Historia fundationis monasterii Brzewnoviensis

Téma historie založení břevnovského kláštera v dochovaných dokumentech důkladně pojednala Marie Bláhová ve studii Historia fundationis monasterii Brzewnoviensis in Hlaváček, I., a Bláhová, M. (red.). Milénium břevnovského kláštera (993–1993): sborník statí o jeho významu a postavení v českých dějinách. Praha: Univerzita Karlova, 1993, s. 147–162.
Vizte též: Šrámek, Josef. Břevnovské opatství ve středověku: Břevnov, Rajhrad, Police nad Metují a Broumov. Praha: Benediktinské arciopatství sv. Vojtěcha a sv. Markéty, 2016 [= PB 22], s. 17–56.
Zde budeme sledovat interpretace založení břevnovského kláštera v zásadních textech od nejstarších dob do poloviny 18. století.

Listiny

1. Zakládací (donační) listina břevnovského kláštera
Zakládací (donační) listina českého knížete Boleslava II. pro břevnovský klášter, datovaná 14. ledna 993 je dochována v originále. Vedle tohoto textu je dochováno též jeho potvrzení přepisem listiny Boleslavovy do listiny českého krále Přemysla Otakara II. z 10. května 1255 [k této listině níže]. Je však třeba upřesnit, že „originálem“ je listina, psaná ve 13. století. O správnosti této interpretace dochovaného pergamenu svědčí především dvě okolnosti:
– zaprvé, po formální stránce je text listiny shodný s běžnou podobou listin ze třináctého století;
– za druhé, podle diplomatického rozboru listiny, který provedl J. Šebánek (Listina v českém státě doby Václava I. Rozpravy ČSAV 1963, s. 18), psal ji s velkou pravděpodobností stejný písař břevnovského kláštera, který byl i písařem výše uvedené listiny Přemysla Otakara II. z roku 1255; tato shoda umožňuje blíže určit dataci tzv. originálu do let 1253–1255.
Z uvedeného vyplývá, že zakládací (donační) listina Boleslava II. je falzum potvrzující již existující stav klášterní pozemkové držby a práv kláštera. Že obsah listiny Boleslava II. pravděpodobně odpovídá skutečné donaci lze odvodit z existence protekčního privilegia papeže Jana XV. z 31. května 993, vydaného pro již existující břevnovský klášter [k tomu níže].

Originál listiny: Národní archiv ČR, fond Benediktini – Břevnov: Listiny 993–1948, pořadové č. 01.
Pergamen, 47,5×38,4 cm, text latinsky, pečeť přivěšená na červených a žlutých hedvábných nitích.
Latinský text listiny knížete Boleslava II. in CDB I. č. 375, s. 347–350.
Citovaný český překlad listiny in Nový, Rostislav, Sláma, Jiří, a Zachová, Jana. Slavníkovci ve středověkém písemnictví. Praha: Vyšehrad, 1987, s. 366n.:

