Původ břevnovského posvícení

Břevnovský klášter a důsledky válečných událostí roku 1757
Takřka v každém období se do života mnišské komunity, klášterního areálu a obyvatel Břevnova promítaly politické a válečné události. Při válečných taženích, probíhajících ve středních Čechách, břevnovský klášter a jeho okolí opětovně doplácely na svou polohu, především na umístění při hlavní přístupové cestě k Praze od západu. V klášteře a blízké vesnici docházelo k ničení a rabování, jako tomu bylo např. ve „zlých letech“ po smrti Přemysla Otakara II., kdy v Čechách vládl Ota V. Braniborský, v období husitských válek nebo po bitvě na Bílé Hoře, kdy byl klášter vydrancován vítězným katolickým vojskem, za saského vpádu roku 1631, poté za švédského vpádu roku 1634, kdy po švédských vojácích devastaci dovršili opět vojáci císařští.
Pozvolný rozvoj břevnovského opatství ve druhé polovině 17. století, za opata Tomáše Sartoria (opatem 1663–1700) a v první třetině 18. století skončil nedlouho po smrti Otmara Zinka (opatem 1700–1738). Jejich nástupci – Benno II. Löbl (opatem 1738–1751) a Bedřich Grundtmann (opatem 1752–1772) se museli opět vyrovnávat s obtížným úkolem provést břevnovské opatství válečnými roky a řídit následné obnovné práce. V průběhu válek o rakouské dědictví a v době války sedmileté klášter nesl především náklady spojené s ubytováním vojska a ošetřováním raněných, ale také zátěž válečných daní, které v konečném důsledku nejvíce dopadaly na poddané klášterního panství. Po odchodu vojáků se pracovalo na úklidu a opravách budov a obnově hospodářství.

Břevnovští opati Benno II. Löbl a Bedřich Grundtmann

Války o rakouské dědictví (1. a 2. slezská válka, 1740–1748)
Císařem Karlem VI. vymřela habsburská dynastie v mužské linii; podle tzv. pragmatické sankce, stanovující posloupnost nástupnictví habsburského rodu v mužské i v ženské linii, usedla na trůn nejstarší dcera Karla VI., arcivévodkyně Marie Terezie. Byla provdána za toskánského velkovévodu Františka Štěpána, pocházejícího z rodu (bývalých) vévodů lotrinských; odtud se dynastie dále nazývá „habsbursko-lotrinská“. Záhy po Karlově smrti († 20. října 1740) někteří panovníci proti dědickému nároku Marie Terezie vystoupili s územními požadavky. Pruský král Fridrich II. byl vojensky připravený nejlépe; již v prosinci 1740 vpadl do Slezska (první slezská válka, 1740–1742). Po vítězství pruské armády nad habsburskou v bitvě u Molvic (pol. Małujowice; 10. dubna 1741) obsadili Prusové Slezsko, Kladsko a část severovýchodních Čech. Bavorský kurfiřt Karel Albrecht se ucházel o titul římskoněmeckého císaře a současně usiloval o získání českého království, Tyrol a Horních Rakous (coby manžel Marie Amalie, jedné z dcer císaře Josefa I.); saský kurfiřt a polský král August III. chtěl získat Moravu (rovněž z pozice manžela Josefovy dcery, Marie Josefy). Říšské vládce podporovali dlouhodobí rivalové Habsburků – francouzští, španělští a neapolští Bourboni.
Koncem roku 1741 obsadila velkou část Čech francouzská, bavorská a saská armáda; po dobytí Prahy v listopadu t.r. se dal Karel Albrecht korunovat českým králem; počátkem roku 1742 byl také zvolen římskoněmeckým císařem jako Karel VII. Marii Terezii zůstalo věrné Uhersko, sněm v Prešpurku (Bratislavě) přislíbil panovnici veškerou pomoc v boji o dědictví. Habsburská armáda vytlačila kurfiřtova vojska z Horního Rakouska a vpadla do Bavorska; pruská armáda v severních Čechách a na Moravě postupovala úspěšně. Po porážce v bitvě u Chotusic (severně od Čáslavi; 17. května 1742) uzavřela Marie Terezie s pruským vítězem Fridrichem II. dílčí mírovou smlouvu ve Vratislavi (11. června 1742); odstoupením Kladska a větší části Slezska Prusku získala možnost vypořádat se s bavorskou a francouzskou armádou, které musely ustoupit z českého území.
Úspěchy habsburské armády vedly Fridricha II. k novému vpádu do Čech – od srpna roku 1744 musela Marie Terezie nasadit všechny dostupné vojenské síly ke střetnutí s pruským vojskem (druhá slezská válka, 1744–1748). Při jarní ofenzívě roku 1745 habsburské armády utrpěly ve Slezsku několik porážek, které vedly k uzavření nové mírové smlouvy s Pruskem (v Drážďanech 25. prosince 1745); potvrzovala obsah smlouvy vratislavské. Úspěšnější byla Marie Terezie při jednání s bavorským následníkem Maxmiliánem III. Josefem (Karel Albrecht zemřel 20. ledna 1745). Smlouvou podepsanou 22. dubna 1745 ve Füssenu se bavorský kurfiřt zřekl nároků na habsburské dědictví, při císařské volbě dal svůj hlas manželovi Marie Terezie Františku Štěpánovi. Válka však pokračovala – s různou intenzitou a se střídavými úspěchy – až do roku 1748; cášská smlouva z 18. října 1748 Prusku potvrdila zisk Slezska a Kladska, pragmatická sankce byla uznána všemi evropskými mocnostmi. Mír však byl opět jen dočasný.
[Bělina 1997, s. 18–20; Bělina, Kaše a Kučera 2001, zejm. s. 15–52, Richter 2007, s. 36–88; Schoeps 2004, s. 52–59.]

