Hospodářské zázemí břevnovského kláštera

Poznámky k historii

Vytvoření hospodářského zázemí bylo nedílnou součástí založení kláštera; kláštery byly panovníky nebo jinými světskými feudály buď vybaveny obdělávanými pozemky i s lidmi, kteří na nich pracovali a zabezpečovali větší část hmotných potřeb komunity, nebo šlo o dosud neosídlená území, která bylo nutné kolonizovat.
K prvnímu typu náleží větší část počáteční donace Boleslava II., k druhému např. pozdější obdarování břevnovského kláštera na Policku a Broumovsku.
Třetím, pozdějším způsobem zajištění klášterních příjmů bylo postoupení nejrůznějších plateb, které náležely panovníkovy – tato forma předpokládala rozvinutější a stabilní státní správu, především pravidelný výběr příslušných poplatků.
Kláštery pak získávaly další majetky koupí z vlastních prostředků, nebo naopak finanční hotovost odprodejem nemovitostí, který byl ovšem vázán na souhlas biskupa a (nebo) panovníka.

Nástupci zakladatele darování obvykle dále rozmnožovali – např. r. 1045 daroval kníže Břetislav I. klášteru pozemky kolem Nezamyslic v oblasti Otavy u Sušice v jihozápadních Čechách; současně také cellu „svatých apoštolů Petra a Pavla“ v Rajhradě na Moravě, zřízenou na opuštěném hradišti, která je pak roku 1048 obdarována jako klášter. Území značných rozměrů představuje výše zmíněné Policko, které daroval břevnovskému opatství roku 1213 Přemysl Otakar I.

Ze zakladatelského práva vyplývalo i právo na výnos z kláštera; vlastnické právo uplatňovali panovníci do poloviny 12. století, kdy se postupně začínala prosazovat plná pravomoc církevních institucí nad půdou a poddanými, ale, jak je zřejmé i z dějin českých klášterů, naskytla-li se příležitost, neváhali panovníci i jiní feudálové sáhnout po církevním majetku ani v dobách pozdějších. Je však třeba podotknout, že vztah klášterů a panovníků v českých zemích neměl, s výjimkou let následujících po husitských válkách a za panování Josefa II., charakter výraznějšího „střetu zájmů“. To bylo do značné míry dáno českým benediktinům do vínku již v době zakládání prvních klášterů, které byly pod vlivem gorzské reformy, která nepostulovala vůči světské moci nárok úplné nezávislosti, spíše se orientovala na oboustranně výhodnou spolupráci. Docházelo-li ke konfliktům, pak většinou v širším rámci střetu moci světské a církevní.

Pozemkové vlastnictví nepředstavuje jen zisk, ale také nutnost investic, ať už do vybudování a udržování dvorců a vesnic, zejména při kolonizaci osídlovaných území, tak i k zajištění pracovních sil a s nimi souvisejících organizačních struktur. Správa klášterních statků měla obdobné formy jako statky světské, aby mohli spravovat rozrůstající se klášterní majetek, museli být řeholníci pro tyto účely vzděláváni. Kláštery byly proto vybavovány hospodářskými příručkami, a také literaturou právnickou, neboť s nabýváním pozemkového vlastnictví se klášter současně stával „vrchností“, která v rozsahu svých statků vykonávala, stejně jako jiní majitelé panství, patrimoniální správu [až do poloviny devatenáctého století].

Zprávy o majetku klášterů lze získat z nadačních listin, z nichž se však jen málo zachovalo v originálech, u zakládacích listin z přelomu 10. a 11. století se jedná buď o pozdější opisy, nebo se zachovaly jako inzerty mladších diplomů; v té době byly zhotoveny v souvislosti s vytvářením právní základny pozemkového vlastnictví a stav, který je v nich zachycen, více odpovídá době skutečného vzniku listiny (12.–14. stol.), popřípadě zahrnuje statky, na něž si klášter dělá nároky, v tom podstatném se však obsah kryje s listinami původními. Spolehlivým dokladem pozemkových vlastnictví v určitou dobu jsou urbáře, pro břevnovský klášter je to především urbář z roku 1406, pořízený z příkazu opata Diviše.

Ideálem byl klášter ležící uprostřed uzavřeného území; snaha o vytváření koncentrovaných velkostatků, běžnou organizační formu vrcholně středověkého zemědělského hospodářství, byla typická i pro klášterní fundace benediktinů. Častější však bylo vlastnictví jednotlivých vsí nebo jejich částí, dvorů, kostelů a kaplí s pozemkovým majetkem, který k nim náležel, a s určitými právy, např. podílem na clech. Břevnov k vytvoření uzavřené struktury nedospěl, neboť v okolí sídelního města dostávaly od panovníků darem pozemky prakticky všechny církevní instituce. Kromě toho se v této lokalitě dříve než jinde v Čechách vytváří vrstva majetnějšího měšťanstva, které záhy začíná zvětšovat svůj majetek [a tím také politický vliv] koupěmi zemědělských nemovitostí; konkurence znemožnila vytvořit ucelené dominium ve svém blízkém okolí Břevnovu, klášteru svatojiřskému, strahovskému, ale i pražskému biskupství.

Hospodářsky nejvýznamnějšími lokalitami v bezprostředním okolí kláštera byly tři dvory: Týn u kláštera s dvojím poplužím, řečený Týnek (z toho později vznikl název vesnice Týnka); Mirešice a Ruzyně.
[„Poplužní dvůr“: popluží = plocha, kterou bylo možné obdělat jedním pluhem; hospodářství o jednom pluhu (aratura) bylo rovněž základní jednotkou desátkové poplatnosti; v pozdější terminologii dvůr s polnostmi obecně.]
Tyto statky vytvářely víceméně celistvé zóny: první samotný klášter s dvorem Týnem a vesnicemi Břevnov a Řepy, druhou ves Ruzyně s dvorem a vesnicemi Liboc a Veleslavín.
Rozčlenění vyplývá z rozdílných funkcí osad: Břevnov a Řepy byly tzv. služebnými vesnicemi, v nichž osadníci neměli větší půdní příděly (kromě dvora břevnovského nápravníka); držitelé nemovitostí vedle robotních prací pro dvůr Týn zajišťovaly služby pro provoz kláštera.