„Ve jménu svaté a nerozdílné Trojice, amen.
Boleslav, z boží milosti kníže český, všem, kdo čtou tento list, pozdrav ve jménu toho, kdo je spásou všech. Aby záležitosti moudře provedené nevymizely z paměti, jsou potvrzovány písemnostmi a svědky. Ať je tedy známo všem, jak přítomným, tak budoucím, že já, poučen božím vnuknutím, jsem pro spásu duše své a všech svých předků udělil břevnovskému klášteru, který jsme já a ctihodný otec pan Vojtěch, pražský biskup, slavně vystavěli podle příkazu pana papeže Jana, k obživě mnichů, kteří tam slouží Bohu, ves jménem Břevnov proti tomu klášteru, se vší čeledí a dostatkem půdy i neobdělanou horou, táhnoucí se k jihu od rozcestí zvaného Žernovice (Schiernovice), u něhož se tesají mlýnské kameny (tj. žernovy), přímo až k Leskám a od Lesek až ke kameni ležícímu na cestě, kterou se přichází do hradu Prahy. Dále vesnici, která se nazývá Veleslavín (Wolezlawin), se vší čeledí k pěstování vinic, a dostatek půdy s přilehlým lesem jménem Šlachov (Sclachow) a jinou neobdělanou horu táhnoucí se od vsi Střešovic (Tressowicz) až ke vsi Liboc, i tuto ves Liboc (Lubocz) s přilehlým lesem jménem Malejov. Dále ves jménem Ruzyně (Ruzen) s poli a lukami, které k ní náležejí, a ve vsi Kuromrtvice (Kuromirtwiche) tři dušníky s postačujícím pozemkem. V hradu Praze pak desátý trh a desátý denár z příjmů ze soudů a desátého zajatého člověka a třicet dušníků a jejich potomky a s třiceti stavebními pozemky určenými na různé dílny. Dva mlýny pod pražským hradem a na témže místě část řeky Vltavy na tři jezy. Dále ves jménem Vrané (Nawranem; Vrané nad Vltavou, Praha-západ) s osadníky a kostelem, jemuž přiděluji desátek ze všeho výnosu svého dvora v Radotíně, rybáře ve vsi Skochovice (Scochowicz) i s tou vsí, jejíž hranice tvoří Králova hora a dva potoky Dubna a Sala s řekou Vltavou, a z druhé strany řeky území od Bukovnice až po Křesmnou a cestu zvanou Slapčice. Dále desátek ze všeho polního hospodářství v Poříčí a ze všech polí, které náležejí k Rybníku (srov. ulice Na Rybníčku, Praha 1), a usedlost na břehu Vltavy k postavení sýpky a jez na témže místě k vystavění mlýnů. V Libčicích (Lubcicich; Libčice nad Vltavou, Praha-západ) les a dostatek půdy i s řekou a rybáři od místa, které se nazývá Strabol, až k Podhorci. V plzeňském kraji pak ves jménem Vejprnice (Oyppernich) a jinou Němčice (Nymcyce) se vším příslušenstvím. V kouřimském kraji dvě vesnice: Třebestovice (Trebestowicz) u Sadské s poli, loukami a mokřinami, druhou Mračenice (Mracenicich) s dostatkem půdy uvnitř lesa Kře (Kersko) a mimo něj dokola s loukou. V Chotěbuzi (Chocebuz, Chcebuz; u Litoměřic) kostel se dvěma dvory a dostatek půdy s kopcem zvaným Ostrov. Kromě toho jsem dal ves zvanou Hrdly (Heridol) v litoměřickém kraji s osadníky a přilehlým lesem, s mokřinami a řekou Ohří až k Labi a ves Lence (Wlencich; Starý Mlýnec) s jejich příslušenstvím. Kromě toho jsem ustanovil, aby v jednotlivých letech při posvěcení zmíněného kostela zaplatil pražský správce, ať jím bude kdokoli, tři sta denárů, špalek vosku k osvětlení kostela, tři soudky medu, třicet sýrů, deset chlebů. Správce plzeňského kraje zaplatí o velikonocích tři sta peněz, na letnice tři sta, na svátek sv. Michala tři sta a na Narození Páně tři sta. Ustanovil jsem také a nařídil, aby na všech mýtech zřízených v Čechách, totiž v Domažlicích, Kralupech (u Chomutova), Chlumci (u Ústí nad Labem), Trstěnicích (u Litomyšle), Litoměřicích, Ústí nad Labem, výtěžek desátého dne připadl ve prospěch břevnovského kostela. K tomu jsem připojil desátý trh a a desátý díl z příjmů každého soudu v těchto městech, totiž ve Slaném (Nazlanem), ve Starém Plzenci (Plizeni), v Litoměřicích (Lutomiricich), v Kouřimi (Churimi) a v Chrudimi. Určil jsem také a před urozenými země jsem pevně rozhodl, aby všichni poddaní břevnovského kláštera zůstávali svobodní a byli vyňati ze všeho zemského práva či zákona, aby jim nepříslušelo stavět města, obnovovat mosty, aby v jakékoli při nepředstupovali před soud nějaké mocné osoby, ale jen před svého opata a u něho vždy hledali rozsouzení, a aby nebyli nuceni pohostinně přijímat lovce nebo jiné urozené země, ledaže by se tak stalo z jejich dobré vůle. Nakonec jsem pevně ustanovil a dovolil, aby lidé břevnovského kostela, až povezou cokoli po řekách či cestách celých Čech k užitku mnichů, byli zcela zproštěni všeho zákonného a povinného cla a vůbec nikomu nic neplatili. Tuto svobodu povolenou navěky břevnovskému klášteru na žádost ctihodného muže pana biskupa Vojtěcha a písemně zaznamenanou jsem ochránil a potvrdil přivěšením své pečeti a potvrzenou položil vlastníma rukama na oltář sv. opata Benedikta, žádaje, aby všechny, kdo poruší či napadnou toto privilegium, sám pan biskup dal do klatby a neopomněl to učinit.
Dáno rukou pana Křišťana, bratra slavného knížete Boleslava v milostivém létě 993 v den vysvěcení shora psaného kláštera [tj. 14. ledna].“

