Leopoldově, v roce 1960 byl podmíněně propuštěn. Poté žil v Praze a bez tzv. státního souhlasu k výkonu duchovní služby, tj. bez možnosti vykonávat své kněžské poslání, pracoval jako dělník na stavbách a poté jako skladník v Národní galerii v Praze (1960–1968).
V prosinci 1968 odjel přes Rakousko do benediktinského kláštera v bavorském Rohru, kde v mnišském životě pokračovala komunita mnichů z Broumova.
V r. 1972 Anastáz Opasek s Vladimírem Neuwirthem založil v exilu sdružení katolických laiků Opus bonum; Opasek byl předsedou, jednatelem se po V. Neuwirthovi stal Richard Belcredi. Opus bonum pořádalo diskusní setkání (Franken, Rohr); tradice pokračovala v Břevnově. Poslední – 47. – sympozium Opus bonum se konalo 12. října 2019 v Břevnovském klášteře, tímto setkáním sdružení ukončilo činnost. Obsah webových stránek Opus bonum najdete (ve formátu pdf) ZDE. Kniha Petra Placáka Křesťanský zápas o českou věc: působení opata Opaska a organizace Opus bonum v československém exilu v letech 1972–1989, ÚSTR & Argo 2019, popisuje peripetie a kontroverze, které vznik a působení Opus bonum v čele s břevnovským opatem Anastázem Opaskem provázely v rozjitřeném prostředí exilu. Autor příběh zakončil obnovením benediktinského opatství v Břevnově a Opaskovým návratem do vlasti v roce 1989.

V letech 1973–1990 Anastáz Opasek publikoval sbírky básní – německé překlady pořizoval Franz Peter Künzel. Jan Šícha připravil k vydání soubor Opaskových sbírek pod názvem Život upřen do Středu (1995).

Proměny Břevnova v první polovině 20. století

Už koncem 19. století se urychlila proměna krajinného rázu břevnovské kotliny, především vlivem odstranění opevnění Prahy a následně rychle se šířící zástavby do prostoru za bývalé hradby. Na místě zahrad a polí vyrůstaly řady činžovních domů, nejdříve po jižní straně Bělohorské silnice. Tato nová zástavba pozvolna pohltila staré usedlosti a původní osady. [Tři původní část Břevnova: Velký Břevnov – ves okolo kláštera; Malý Břevnov – na bělohorské pláni; ves Tejnka spojená s Liborkou. Z osady Tejnka zůstala zachována pouze budova zájezdního hostince U kaštanu; Nová Tejnka a Liborka zanikly, ze Závěrky zůstal pouze hostinec a místní název Na Závěrce.] Vznikla Spojená obec velkobřevnovská, později nazvaná Břevnov; tento název pak platí pro označení celé obce. Výstavbou nové školní budovy roku 1886 [při dnešní Bělohorské třídě] a odloučením osady Horní Liboc byl vytvořen, až na některé pozdější menší změny, dnešní katastrální rozsah obce. Obec Břevnov byla povýšena na město roku 1907, při návštěvě císaře Františka Josefa I., tehdy také obdržela městský znak. Roku 1922 se Břevnov stal podle zák. č. 114/1920 Sb. součástí Velké Prahy (Praha XVIII); v roce 1949 se po menších katastrálních úpravách Břevnov stal součástí 5. obvodu Velké Prahy. Roku 1960 byly tehdejší obvody Praha 5 a Praha 6 sloučeny coby Praha 6. Na přelomu 40. a 50. let 20. století došlo k rozsáhlému zásahu do urbanistické struktury Břevnova – výstavbě nové komunikace [dnes Patočkova], vedoucí od Prahy údolím Brusnice, částečně souběžně s nedalekou starou Dolní cestou Břevnovskou [cca nynější ulice Radimova]. Tato komunikace se před klášterem sbíhá se starší hlavní třídou Bělohorskou. Rozšíření Bělohorské třídy bylo důvodem pro zbourání řady starých objektů, pronikla do dosud uzavřeného prostoru Starého Břevnova a částečně zasáhla i areál kláštera: došlo k odbourání vnější jižní ohradní zdi s branou, starého klášterního pivovaru a ovčína. Tím byl do té doby uzavřený celek barokního kláštera zredukován, jeho jižní a východní předpolí doznalo radikální změny.