V bezprostřední blízkosti kláštera byly rozsáhlé zahrady – o těch více na následující stránce.

Návrší táhnoucí se na severní straně od Liboce až k Praze, náležela z větší části klášteru břevnovskému, část východnější se vsí Střešovice (Třešovice) s vinicemi a chmelnicemi náležela strahovským premonstrátům.

Centrem zemědělské produkce byl dvůr v Ruzyni, který s pěti poplužími patřil k největším dvorům v okolí hlavního města. V samotné Ruzyni bylo sedm poplatných chalup, které obývali oráči a mlatci; další robotu poskytovaly služebné vsi Liboc a Veleslavín. Libočtí poddaní měli své usedlosti, z nichž klášteru jako vrchnosti neplatili dávky naturální ani peněžní, byli však také povinováni robotou vytahovat z vody dříví, které se z tehdy klášteru náležejícího Kostelce plavilo po Vltavě, a rovnat je na břehu, pravděpodobně na Újezdě pod Petřínem, kde měl klášter další dvůr. Veleslavín se svou strukturou podobal Břevnovu – ani zde nebyla zemědělská půda, s výjimkou majetku dvou nápravníků, rozdělena do větších přídělů.
[Za husitských válek zabrali ruzyňský dvůr i vesnici pražané, později se stala majetkem purkrabství pražského hradu, v 18. století přešla správa na zemské stavy.]

Třetí, vzdálenější enkláva břevnovských statků v jeho okolí byla tvořena dvorem Mirešice se třemi poplužími, k němuž měli robotní povinnosti sedláci ze Zbuzan, Jinočan a Třebonic, kteří kromě roboty odváděli i peněžní a naturální poplatky.
Statek Mirešice nepochází z původní Boleslavovy nadace. Kdy byl získán a zda koupí nebo darováním, nelze zjistit; poprvé se jméno dvora objevuje v listině krále Václava IV. z 20. září 1395, jímž se klášteru potvrzuje vlastnictví a privilegia získaná do té doby. Dvůr Mirešice se nachází v katastru obce Třebonice, kterou koupil roku 1279 břevnovský opat Kristián od bratrů Volkmara a Viléma z Paběnic. Je možné [spíše pravděpodobné], že mirešický dvůr vznikl mezi lety 1279 a 1395 na pozemcích patřících k Třebonici a s ní zároveň zakoupených. Třebonice později obdržel pražský měšťan Herbert (Herbord) za roční plat 8 hřiven stříbra, s podmínkou, že pokud by on nebo jeho dědicové a další jejich dědicové chtěli její zakoupené „věčné držení“ (possessionem eius perpetualem) prodat, nesmějí ji prodat nikomu jinému než zákonnému majiteli této vsi, totiž opatovi břevnovského kláštera, nebo tomu, s kým by opat souhlasil. Vesnici Zbuzany, dvůr Mirešice, vesnice Jinočany a Třebonice uvádí břevnovský urbář z r. 1406. Po prodeji vsi Zličína místopísaři zemských desek Mořicovi z Prahy (r. 1404) vznikla „proluka“ v břevnovských nemovitostech, oddělující mirešický statek od ostatních břevnovských pozemků a vytvářející z něj relativně samostatný útvar.
[V rámci pražské aglomerace vlastnil klášter v této době ještě dva menší statky na Újezdě a jeden v Michli.]

Po poměrně dlouhé době klidného kontinuálního rozvoje řeholního života se mniši v Břevnově dostali do značných potíží v letech následujících po smrti krále Přemysla Otakara II. (1278), kdy kromě vydrancování klášterních statků žoldnéři Oty Braniborského se na hospodářských (a tím všech dalších) oblastech života prakticky v celých Čechách negativně podepsaly četné živelné pohromy.
„Zlá léta“, ať již způsobená lidmi nebo přírodou, se pozvolna obracejí v lepší za vlády Václava II. (1283–1305); v těchto letech se dále rozšiřují benediktinské statky na Policku a Broumovsku, kde i s inkorporovanými farami v průběhu dalších staletí vzniká scelené benediktinské teritorium.
Až za vlády devatenáctého opata, Bavora z Nečtin (1290–1332), se opatství nejen regeneruje po předcházejícím období ztrát, ale i dále rozšiřuje. Na přelomu 13./14. století bylo započato s gotickou úpravou a rozšířením kostela a dalších klášterních objektů, jako celku pravděpodobně až do husitských válek nedokončené. V klášteře se kromě kovárny, krejčovské dílny a pivovaru, špitálu, domu pro hosty atd. nacházely i specializované dílny uměleckých řemesel.

Za husitských válek břevnovský klášter utrpěl jednak pobořením objektů kláštera, ale především ztrátou svých statků, zabraných a většinou novým vlastníkům potvrzených králem Zikmundem jako zástavy za půjčky nebo jinou formu podpory jeho zájmů. Řeholníci ztratili samotný klášter s dvorem Týnem a zahradami, také všechny ostatní statky v bezprostředním a bližším okolí, vesměs zabavené Pražany, rovněž i další statky v lokalitách vzdálenějších. Roční výnos z těchto a dalších ztracených statků obnášel, kromě naturálií, 852 kop pražských grošů [pražský groš Václava II.].
Právě v této době se Broumovsko a Policko stalo alternativním centrem břevnovských benediktinů a postupně i nejvýznamnějším benediktinským teritoriem v českých zemích.