2. Protekční privilegium papeže Jana XV. z 31. května 993
Přemysl Otakar I., král český, potvrzuje dne 24. července 1224 v Praze, na žádost břevnovského opata Dlúhomila, inserované, na papyru psané a léty poškozené privilegium papeže Jana XV. psané v Reate 31. května 993, jímž papež na žádost pražského biskupa Vojtěcha uděluje břevnovskému opatu Anastasiovi a jeho nástupcům právo nosit mitru, sandály aj. pontifikálie a právo zaujímat mezi českým klérem první místo po pražském biskupu; ustanovuje klášter hlavou všech benediktinských klášterů v Čechách, přijímá jej pod ochranu papežského stolce a potvrzuje jeho kostely, statky, desátky v kraji litoměřickém, bílinském a děčínském, svěřuje jej do ochrany knížete a upravuje volbu opata. Král Přemysl dále přenáší poddané kláštera ze vsí Budihostice (Bvdegostich), Noutonice (Nvtomicih) a Mšecké Žehrovice (Segrovich), náležejících stolu královu, do vsí Dolní Kamenice (Camenice), Hole (Gole) a Lodenice (Lodinnice) a vyjímá je z pravomoci provinčních soudů.

Originál listiny: Národní archiv ČR, fond Benediktini – Břevnov: Listiny 993–1948, pořadové č. 010.
Pergamen, 45×56 cm, text latinsky, 5 pečetí přivěšených na červených, bílých a žlutých hedvábných nitích; 3. pečeť – zlatá bula Přemysla Otakara I.
Latinský text listiny krále Přemysla Otakara I. in CDB II., č. 259, s. 248–250.
Latinský text insertu samostatně in CDB I., č. 38, s. 43–46.
Český překlad insertu listiny, tj. papežského privilegia např. in Nový, Rostislav, Sláma, Jiří, a Zachová, Jana. Slavníkovci ve středověkém písemnictví. Praha: Vyšehrad, 1987, s. 364n. Text uvedený [v závorce] je pozdější interpolací.

„Jan, biskup, služebník služebníků božích, milovaným synům opatu Anastázovi a konventu ctihodného kláštera Benediktova, Bonifácova a Alexiova, světců Kristových, jenž leží v Břevnově, lásku a věrnost a trvalý mír. Apoštolský stolec má ve zvyku vyhovět laskavě zbožným přáním a uděluje milostivou přízeň náležitým prosbám žádajících. Protože tedy váš klášter v knížectví českém je první a zcela nový výhonek, jak jsme se dověděli ze zprávy jeho zakladatele a svého ctihodného bratra Vojtěcha, pražského biskupa, sluší se, aby tento klášter, který díky milosrdné boží prozřetelnosti prý již zčásti vzkvétá ve věcech duchovních i světských, byl poctěn od apoštolského stolce. Nakloněni tedy prosbám svého milého bratra Vojtěcha, pražského biskupa, dovolujeme vám mocí tohoto listu, abyste ty, synu opate, i další, kteří budou časem stát v čele tohoto kláštera, mohli užívat mitry, rukavic, sandálů, mappuly a pásu; [a aby váš kostel byl pokládán za důstojnější a větší než jiné kláštery, ustanovujeme, aby byl hlavou i učitelem při opravování a napravování řeholní kázně ve všech klášterech řádu sv. Benedikta, které budou později v Čechách vystavěny, a dovolujeme tobě, opate Anastázi, i tvým nástupcům, kteří řádně nastoupí po tobě, zaujmout první místo po pražském biskupovi nade všemi a vůči všem.]
K tomu klademe váš klášter do ochrany své a svatého Petra a potvrzujeme vám i těm, kdo nastoupí po vás, z moci papežského úřadu všechny vaše kostely, vesnice, pole, lesy, statky, služebníky a služebnice, desátky ze tří krajů, litoměřického, bílinského a děčínského, a od všech lidí toho kláštera, jak na dávno obdělaných pozemcích, tak na novinách, které budou v budoucnu obdělány, které vašemu klášteru moudře udělil náš vzpomenutý bratr Vojtěch, biskup pražský, z lásky k němuž toto píšeme. Kromě toho chceme a pro lásku boží pevně nařizujeme, aby kníže, ať to bude kdokoli, střežil, miloval a ochraňoval ten svatý klášter a otce kláštera se vším, co k němu patří [i svobody udělené mu štědře urozeným knížetem Boleslavem, pravověrným mužem], právě tak, jako touží po zdaru v přítomném životě a jako chce v budoucnu dostat od našeho nejlaskavějšího Stvořitele odměnu věčné blaženosti. Po opatově smrti ať tam nikdo neustanovuje jiného opata než toho, kterého si vyvolí společně a se svorným souhlasem tento klášter, a tehdy, bude-li pravověrný, ať je dovoleno pražskému biskupovi z našeho pověření vysvětit onoho zvolence do tohoto úřadu, s vyloučením vůbec jakékoli úvahy o svatokupectví. Žádnému z lidí ať není dovoleno porušit tuto listinu našeho dovolení a potvrzení nebo se jí s bláhovou opovážlivostí protivit. Kdyby se však někdo odvážil to zkusit, nechť si je vědom, že naň padne opovržení všemohoucího Boha a svatých Petra a Pavla, jeho apoštolů, a že propadne věčnému zatracení s Jidášem, který oběsiv se, rozpukl se vedví, a se všemi nehodnými. Ti však, kteří budou chtít střežit a zachovávat, co bylo předesláno a zapsáno v tomto privilegiu, zaslouží si získat od nejmilosrdnějšího pána Boha našeho odpuštění svých provinění a život věčný. Buďte zdrávi.
Zapsáno rukou Štěpána, skriniáře (písaře) kanceláře svaté církve římské. Dáno v Reate, rukou Dominika, biskupa sabinského 31. května v indikci VI., roku 993 od vtělení Páně, v 15. roce a 8. měsíci našeho pontifikátu z boží milosti.“