Obnova benediktinského života v Břevnově

V květnu 1990 se opat Anastáz dočasně vrátil do svého kláštera, definitivně pak 11. října t. r.;
v  Břevnově se už od jara 1990 postupně soustřeďovali čeští benediktini, jak ti, kteří doposud žili v civilních zaměstnáních nebo jako diecézní kněží v Československu, tak i ti, kteří se vrátili ze zahraničních klášterů, aby spolu s novými kandidáty obnovili mnišský život; nejprve v samotném Břevnově, poté i v dalších klášterech (Rajhrad na Moravě a pražské Emauzy).

Po roce 1990 došlo také k opětovnému propojení Břevnova a Broumova – broumovský klášter je nyní spravován (administrován) představeným kláštera břevnovského.

U příležitosti milénia založení opatství byla dovršena základní rekonstrukce kláštera. Břevnovskému opatství byl udělen čestný titul arciopatství – 10. února 1993.

Při oslavách svatovojtěšského milénia navštívil břevnovský klášter papež Jan Pavel II. – 26. dubna 1997 se tu setkal s nemocnými a s řeholnicemi a řeholníky v bazilice sv. Markéty.

24. srpna 1999, o svátku sv. Bartoloměje, zemřel Anastáz Opasek v Rohru. Pohřeb se konal v bazilice sv. Markéty 3. září 1999. K poslednímu odpočinku byl arciopat Anastáz uložen na hřbitově v Praze-Břevnově.

4. září 1999 zvolila kapitula břevnovského arciopatství dosavadního převora Petra Prokopa Siostrzonka převorem-administrátorem kláštera.

Dosavadní převor-administrátor Petr Prokop Siostrzonek byl kapitulou dne 21. listopadu 2017 zvolen břevnovským arciopatem.

Literatura (výběr):
Břevnovský klášter za okupace a v květnovém povstání. Benediktinské opatství v Břevnově, 1946.
Buben, Milan M. Encyklopedie řádů, kongregací a řeholních společností katolické církve v českých zemích. II. díl, II. svazek: Mnišské řády. Praha: Libri, 2004, s.v.
Elšíková, Monika. Dobré dílo Anastáze Opaska. Praha: nakl. Monika Vadasová-Elšíková, 1999.
Opasek, Anastáz. Dvanáct zastavení: vzpomínky opata břevnovského kláštera. 4. vyd. Praha: Torst, 2013.
Placák, Petr. Křesťanský zápas o českou věc: působení opata Opaska a organizace Opus bonum v československém exilu v letech 1972–1989. Praha: Argo & ÚSTR, 2020.
Royt, Jan, Skřivánek, Anselm, a Koupil, Ondřej. Břevnovský klášter: historie kláštera, průvodce, benediktinský život. 3. vyd. Praha: Benediktinské arciopatství sv. Vojtěcha a sv. Markéty, 2015, s. 12n. a 30–32.
Siostrzonek, Prokop & Koupil, Ondřej. Besedy o obnově břevnovského kláštera. Praha: Benediktinské arciopatství sv. Vojtěcha a sv. Markéty, 2007 [= PB 13].
[Siostrzonek, Prokop] Petr Prokop Siostrzonek – arciopat břevnovského kláštera. Praha: Radioservis, 2018 [= edice Osudy].
Vaško, Václav. Neumlčená: kronika katolické církve v Československu po druhé světové válce I–II. Praha: Zvon, 1990.
Vlček, Vojtěch. Perzekuce mužských řádů a kongregací komunistickým režimem 1948–1964. Olomouc: Matice cyrilometodějská, 2004.
Vlček, Pavel, Sommer, Petr, Foltýn, Dušan, a kol. Encyklopedie českých klášterů. Praha: Libri, 1998, dotisk 1. vyd. 2002, s.v.
Zeschick, Johannes. Benediktini a benediktinky v Čechách a na Moravě. Přel. Z. Lochovský. Praha: Benediktinské arciopatství sv. Vojtěcha a sv. Markéty, 2007 [= PB 12].