Opatu Heřmanovi (1426–1449) potvrdil král Zikmund r. 1436 jak privilegia, tak i statky kláštera v dřívějším rozsahu, ke skutečné majetkové restituci však nedošlo – konvent dostal zpět pouze některé pozemky patřící k Břevnovu [v první fázi jen vlastní klášter a přilehlé polnosti a zahrady s dvorem Týnem, o něco později mirešický dvůr], které drželi Pražané. Klášter byl vážně poškozen, není však pravděpodobné, že by se v troskách ocitla celá stavba. O rok později, po svém přijetí zemskými stavy za českého krále, vydal Zikmund pánům a městům strany katolické i podobojí zápisy na statky získané uzurpací [většinou na úhradu svých dluhů nebo za prokázané služby], čímž daný stav legalizoval. Tak získali měšťané Starého města pražského zápis na 35 vesnic a dvorů, jichž měli užívat tak dlouho, dokud by korunou nebyla vyplacena částka 1500 kop českých grošů; součástí zápisu byly i některé statky břevnovského kláštera, zabavené pražskou obcí po roce 1420: Liboc, Zbuzany a Jinočany. V témže roce (tj. 1437) jsou Třebonice zastaveny pražskému měšťanu Václavu Cvokovi za 100 kop grošů. Tyto lokality klášter později zčásti získal zpět.

Také nástupce opata Heřmana, Jan I. (1449–1460), se snažil zachránit co nejvíc z rozkradených statků a ze zničeného opatství, tehdy však byly provedeny pravděpodobně jen nejnutnější opravy – kostel dostal novou střechou a v klášteře opat zřídil proboštství jako jakousi „nouzovou variantu“, opat s většinou komunity sídlil i nadále v Broumově.

Některé Zikmundovy zástavy potvrdili i další panovníci, např. Jiří z Poděbrad a Vladislav II. Restituce klášterních statků zcizených v průběhu husitských válek byly – vzhledem k právnímu stavu vytvořenému panovnickými zástavami – prakticky odsouzeny k neúspěchu, přestože veškerá do té doby daná privilegia zaručovala klášteru nezcizitelnost darovaného majetku „na věky věků“. Tak jako představitelé jiných církevních institucí i břevnovští opati některé klášterní majetky od jejich držitelů vykoupili, např. opat Pavel III. roku 1492 Broumovsko i Policko.

O situaci kláštera a jeho hospodářství v průběhu 16. století vypovídají opakované žádosti o restituci klášterních statků, podepisovaných jak opaty, tak břevnovskými probošty [o vzniku proboštství za opata Jana I. výše]. Mimo jiné šlo také o náhradu za klášterní pozemky, k nimž náležel i les Malejov, které klášter postoupil arcivévodovi Ferdinandovi [synu Ferdinanda I.] k založení obory, později, podle zámečku, nazvané Hvězda, za něž nedostal smluvenou náhradu.

O další pozemky klášter přišel v roce 1585. Od Střešovic vedl již r. 1437 vodovod, jímž byla odváděna voda hliněným potrubím do královského hradu – toho roku je datován zápis krále Zikmunda hrnčíři z Nového města pražského Matěji Perníčkovi na 60 kop grošů na střešovickém dvoře strahovského kláštera za provedení trub svádějících vodu na pražský hrad. Císařem Rudolfem II. byl r. 1585 na lukách kláštera břevnovského u Liboce založen rybník k dodávání vody na pražský hrad; voda byla vedena nekrytou strouhou [kterou údajně projektoval Tycho de Brahe] podél Veleslavína a Střešovic, kde bylo zřízeno jakési čistící zařízení, od něhož vedlo potrubí do kašen na druhé a třetí hradní nádvoří.
[Vodovod byl později veden z obory Hvězda.]
Za opata Wolfganga Selendera (1602–1619) začalo r. 1603 vyjednávání ohledně libockého rybníka, náležejícího břevnovskému klášteru. Toto jednání se vleklo až do r. 1872, kdy bylo rozhodnuto, že voda patří Hradu, ryby břevnovskému klášteru, s povinností čistit rybník a udržovat rybniční hráz.

Ves Břevnov, jen pomalu se vzpamatovávající z válečných pohrom, stagnovala. Velký požár 27. prosince 1545 ji takřka zničil; celá vesnice znovu vyhořela roku 1565.

Za stavovského povstání (1618–1620) nastaly břevnovskému klášteru (jakož i jiným) časy obtížné: probošt Šimon Chlodomasteus, který klášter spravoval od r. 1612 († 1640), byl direktoriem vzbouřených stavů vyhnán, obtížně získané torzo původních klášterních statků bylo zabaveno a rozprodáno: např. Hrdly Václavu z Roupova, Třebonice s dvorem mirešickým obci Menšího města pražského za 6 500 kop, pražskému měšťanu Danielu Roudnickému dvůr se zahradou v Břevnově a pole a louka v Liboci (10. dubna 1620). Proboštství břevnovské, resp. to, co z něho zbývalo, bylo vypáleno císařskými (sic!) žoldnéři po vítězství katolických vojsk v bitvě na Bílé Hoře 8. listopadu 1620.
Po bělohorské bitvě přikázal Karel kníže Lichtenstein, generální komisař císaře Ferdinanda II., aby byl vyhnaný probošt Šimon Chlodomasteus opět uveden do úřadu a aby mu byla podána podrobná zpráva o stavu kláštera; majetek byl tentokrát klášteru vrácen, a to bez náhrad těm, kdo si jej od direktoria zakoupili (např. výše uvedené Třebonice s dvorem mirešickým r. 1623); císař (zřejmě) přispěl na obnovu kostela a proboštství.
Břevnovský opat Benno Falk z Falkenberka (1621–1646) získal nazpět broumovské a polické statky, podařilo se mu zajistit nejnutnější opravy klášterů, shromáždit rozprchlé komunity, a na Broumovsku obnovit i duchovní správu.
Břevnovský klášter byl znovu vydrancován za saského vpádu r. 1631, poté r. 1634, devastaci dovršili opět vojáci císařští. Nejnutnější opravy začaly až po roce 1641, kdy se stal břevnovským proboštem Zdislav Berka z Dubé, který jednak pravděpodobně investoval své osobní prostředky, jednak získal i určitou podporu České komory.