3. Listina českého krále Přemysla Otakara II. z 10. května 1255
Přemysl Otakar II., král český, potvrzuje k žádosti břevnovského opata Martina darovací privilegium knížete Boleslava z roku 993.
Originál listiny: Národní archiv ČR, fond Benediktini Břevnov: Listiny 993–1948, pořadové č. 028.
Pergamen, 47,7×56,2 cm, text latinsky, pečeť Jana Lucemburského, zlomená, závěs z červených a žlutých nití, k nimž je navázán zbytek závěsu původní pečeti z nití týchž barev, ale jiné jakosti.
Latinský text in CDB V., č. 45.

Podrobný výklad vzájemného vztahu výše uvedených listin např.:
Pražák, J. Privilegium pervetustum Boleslai. In Hlaváček, I., a Bláhová, M. (red.). Milénium břevnovského kláštera (993–1993): sborník statí o jeho významu a postavení v českých dějinách. Praha: Karolinum, 1993, s. 13–24.
Žemlička, J. K hodnověrnosti listiny Jana XV. pro klášter v Břevnově (31. V. 993). Tamt., s. 25–38.
Šrámek, J. Břevnovská listinná falza a počátky osidlování Broumovska pohledem současného dějepisectví. In Růžička, Jeroným. Dějepis kláštera břevnovského a broumovského. Praha: Benediktinské arciopatství sv. Vojtěcha a sv. Markéty, 2013 [= PB 20], s. XXXIIInn.

Kroniky

1. Kronika česká Jana Marignoly
Jan Marignola, kronikář působící na dvoře Karla IV., psal své dílo nejspíše v letech 1355–1359. Zmínka o postavení břevnovského opata nasvědčuje tomu, že mohl znát obsah protekčního privilegia papeže Jana XV. (zmiňuje interpolovanou pasáž této listiny); jeho informace je poněkud matoucí tím, že Břevnov nazývá mylně „Strahouia/Strahov“.
Lat. text in FRB III. Praha: nákladem nadání Františka Palackého, 1882, s. 487nn., zde zejm. s. 532.
Český překlad: Jan Marignola, Kronika česká in Kroniky doby Karla IV. Přel. J. Zachová. Praha: Svoboda, 1987, s. 445nn., zde zejm. s. 466.