Rozkvět nastává až v druhé polovině 17. století. Ztráty předcházejících staletí byly pozvolna nahrazovány, za opata Tomáše Sartoria (1663–1700) byly klášterní statky rozšířeny např. koupí Sloupna u Nového Bydžova. R. 1668 byla zahájena stavba nového konventu, dokončená r. 1674, stavitelem byl Martin Reiner. Vznikla raně barokní pětikřídlá budova [před jižním průčelím chrámu sv. Markéty].
Nový klášter 13. července 1678 vyhořel [budova konventu, kostel, ovčín, stáje a sýpka]. Základní opravy započaly již v říjnu 1678, konvent byl zastřešen ještě před začátkem zimy. Další práce byly pozastaveny v důsledku morové epidemie r. 1680, kdy stále nepříliš početná komunita takřka vymřela; po necelých třiceti klidnější letech se břevnovská komunita ocitá znovu na začátku. [Zemřel tehdejší farář P. Martin Kern, pak superior a tři další duchovní.]
Opravy byly dokončeny o svatodušních svátcích r. 1681, k témuž roku se váže objednávka pro kameníka A. I. Kulicha na zhotovení „nového štoku“ pro klášterní pivovar. Po tomto roce stavební činnost v Břevnově ustává, ve větším rozsahu pokračuje až od června 1691, kdy superior Mikuláš Wlha uzavřel smlouvu s P. I. Bayerem na stavbu sklepa klášterního pivovaru a poté i opravy dalších budov.

Po smrti Tomáše Sartoria (13. října 1700) byl 18. listopadu t. r. zvolen opatem dosavadní broumovský provizor Otmar Zinke (1700–1738).
Stavební deník z let 1701–1721 podrobně dokládá průběh přestavby areálu kláštera, která mu vtiskla nynější podobu. Přípravné práce (1701–1703) byly zahájeny úpravami terénu a vyčištěním kamenolomu poblíž větrného mlýna.
[Tzv. Větrník v dnešní ulici Na Větrníku I. Dochovaná válcová věž mlýna z r. 1722 patří mezi dientzenhoferovské klášterní stavby; klášter provozoval mlýn ve vlastní režii až do roku 1794, kdy ho od něj převzal Jakub Kohoutek, mlynář z Nesvačil u Bystřice. V roce 1848 byla mlynářkou na Větrníku sestra známého vlastence Petra Fastra, v té době byl břevnovským farářem jeho bratr Metod Fastr. R. 1900 byla přestavěna obytná budova, mlýn současně ztratil svou prvotní funkci a byl změněn na hospodu a obytné prostory. Objekt zůstal v soukromých rukou, v 90. letech dvacátého století byl opraven. Od roku 1964 je torzo v Praze jediného zachovaného větrného mlýna památkově chráněno.]

Byla znovuotevřena cihelna [podle smlouvy z 23. února 1668 zřídil cihelnu na klášterních pozemcích již stavitel Sartoriova kláštera Martin Reiner, neboť dovoz stavebního materiálu by stavbu zbytečně prodražil], poté byl postaven domek pro cihláře, r. 1702–1703 byly stavěny cihelná a vápenná pec. Cihelna stála v dolní části klášterních polí táhnoucích se od Větrníku na jihozápad, v těžbou se stále rozšiřujícím svahu směrem od pozdějšího břevnovského hřbitova dolů k bělohorské silnici.
V západní části klášterní zdi byla probourána nová brána, aby bylo možné vozit cihly přímo z cihelny přes klášterní zahradu [ještě před její celkovou úpravou]. Produkce cihelny od r. 1709 do r. 1721 [zde zaokrouhleně a bez rozlišení jednotlivých druhů cihel, dlaždic a prejzů] činila přes 2 000 000 kusů.

Stavět se v Břevnově začalo až v roce 1708. R. 1709 byl stavitel P. I. Bayer nahrazen Kryštofem Dientzenhoferem, v roce 1722 stavbu převzal Kryštofův syn Kilián Ignác.

V srpnu až listopadu roku 1713 v Praze opět vypukla morová nákaza a v klášteře byla učiněna důsledná opatření: stavební práce byly přerušeny, břevnovský farář Lambert Zach byl úplně oddělen od ostatních mnichů, byla mu přidělena bohoslužebná roucha a oltář, bylo zrušeno kázání. Práce pokračovaly až na jaře následujícího roku. 16. dubna 1714 bylo započato s bouráním tzv. mincovny [pravděpodobně budovy pro kovodělná řemesla, z doby Bavora z Nečtin], která stála na západní výšině, v místech stávajícího hřbitova.
Klášterní novostavba výrazně změnila terén celého areálu. Úpravy proběhly v letech 1701–1703 srovnáním terénu samotného staveniště; terénní práce pak pokračovaly od listopadu 1718 do června 1719, od Vojtěšky na severní straně, kde byla projektována klášterní zahrada se zděnými terasami, dále pak západně od kostela, směrem k bývalé mincovně, a jižně od kostela a prelatury. [Na východní straně kláštera, směrem k vesnici Břevnov, byl výškový rozdíl původního a nově nasypaného terénu zajištěn opěrnou zdí.]
Výsledkem projektu obou Dientzenhoferů byl komplex barokního kláštera s hospodářským dvorem, obklopený na jihu a východě zelinářskými zahradami a rybníkem, na straně severní architektonicky komponovanou zahradou.

Zahrada břevnovského kláštera byla nově vytyčena a založena koncem roku 1718, o tom píšeme podrobně na následující stránce.

Ke stavbě kostela, prelatury a konventu je dostupné literatury dostatek; zde se soustředíme na popis hospodářského dvora. [Nezaměňovat s poplužním dvorem Týnkou.] Nutnost jeho přestavby konstatoval Kryštof Dientzenhofer v posudku z 28. prosince 1716; boření starých stájí, sýpek a dalších objektů započalo koncem r. 1718. Některé objekty byly jen renovovány, stavba nových začala v druhé polovině roku 1719.
Větší část západní strany nádvoří uzavírá sýpka, postavená v letech 1720–1721. Za sýpkou pokračuje západní hranice nádvoří cihlovou zdí, zpevňující stěnu svahu, vzniklou počátkem 18. století odkopávkou pro vyrovnání terénu klášterního nádvoří, tato zeď pokračuje do klášterní zahrady.
Správní hospodářská budova [upravený Sartoriův konvent] vytvořila rozhraní mezi souborem staveb kostela, konventu a prelatury a objekty hospodářskými.
Jižní křídlo druhého nádvoří tvořily stodoly [dnes jižní ohraničení klášterního areálu], východní křídlo hospodářských budov tvoří podélná jednotraktová budova s lehce ustupující střední částí (původně stáje), prodlužující linii východního průčelí prelatury.
Na východě sousedila i nadále s klášterem vesnice Břevnov s obdélnou návsí, lemovanou po obou stranách staveními.

Jihovýchodně od kláštera v linii prvního nádvoří byl vybudován klášterní pivovar. Se stavbou se začalo roku 1719, kamenické práce na tzv. hvozdu, tj. prostoru na sladovně, kde se odsouší budoucí slad, provedl Jan Micháček, dlaždičské Vít Prosche. V listopadu až prosinci 1719 byla kopána pivovarská studna. [Na dochovaném vyobrazení je při pohledu od severu vidět nízká věžička či bašta v těsné blízkosti rybníka.] Pokračovala stavba sladovny, varny a obydlí sladovníka, byly zhotoveny litinové pece a zedníci usadili varné pánve. [Měděné varné pánve zhotovil Jan Dürnbacher již v říjnu 1719.] V lednu 1720 byl pivovar dále zařizován káděmi, sudy atd. Pivovar byl dokončen roku 1720, v březnu téhož roce v suterénu starého (Sartoriova) konventu zřídili Pavel Jelínek a Vít Prosche ledárnu a pivní sklep, koncem roku byly položeny dřevěné podlahy nad sladovnou. V roce 1723 byl ještě upravován sladovnický mlýn v sousedství pivovaru.

V jihozápadní části prvního nádvoří stál ovčín a chalupa ovčáka, obojí dokončeno v srpnu 1720; dokončením výše již zmíněné sýpky na druhém nádvoří končí v květnu roku 1721 novostavba kláštera.

Až r. 1740–1741 je do traktu obytných stavení hospodářského dvora (tvořily vnitřní část jižní fronty klášterních objektů, dnes svým jižním průčelím část ohraničení areálu kláštera), v ose postranního vchodu chrámu, vestavěn reprezentativní portál brány vedoucí na druhé vnější nádvoří (plastická výzdoba portálu K. J. Hiernle); ve východním křídle brány byl čeledník, později byty zaměstnanců-deputátníků, v západním křídle byt šafáře a snad i původní fortna.

V době stavby barokního kláštera se bývalý poplužní dvůr mění v novou osadu Týnka [Týnek, Tejnka; po klášterním dvoře převzala jméno]. Kolem roku 1700 se začaly stavět první domy podél (Bělohorské) silnice jihovýchodně od kláštera; pozvolna se rozšiřující osada zároveň organicky srůstala s Břevnovem, s nímž byla po r. 1904 sloučena.

V letech 1704–1721 byly, souběžně se stavbou kláštera, stavěny také nové hospodářské objekty dvora v Mirešicích.

Hospodaření (nejen klášterů) nebylo až do nejnovějších dob příliš efektivní, zejména pokud se týče zemědělství. Sartorius i Zinke dokázali hospodářskou kapacitu využít do té doby nevídaným způsobem, a to v rolnictví a lesnictví, a na Broumovsku ještě víc v textilní výrobě. Především Otmar Zinke rozpoznal nevýhody jednotlivého výrobce sukna a tkalce plátna pracujícího pro sebe. Pozvedl tato řemesla nákupem příze ve velkém, řízenou produkcí a organizací odbytu – pouze intenzivní hospodaření umožnilo rozsáhlé klášterní stavební podniky oněch desetiletí.

Takřka osm desetiletí trvající rozvoj břevnovského kláštera končí nedlouho po smrti opata Otmara Zinka; z následujícího období „válečných pohrom“ za opatů Bennona II. Löbla (1738–1751) a Friedricha Grundtmanna (1752–1772) zde uvedeme pouze ztráty po válečných akcích r. 1742 v samotném Břevnově, které z dlouhého období válek dopadly na klášter nejvíce: byl vyrabován konvent a prelatura, mimo jiné rozkradena značná část klášterní knihovny, vyhořel sladovnický mlýn, z pivovaru zbyla jen část s varnou pánví, shořel též ovčín a domek ovčáka, všechny domy ve vesnici Břevnov a stavení v okolních zahradách.
Podle záznamů z diaria pro r. 1743–1744 byly postupně opraveny konvent a prelatura, poté fortna a obydlí šafáře u hlavní brány, vedoucí z prvního na druhé nádvoří, ovčín s domkem ovčáka; pivovar musel být z velké části postaven znovu, stejně jako kovárna s příbytkem kováře. Z objektů mimo klášter byla obnovena cihelna s domem pro cihláře a byl vyčištěn rybník pod pivovarem.
V září 1744, kdy byl po pruském vpádu zřízen v klášteře špitál, bylo sice zcizeno mnohé z vybavení kláštera, ale na budovách k větším škodám nedošlo, s výjimkou z neznámých důvodů znovu pobořené cihelny.
Vesnice Břevnov byla obnovena teprve r. 1745, bylo postaveno celkem deset domků.