2. Kronika česká Přibíka Pulkavy z Radenína [I. redakce, cca 1364 až 1374]
První souvislé vyprávění o založení břevnovského kláštera najdeme v I. redakci kroniky Přibíka Pulkavy z Radenína. Je možné, že tento autor měl k dispozici jako předlohu kroniku břevnovského kláštera, tuto hypotézu však nelze doložit.
Lat. text I. in FRB V. Ed. J. Emler. Praha: nákladem nadání Františka Palackého, 1893, s. 1nn., níže citovaná pasáž s. 27n.
Český překlad: Přibík z Radenína řečený Pulkava, Kronika česká in Kroniky doby Karla IV.
Přel. M. Bláhová. Praha: Svoboda, 1987, s. 269nn., níže citovaná pasáž s. 288–290;
také in Nový, Rostislav, Sláma, Jiří, a Zachová, Jana. Slavníkovci ve středověkém písemnictví.
Praha: Vyšehrad, 1987, s. 346–349. Zde citujeme jen z části kap. 24, s. 346–349:

„Když viděl, že stádo jemu svěřené ho [tj. Vojtěcha] nechce poslouchat, vzdal se biskupství a odešel do Říma. Tam pak byl přijat do benediktinského řádu ctihodným Augustinem, opatem kláštera sv. Alexia. [Opatovo jméno kronikář převzal z tzv. profesního lístku Vojtěchova, který je ovšem pozdějšího původu]. V tom klášteře prodlel pět let, v chvályhodné službě Bohu ve dne i v noci. Potom však byl přinucen papežem, aby klášter opustil a navrátil se ke svěřenému stádu. Nakonec opustil boží služebník Vojtěch v slzách své bratry, spolu se kterými sloužil v řeholi všemohoucímu Bohu. Protože však byl dokonale vyučen v řádových pravidlech, někteří bratři oné kongregace jej provázeli. Když pak seznal slavný kníže Boleslav, že do země přišel svatý biskup se zbožnými a ke klášternímu životu hotovými muži, přistoupil k němu s nejvyšší pokorou, přijal jej slavnostně a snažně žádal, aby dále již nezanechával svěřené mu péče. Vojtěch však mezitím zanechal své bratry, kteří jej provázeli, v plzeňské krajině a dal jim v tom kraji zbudovat překrásný kostel ku cti Matky boží Panny Marie, jejž nazval Kostelec [Plzeň-Doubravka]. Tehdy také počal biskup Vojtěch usilovně přemýšlet, kterak by zřídil v Čechách klášter ke cti sv. Benedikta, v jehož řeholi sloužil Bohu, a kde by mohl umístit společenství těch mnichů sv. Benedikta, které s sebou přivedl z Říma. A tak z božího vnuknutí zakoupil za jistou sumu les, zvaný Šárka, a tam započal s boží pomocí, jakož i s podporou zbožného knížete Boleslava budovat klášter léta od božího vtělení 992. Vysvěcen pak byl klášter 14. ledna [993] samým Vojtěchem, blažené paměti druhým pražským biskupem, ve dvacátém čtvrtém roce jeho biskupství ku cti Matky boží Panny Marie, sv. Benedikta, sv. Alexia a Bonifáce, a to za přítomnosti vzpomenutého knížete Boleslava a mnoha předních zemských pánů. [Zasvěcení je uvedeno v protekční listině Jana XV; kronikář je rozšířil o titulus mariánský.] A povolal do zmíněného kláštera opata Anastáze s dvanácti mnichy a přikázal jim, aby vzdělávali místo či klášter, nazvaný Břevnov. Zároveň svěřil opata – Bůh budiž svědkem – do rukou knížete Boleslava. A tak prošel celý onen slavný den. Sám [Boleslav II.] ze svého majetku obdařil klášter početným zbožím. Totiž vrchem, který leží jižně od jakéhosi rozcestí, kde se vytesávají mlýnské kameny, a dál po celé délce hor. To vše a mnohé jiné daroval navěky zbožný kníže Boleslav ku prosbě sv. Vojtěcha klášteru a bratřím a svůj dar potvrdil privilegiem. Sv. Vojtěch sám pak rovněž ze svého majetku daroval mnohé, totiž ves Bříství a Vykáň i další vsi a usedlosti. Navíc pak čeleď a služebníky, totiž pekaře, ševce, kuchaře, dále ty, kteří vytápějí místnosti a řemeslníky různých druhů, jež jednotlivě vypočítávat by trvalo dlouho. A to vše s takovým určením, aby oni i jejich potomci sloužili navěky klášteru. Navíc pak sám kníže i svatý biskup Vojtěch obdařili klášter mnoha privilegii. Mimo jiné i tím, že je kníže na věky osvobodil ode všech celních poplatků na zemi i na vodě, jestliže cokoliv kam dopravují či převážejí. Když všechno, o čem zatím byla řeč, kníže ustanovil ústně, tehdy biskup Vojtěch v přítomnosti Křišťana, druhým jménem Strachkvase (ten měl dvě jména a byl bratrem knížete Boleslava Pobožného), prvního opata Anastáze, mnoha kanovníků od sv. Václava v čele s proboštem jménem Rech a bojovníkem Bolenem, zvaným též Bosa, drže v rukou pergamenový list, žádal, aby byly všechny svobody potvrzeny. (…) Když bylo všechno provedeno, počal opat Anastáz spolu se svěřenými mu bratřími vzdělávat svaté místo, které získali, a svýma rukama budovali kostel a další stavby, které nebyly dosud úplné či vůbec postavené. A tak v krátké době s boží pomocí a s podporou sv. Vojtěcha, který též vlastníma rukama každodenně pracoval po příkazu řehole s bratřími v kostele i klášteře, bylo vše vykonáno. Svědectvím toho je též velmi jednoduchá tkaná rukavice, ve které [Vojtěch] pracoval a která je dosud v klášteře pečlivě chráněna jako relikvie. A to v kostelíčku, který byl kdysi farní a v němž dnem i nocí vzdávali bratři chválu Bohu, neboť velký kostel nebyl dosud vystavěný.“

3. Kronika česká Václava Hájka z Libočan, 1541
Kronikář Hájek je pravděpodobně prvním autorem, který dává historii založení břevnovského kláštera podobu zbožné legendy, situované k prameni Brusnice, místu zvanému „Vojtěška“; na jeho vylíčení této události se posléze (téměř) všichni autoři píšící o založení břevnovského kláštera odvolávají.
Text podle Flajšhans, V. (ed.). Václava Hájka z Libočan Kronika česká. II. R. 905–1100: Zánik pohanství. Praha: nákladem České akademie věd a umění, 1923, s. 153nn., Založení kláštera břevnovského:

„L. 993. Boleslav milostivý a biskup Vojtěch muž svatý, často se spolu scházeli a rozličná mezi sebou o rozmnožení sv. víry křesťanské mívali rozmlouvání, až jednoho dne jdouce z kostela sv. Víta, kázali vší čeledi zůstat doma; pojavše se za ruce vedli se spolu do jednoho lesa, který slul Břevnov. A když přišli k jednomu místu, tak jak byli duchem Božím vedeni, zastavili se a uzřeli pramen vody. I řekl biskup: »Milý synu, nyní jsem vzpomenul, že časem nočním ukázal mi P. Bůh tuto vodu a rozkázal mi při ní kostel ve jméno sv. Benedikta postavit a jej posvětit a uvést do něho bratří zákona sv. Benedikta.« I odpověděl kníže a řekl: »Milý otče, oznámím i já také tobě, jaké jsem této noci vidění měl, a vidí se mi, že více ve zjevení než ve spaní zdálo mi se, ano andělé služebníci Boží pojavše mne vedli mě před stolici Božské velebnosti. I řekl ke mně ten, kterýž seděl na trůnu: „Vidíš tyto lesy a hory?“ a já padl jsem před ním, a řekl jsem: „Milostivý pane, vidím.“ I řekl mně: „Vstaň rychle a jdi a rozkaž kostel ve jménu mém a sv. Benedikta postavit na tom místě, kde najdeš hojný pramen vody studené.“ I řekl jsem: „Pane, půjdu, a tak učiním.“ Protož, milý otče, snad tento jest pramen, ke kterému jsme tuto skrze anděla jeho přivedeni.« A v tom rychle vyprýštil pramen a ukázal se mnohem hojnější než byl prve. I řekl biskup: »To jest vůle Boží, proto navraťme se a zítra v tuto hodinu na tomto místě postavíce se s dělníky vykonáme to, co Bůh žádá. Druhého pak dne pojavše mnoho dělníků založili tam dům Boží, tak jak jim od P. Boha rozkázáno a uvedli tam bratří řádu sv. Benedikta. To když uslyšel lid křesťanský, tomu dílu velmi nápomocni byli, tak že toho roku kostel i dům bratří byl dokončen, také i od biskupa posvěcen. A kníže ty bratry opatřil časným živobytím, nadání veliké učiniv, a to všecko listem pod svou pečetí upevnil, kterýžto list zůstal až do dnešního dne a byl také v mých rukou, [kronikář tedy měl k dispozici diplomatické falzum z 1. pol. XIII. století] a jest napsán slovy latinskými, kterýž se takto vykládá: (…)“ [Následuje přepis výše uvedené listiny knížete Boleslava II.]