30. prosince 1772 zemřel v Broumově opat Friedrich Grundtmann; 15. března roku následujícího byl opatem zvolen Franz Stephan Rautenstrauch (1773–1785). I když se vzhledem ke svým funkcím u dvora zdržoval ponejvíce ve Vídni, a vzděláním nebyl ekonom, přesto usiloval o zlepšení hospodářské situace klášterů v Břevnově i Broumově, např. zakládáním výnosných ovocných sadů, chovem ovcí, výstavbou rybníků, ale také experimentováním se zaváděním tzv. Raabova systému, tj. parcelace a přidělování půdy nájemcům. Příděly půdy byly obvykle vyměřovány pro obživu rodinu, s přihlédnutím k bonitě půdy, a podle toho byla také určována výše nájemného.
Josefinské rušení klášterů mezi lety 1782–1786 znamenalo těžkou ztrátu pro klášterní majetky v zemích Koruny české a podstatnou změnu celkové mapy pozemkového vlastnictví (i když nešlo o vyvlastnění bez náhrady). Benediktini a benediktinky tehdy ztratili pět opatství.

Ve letech 1790–1800 započala nová výstavba východně od Bílé hory, na samém okraji břevnovského panství, kde vznikla nová vesnice zvaná Malý nebo Nový Břevnov (staré vsi Břevnovu se začalo říkat Velký Břevnov nebo jen Břevnov). Malý Břevnov vyrůstal na místě, kde (pravděpodobně) stávala malá osada nazývaná „Břevnovek“, o níž je zmínka k r. 1430 (Tomek VIII, s. 211). Klášter rozparceloval pole pod Bílou Horou pro stavbu nové dělnické osady. Jméno někdejší vsi Kuromrtvice v téže oblasti (asi jižně od obory Hvězda) zaniklo již dlouho předtím (naposledy doloženo v listině z r. 1260), nelze tedy s jistotou určit, zda jde o dva názvy stejné lokality. Malý Břevnov se stavebně vyvíjel pomalu, teprve od počátku 20. století začíná rozsáhlejší výstavba. Po r. 1904 byla osada sloučena s (Velkým) Břevnovem. V dnešní podobě se tento stále částečně samostatný sídelní útvar rozprostírá podél Bělohorské ulice v úseku mezi ústím ulic Thurnovou a Moravanů a v nejvýchodnější části Malobřevnovské ulice, na západě navazuje na poutní areál na Bílé Hoře a Velkou hospodu (již na katastrálním území Řepy).

Poté, co v letech 1790 až 1849 zanikl vrchnostenský systém, klášterům sice zůstal nemalý majetek, patrimoniální správu však už nevykonávaly – patentem říšského sněmu z 7. září 1848 byla odstraněna vrchnostenská soudní správa, robota a urbariální závazky, poddaní se stali svobodnými občany státu. 31. prosince 1851 byla sice ústava zrušena patentem císaře Františka Josefa; válka Rakouska proti Francii a Sardinii roku 1859 měla za následek opětné nastolení ústavní otázky v dědičných zemích. 20. října 1860 a 26. února 1861 byla císařskými patenty konstituce opět vyhlášena. V únorovém diplomu bylo dosaženo účasti měšťanstva v poslanecké sněmovně, která byla obesílána členy zemských sněmů; spolu s panskou sněmovnou tvořila říšskou radu.
K završení vnitropolitického vývoje došlo rozhodnutím říšského sněmu z 26. července 1873, jímž byly zrušeny poslední pozůstatky robotních povinností.
Sílící odpor proti vrchnostenskému panování světské i duchovní šlechty, požadavek státní správy za účasti zástupců dosud neprivilegovaných vrstev, rychle probíhající změny hospodářské a rizika z tohoto pro klášter vyplývající byly hlavní příčinou odstoupení opata Placida Beneše (1818–1844).

Jan Nepomuk Rotter byl zvolen opatem 7. listopadu 1844. Ač zakrátko po zvolení pozbyl svých vrchnostenských práv, i nadále jednal z patriarchálních pozic, v nichž se hlásil k závazkům ve prospěch obyvatel Broumovska. Věnoval se zejména zemědělství a lesnictví, aby tak pozvedl klášterní finance; současně se zasazoval o materiální zaopatření klášterních zaměstnanců. Stavební činnost v tomto období byla (nejen) v Břevnově omezena většinou na opravy klášterních budov, na hospodářských zde proběhla r. 1837 rozsáhlejší oprava stájí, r. 1838 byla postavena nová stodola [naproti sýpce, vedle Sartoriova konventu, na němž byla v témže roce opravena střecha; nyní je v tomto objektu restaurace]. Přibližně ve stejné době byla dostavěna na severní straně hospodářského dvora, naproti prelatuře, kovárna a prádelna. Z doby pozdější pochází i stavba uprostřed dvora, původně sloužící k úschově hospodářských vozů, později jako kotelna, nyní po úpravě slouží opět jako garáž. R. 1841 byl přestavován poškozený ovčín.

Hospodářský dvůr byl stále veden ve vlastní režii kláštera, tj. nebyl, s výjimkou pivovaru a cihelny, pronajímán, narozdíl od statku mirešického, který byl až do r. 1936 propachtován. Teprve od dubna 1936 byly Mirešice spravovány ve vlastní režii, správou statku Břevnov. V majetku kláštera zůstaly až do vyvlastnění r. 1948, dvorec po nové zástavbě zanikl.

V padesátých letech 19. století byli nájemci klášterního břevnovského pivovaru a dvora Ladronky manželé Nebeští; v řadě pachtýřů následují Petr Faster 1864–1868; J. Hašek 1870–1882 a C. Dubský 1882. Poté co klášterní pivovar přestal sloužit svému původnímu účelu (v letech 1889 až 1891), byl využíván nejrůznějším způsobem. Některé objekty byly pronajaty jako sklady a dílny, hlavní budova sloužila k účelům kulturním [ochotnické divadlo a orelská tělocvična, místnosti zde měla také břevnovská Jednota sv. Josefa]; část traktu západně od hlavní budovy byla na přelomu 19. a 20. století stavitelem V. Holečkem upravena na obytné prostory, kde mj. řadu let bydleli také chlapci z břevnovské scholy /Schola cantorum/, kterou založil a vedl profesor Miroslav Venhoda.

Klášterní cihelnu měl na přelomu 19. a 20. století pronajatou stavitel a architekt Václav Holeček, ve třicátých letech 20. století byla pronajata pražské stavební firmě Jindřicha a Josefa Kotrbových.

V době, kdy svou činnost končí klášterní pivovar břevnovský, procházejí obdobím rozmachu Kročehlavy [dříve samostatná osada, nyní kladenská čtvrť]. Kročehlavský pivovar byl ve vlastnictví břevnovských benediktinů v letech 1865–1948, kdy byl znárodněn a zařazen do konglomerátu Rakovnicko-kladenské pivovary, r. 1949 jej převzala firma „Kladenský pivovar a sladovna Kladno-Kročehlavy, pod národní správou“. 1. ledna 1950 byla výroba piva zastavena.

Za první republiky a poté za války bylo nakládání s církevním majetkem limitováno státními zákony [které byly zčásti převzaty z dob monarchie, ve vztahu k majetku klášterů šlo prakticky o státní předpisy z doby vlády Marie Terezie a Josefa II.]: klášterní majetek byl definován jako tzv. kmenové, tedy vázané jmění, s nímž nebylo možné volně podnikat. Svou půdu nemohla církev prodávat bez souhlasu příslušného státního úřadu; byl-li klášter nucen v rámci pozemkové reformy odprodat část svého majetku, nemohl získaný obnos použít výhradně podle svého uvážení pro potřeby kláštera; pokud byla částka vyšší, musela být opět investováno do nákupu pozemků, ovšem podle nabídky vlády. Takto klášter zakoupil Chlumín u Mělníka [zbytkový statek z pozemkové reformy, zakoupen 24. listopadu 1934] a statek Libočany u Žatce [zakoupený roku 1933 s pivovarem a hostincem; statek byl zabaven po zabrání pohraničí v r. 1938]; v letech okupace byla na jiných objektech kláštera nucená správa. Hrdly u Terezína ve dvacátých a třicátých letech 20. století byly statkem převážně zelinářským [to bylo dáno polohou v jednom z nejteplejších míst Čech], zelenina pěstovaná na polích i ve sklenících byla exportována i do Německa.

Po rozdělení klášterů Břevnova a Broumova na samostatná opatství převor Anastáz Opasek nově zorganizoval vedení hospodářství. Poté, co se na podzim r. 1938 ujal vedení kláštera, povolal Ing. Josefa Cuhru do vedení břevnovského hospodářství; ten byl 1. prosince 1938 jmenován ředitelem hospodářské správy statků kláštera. Nejprve provedl důkladnou revizi klášterního hospodářství, poté organizační změny v rámci od začátku dvacátých let 20. stol. se postupně vytvářející ústřední „Správy statků benediktinského opatství v Břevnově“ [od r. 1939 „Ředitelství zemědělských, lesních a průmyslových podniků Benediktinského opatství v Břevnově“]. Došlo k oddělení hospodářské a lesní správy tehdejšího statku Sloupno u Nového Bydžova (Lesní správa Kobylice), obojí v (polit.) okrese Nový Bydžov; správa bývalého dvora, po pozemkové reformě „zbytkového statku“ Rozdělov-Kladno-Kročehlavy byla rozdělena na správu pivovaru a lesní správu Rozdělov. Z dřívějšího kladenského velkostatku byl již v r. 1933 odprodán městu zámek s kaplí a zahradou v Kladně; cihelna v Rozdělově byla prodána firmě Procházka sídlící tamtéž.

Ing. Cuhra byl r. 1941 zatčen a obviněn z hospodářských machinací; přestože žádné obvinění nebylo prokázáno a soud jej osvobodil, byl zatčen gestapem, odvezen do Terezína a poté do Osvětimi, kde 7. března 1942 zemřel. Po Ing. Cuhrovi převzal funkci ředitele břevnovského hospodářství Emanuel Havlíček.

K r. 1945 měly břevnovské statky ještě celkem 1060 ha půdy zemědělské a 1104 ha půdy lesní. V letech 1947–1949 byly doposud platné předpisy o církevním majetku zrušeny a skoro celý majetek církve byl zestátněn. Břevnovský klášter tak přišel o veškeré pozemkové vlastnictví s výjimkou klášterního areálu, klášter byl zrušen o rok později; v dubnu 1950 byl státem zároveň s ostatními řeholními domy v Čechách a na Moravě zrušen i klášter v Broumově [tzv. Akce K].
[Opat Anastáz byl zatčen již v září 1949 a spolu s dalšími českými duchovními odsouzen k trestu doživotního vězení. Propuštěn byl roku 1960, r. 1968 emigroval.]