4. Jan Skála z Doubravky, Historiae Regni Boiemiae…, 1552; Daniel Adam z Veleslavína, Kalendář historický, 1578 (2. vyd. 1590); Prokop Lupáč z Hlavačova, Rerum Bohemicarum Ephemeris…, 1584; Bartoloměj Paprocký z Hlohol, Diadochus, tj. posloupnost knížat a králů českých, biskupů a arcibiskupů pražských…, 1602; Georgius Crugerius, S. Adalbertus Regni Bohemiae peculiaris patronu…, 1669; Jan František Beckovský, Poselkyně starých příběhův českých (1), 1700, ve zmínkách o založení břevnovského kláštera opakují nebo citují Hájka bez výrazných změn.

5. Magnoald Ziegelbauer, Epitome historica regii, liberi, exempti, in Regno Bohemiae antiquissimi, celeberrimi ac amplissimi monasterii Brevnoviensis vulgo S. Margarethae Ordinis S. Benediciti prope Pragam. Colonia: Gotthard Joannes Püttner, 1740. Benediktinský historik Magnoald Ziegelbauer, působící mj. také v břevnovském opatství, asi jako první předkládá verzi zakladatelské legendy doplněné o výjev s jelenem u studánky (Epitome historica…, s. 1n.).

6. Výslednou podobu zakladatelské legendy, tedy motiv Hájkův obohacený o další podrobnosti, uvedeme podle (mírně jazykově upraveného) líčení dalšího „domácího“ autora – břevnovského faráře Bonifáce Jana Holuba O.S.B, Paměti farnosti u sv. Markéty v Břevnově a blízkého okolí. 1. vyd. 1890, 2. vyd. 2014, s. 12–15:

Pověst o studánce Vojtěšce
„Zajímavá je zbožná pověst, jež se o založení opatství břevnovského vypravuje. Svatý Vojtěch a Boleslav Zbožný usnesli se na tom, klášter benediktinský založit, ale stran místa, kde by státi měl, se rozmýšleli. Jedné noci měli oba stejný sen; zdálo se jim, že v krajině blíže Prahy vidí jelena z čisté studánky pijícího a že u této studánky klášter založiti mají. Ráno, aniž by se byli umluvili, za Prahu vyšedše, všecko tak nalezli, jak ve snách byli viděli. Právě u studánky se setkavše, podivný sen svůj si vypravovali; vidouce v tom prst Boží, umínili si blíže této studánky obmyšlené opatství založiti. A poněvadž ve studánce dubové dřevo (břevno) leželo, nazvali nový klášter »Břevnovem«.
Pravděpodobné však jest, že klášter pojmenován byl dle blízké vesnice Břevnova, která již v nadační listině Boleslava II. (993) mezi darovanými vesnicemi na prvním místě se uvádí, prastará jsouc. Jméno vesnice této od slova »břevno« odvozováno býti může, což by les nějaký, který v dobách prastarých zde stával, připomínalo. Při založení kláštera břevnovského roku 993 nebyla krajina zdejší již příliš lesnatá, což z nadační listiny vysvítá; kromě Břevnova uvádějí se v ní blízké vesnice Veleslavín, Liboc, Ruzeň a Třešovice; obě návrší, z nichž jedno na severu od Třešovic k Luboci, druhé na jihu (nyní od Liborky k Ladronce) se táhne, byla nevzdělána (inculti); blíže Voleslavína byl les Sklachov, blíže Luboce les Malejov [asi v místech nynější obory Hvězda]; na jižní stráni připomínají se lomy, v kterých kameny mlýnské lámány bývaly.
Znamení břevna má opatství břevnovské také v znaku svém ve dvě pole rozděleném; vlevo spatřujeme břevno s třemi suky v modrém poli, vpravo v modrém poli tři bílé pásky a v prostřední pásce tři červené růže, znak prý rodu Slavníkova, z něhož sv. Vojtěch pocházel.
Studánka, blíže které sv. Vojtěch arciopatství břevnovské založil a která již od starodávna »Vojtěška« se nazývá, až podnes stává, vydávajíc hojnost dobré vody, ku které lid v nemocích důvěru chová. O studánce se vypravuje, že roku 1416 po celou noc a ještě dopoledne 23. února voda jako krev z ní se prýštila, což se za zlé znamení války věštící vykládalo; začínalo již hnutí husitské, jež mnohé krveprolití způsobilo. Studánka překlenuta jest starodávní klenbou, uvnitř osmihrannou, ze 13. století. Pozdější úprava Vojtěšky, jak ji také nyní spatřujeme, je od opata Bennona Löbla (1750), jenž nad studánkou letohrádek postavil a skupinou soch, setkání sv. Vojtěcha a Boleslava II. u této studánky představující, ozdobil; klenbová malba nad sochami znamená oslavení sv. Vojtěcha, sv. Alexia a sv. Bonifácia, starých patronů zdejších.“

Toto podání zakladatelské legendy nacházíme v mnohých textech o břevnovském klášteře, s různými, mírně odlišnými variantami. J. Royt, 2002, bez uvedení zdroje doplňuje, že břevno bylo v době barokní uchováváno v klášteře coby vzácná relikvie.

Ve stručné podobě jsme sledovali vývoj „Historie založení břevnovského kláštera“ od strohého textu úředních dokumentů – knížecí a papežské listiny – až po vyprávění v podobě legendického příběhu. Je pravděpodobně, že zásadní krok za kronikářskou dikci Přibíka Pulkavy učinil právě Václav Hájek; doplňky k Hájkově verzi, která je již sama o sobě povahy výrazně legendické se pravděpodobně objevují mezi lety 1700 až 1740, snad jako „domácí“ klášterní tradice. Kdo byl jejich autorem – břevna ve studánce a z ní pijícího jelena – už asi nezjistíme. Je možné, že výtvarná invence (malířů Brandla či Kováře nebo opata Zinka?) byla zdrojem přepracování [doplnění] Hájkova znění zakladatelské legendy, přičemž imaginace výtvarníků byla inspirována motivy z jiných zdrojů. V písemné formě pak „historii založení břevnovského kláštera“ fixoval zřejmě Magnoald Ziegelbauer; po vydání jeho Epitome… můžeme příběh číst ve více nebo méně identické podobě, s dílčími dodatky, které již výrazně nemění základní prvky vyprávění.

Jako pravděpodobné inspirační zdroje zde (spíše jen namátkou) uveďme:
– legendu o sv. Aegidiovi (Jiljím),
– legendu o založení kláštera Wessobrunn [Podle legendy z 11. století klášter postavil a obdaroval bavorský vévoda Tassilo III., poté co musel strávit noc v Rotwaldu (Červeném lese), kde v roce 753 zabloudil na lovu. Ve snu spatřil pramen, jehož vody proudily do čtyř směrů (světových stran) a z něhož vedl žebřík do nebe, po kterém andělé stoupali nahoru a dolů. Na samém vrcholu žebříku stál sv. Petr a zpíval officium. Druhý den Tassilo hledal pramen, ale našel jej vévodův lovecký průvodce Wezzo – pramen ve tvaru kříže. Vévoda pochopil svůj sen jako nebeské vnuknutí a u pramene postavil klášter ke cti sv. Petra apoštola.],
– propojení motivů legend svatoivanských a svatoprokopských [setkání knížete Bořivoje / Oldřicha, pronásledujícího na lovu jelena / laň, který/-á jej přivedl/-a k poustevníku Ivanovi / Prokopovi],
– takřka identické líčení setkání knížete Břetislava I. a svatého Vintíře v Životě poustevníka Vintíře.

Autoři knížečky Břevnov, první klášter černých benediktinů na půdě slovanské, Praha 1931, s. 91n. uvádějí ke Kleinovu sousoší základ výtvarného motivu, který lze vztáhnout i na Kovářovu fresku v ambitu prelatury, a koneckonců i na příběh jako celek: „Založili spolu [Vojtěch a Boleslav II.] klášter, vidouce v tom nebeský pokyn, dle slov žalmů: ,Jako jelen [laň] touží po studnicích vody, tak touží po Tobě duše má, Bože!‘ a ,Blahoslavený… bude jako strom, zasazený poblíž pramenů tekoucích.‘“

Vývoj dílčích prvků legendy (břevno) možná ovlivnila také [zpětná?] interpretace klášterního znaku.
[Pro takové příběhy se užívá označení „erbovní legenda“; to by však v případě klášterního znaku nebylo terminologicky správné, neboť klášterní znak nemá charakter erbu v plném slova smyslu, tj. dědičného znaku osob stejného rodu v genealogické posloupnosti.]

Založení břevnovského kláštera, malba J. K. Kováře (1739) na klenbě ambitu v prelatuře kláštera.