V letech 1948–1949 také došlo k výstavbě nové výpadové komunikace (tehdy Pionýrů, dnes Patočkova, otevřena 1953) a rozšíření Bělohorské třídy. Celek barokního kláštera byl zredukován a jeho jižní a východní předpolí doznalo radikální změny: došlo k odbourání vnější (jižní) zdi s první branou, klášterního pivovaru, ovčína a obydlí ovčáka, které tvořily první klášterní nádvoří, zasahující až k budově hostince U Kaštanu. Původně mnohem větší rybník byl zčásti (směrem k jihu) zasypán návozem pro násep budované komunikace; cihelna, která ukončila výrobu již za okupace, byla zbourána současně s prvním nádvořím kláštera. Rozšíření Bělohorské třídy si r. 1955 vyžádalo i redukování budovy hostince U Kaštanu.

Benediktini po návratu r. 1990 za pomoci státu i zahraničních klášterů zahájili postupné opravy klášterních budov; nejprve k důstojné oslavě milénia trvání kláštera v roce 1993, kdy také bylo opatství papežem obdařeno čestným titulem „arciopatství“. Postupně se na projektech podíleli architekti M. Pavlík, J. Stěnička, L. Wellner, P. Havlas, H. Kotoučová, J. Kozel a další.

Renovace nadále probíhají v celém komplexu. V posledních letech to byly zejména úpravy Sartoriova konventu [nyní hotel], opravy některých objektů v bývalém hospodářském dvoře [pro restauraci a pivovar] a obnova klášterní zahrady. V první fázi, k miléniu kláštera roku 1993 se podařilo opravit kromě kostela a konventu s prelaturou i pavilon Vojtěšku, nyní sloužící jako farní centrum, a také vodovodní štoly.

V letech 2009–2012 byla provedena rozsáhlá obnova klášterní zahrady – více na následující stránce.

Literatura (výběr):
Blažíček, O. J., Čeřovský, J., a Poche, E. Klášter v Břevnově. Praha: V. Poláček, 1944.
Boháč, Zdeněk. Hospodářské zázemí břevnovského kláštera v době předhusitské. In Bláhová, Marie, a Hlaváček, Ivan (edd.) Břevnov v českých dějinách: sborník z konference pořádané ve dnech 14. a 15. září 1993 FF UK u příležitosti milénia břevnovského kláštera. Praha: FF UK, 1997, s. 56n.
Břevnovský klášter za okupace a v květnovém povstání. Břevnov: Benediktinské opatství, 1946, s. 12–16.
Čechura, J., a Ryantová, M. Hospodářství kláštera Břevnov na počátku 15. století. In Bláhová, Marie, a Hlaváček, Ivan (edd.) Milénium břevnovského kláštera (993–1993): sborník statí o jeho významu a postavení v českých dějinách. Praha: Karolinum, 1993, s. 201–204.
Emler, Josef (ed.). Decem registra censuum bohemica compilata aetate bellum husiticum praecedente. Praha: nákladem KČSN, 1881, s. 151–218.
Jákl, Pavel. Encyklopedie pivovarů Čech, Moravy a Slezska I: Střední Čechy. Praha: Libri 2004, s. 138–141.
Krásl, F., a Ježek, J. Sv. Vojtěch, druhý biskup pražský, jeho klášter i úcta u lidu. Praha: nákladem Dědictví sv. Prokopa, 1898, s. 320–325, 339n., 347n., 351, 355, 357n., 364–367, 370–376, 382–387, 400–404, 420, 449–454, 470, 476, 498, 500.
Kuča, Karel. Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku: V. díl. Praha: Libri, 2002, s. 521–526.
Kučera, Antonín. Tisíc let obce Řepy. Praha 6-Řepy: MNV, 1990, s. 10n., 32n. a 36–39.
Lustig, Rudolf, a Světnička, František. Schematismus velkostatků v Čechách. Praha 1933.
Pavlík, Milan. Rekonstrukce benediktinského kláštera v Praze Břevnově. In Hejdová, D., Preiss, P., a Urešová, L. (red.). Tisíc let benediktinského kláštera v Břevnově. Praha: Benediktinské opatství sv. Markéty, 1993, s. 239n.
Poche, Emanuel. Stavební kronika břevnovského kláštera a kostela z let 1701–1721. Časopis Společnosti přátel starožitností, roč. 49–50. (1941–1942). Praha: SPS, 1946, s. 159–178.
Růžička, Jeroným. Dějepis kláštera břevnovského a broumovského. 1. vyd. 1846 a 1847; 2. vyd. Praha: Benediktinské arciopatství sv. Vojtěcha a sv. Markéty, 2013 [= PB 20], s. 5–7, 17–19, 23–35, 39–43, 58n., 63–69, 79, 95–99, 117–119, 127–129.
Schramm, Romuald. Regesten zur Geschichte der Benedictiner-Abtei Břevnov-Braunau in Böhmen. Separatabdruck aus Studien und Mittheilungen a. d. Benedictiner-Orden 1882–1883.
Skřivánek, Anselm. Hospodářské zázemí břevnovského kláštera. In Tryml, Michal (ed.). Kniha o Břevnově. Praha: Městská část Praha 6, 2007, s. 101–107.
Stehlíková, Dana. Břevnovský klášter a okolí. Praha: Arciopatství benediktinů u sv. Markéty v Břevnově, 1994.
Vilímková, Milada, a Preiss, Pavel. Ve znamení břevna a růží: historický, kulturní a umělecký odkaz benediktinského opatství v Břevnově. Praha: Vyšehrad, 1989, s. 112–128.
Zeschick, Johannes. Benediktini a benediktinky v Čechách a na Moravě. Přel. Z. Lochovský. Praha: Benediktinské arciopatství sv. Vojtěcha a sv. Markéty, 2007 [= PB 12], s. 51–57.
Zprávy památkové péče 5/1993 [„K dějinám a obnově břevnovského kláštera“].