Břevnovský klášter v letech 1741, 1742 a 1744
Břevnovský klášter byl 21. listopadu 1741 obsazen francouzským vojskem; následující den se v prelatuře ubytoval bavorský kurfiřt Karel Albrecht. Francouzští vojáci opustili objekt 18. prosince, poté, ve dnech 22. až 24. prosince zde přebýval větší počet vojáků saských. Škody způsobené vojáky v uvedených dnech naštěstí pro klášter nebyly velké. Válečné akce v létě a na podzim roku 1742 měly pro klášter horší důsledky, neboť zčásti probíhaly také v samotném Břevnově. V červnu t.r. byly některé objekty poškozené dělostřelbou, v září klášter znovu obsadili Francouzi, kteří zde byli napadeni rakouskými jednotkami. Při vzájemném ostřelování došlo ke značným škodám na klášterních hospodářských objektech, vyhořely též všechny domy ve vesnici Břevnov. Následně byl před ústupem od Prahy francouzskými vojáky vyrabován konvent a prelatura, mimo jiné byla rozkradena značná část klášterní knihovny.
Opravy v klášteře a v okolí probíhaly postupně v letech 1743 až 1745 – do obnovného úsilí zasáhly další válečné události.
2. září 1744 se Prusové přiblížili k Praze, obsadili nejprve Bílou horu a Hvězdu; poté zahájili obléhání Prahy. Již večer toho dne se v klášteře ubytoval oddíl pruského vojska – důstojníci v prelatuře, vojáci v konventu (v klauzuře). Za klášterní zahradou směrem k Bílé hoře bylo pruské ležení, ve Hvězdě hlavní stan, který však 4. září přeložil král do Bubenče. 6. září bylo v klášteře oznámeno, že tam bude zřízen špitál pro zraněné (první ranění vojáci však byli do kláštera přivezeni již o dva dny dříve). Pokoje v prelatuře zabrali vojenští lékaři a další personál, v místnostech nad zimním refektářem byla umístěna polní lékárna. Zanedlouho byli přivážení ranění a do večera 7. září jich bylo v klášteře kolem 600 – do hromadného hrobu mezi sýpkou a hřbitovem (tzv. „Prajzovka“, k té dále) bylo pohřbeno 38 zde zemřelých vojáků, na hřbitově bylo údajně pohřbeno několik pruských důstojníků katolického vyznání.
Praha kapitulovala 16. září; v následujících dnech se rakouské vojsko blížilo k Praze, proto Prusové 18. září přeložili hlavní lazaret z břevnovského kláštera do pražského Klementina a následujícího dne vojsko odtáhlo přes Vltavu do Prahy. Ta zůstala v moci Prusů až do 26. listopadu 1744, poté opustili Prahu i okolí a stáhli se do Slezska.
[Holub 2014, s. 89–96; Krásl a Ježek 1898, s. 493–501; Vilímková a Preiss 1989, s. 95–98; Wintera 1889, zejm. s. 62.]

Na čelních stěnách Tereziánského sálu v prelatuře břevnovského kláštera jsou zavěšeny portréty císařovny se synem, budoucím císařem Josefem II., a jejího manžela Františka Štěpána Lotrinského [vídeňský malíř Gottfried Auerbach, † 1753]. Název „Tereziánský“ získal sál v roce 1743 na paměť korunovace Marie Terezie českou královnou a potvrzení privilegií kláštera při této příležitosti, nebo po návštěvě císařského páru v klášteře 22. srpna 1754.

Sedmiletá válka 1756–1763
Sedmiletá válka představuje co do územního rozsahu a zapojení válčících států jeden z nejrozsáhlejších konfliktů v evropských dějinách; geograficky šlo o válku světovou – bojovalo se nejen v Evropě, ale také v severní Americe a na mořích. Prusko-rakouská válka, která byla součástí tohoto konfliktu, byla motivována výsledkem předcházejících válek o rakouské dědictví (1. a 2. slezská válka, 1740–1748; prusko-rakouský střet bývá též označován jako „třetí slezská válka“). Bylo zřejmé, že se habsburská monarchie se ztrátou Slezska nesmíří, pruský král Fridrich II. se proto připravoval na nové střetnutí. V lednu 1756 uzavřel spojenectví s Británií. Tento krok však zároveň usnadnil diplomatickou aktivitu rakouského kancléře Václava Antonína hraběte Kounice, jemuž se podařilo dojednat koaliční smlouvy s Ruskem a také s Francií. Už od roku 1754 probíhal na půdě severoamerických kolonií britsko-francouzský konflikt, francouzští politici tudíž byli ochotní odhlédnout od tradiční bourbonsko-habsburské rivality v Evropě.
Válku zahájil pruský král Fridrich II. koncem srpna 1756 vpádem do Saska (šlo o „preventivní útok“, Sasko nebylo smluvně součástí protipruské aliance). Rakouská armáda postupovala Sasům na pomoc; Fridrich reagoval rychlým postupem na české území a 1. října 1756 porazil císařská vojska v bitvě u Lovosic. Po vítězství v bitvě u Štěrbohol 6. května 1757 (o tom dále) oblehla pruská armáda Prahu, ale zanedlouho, po prohrané bitvě u Kolína 18. června 1757 se pruské vojsko stáhlo z českého území. Hlavními bojišti se poté stalo Sasko a Slezsko, kde Prusové zvítězili v bitvách u Rossbachu (Sasko, 5. listopadu 1757) a Leuthenu (pol. Lutynia, 5. prosince 1757). Tyto úspěchy vedly (mj.) ke vpádu pruského vojska na Moravu (v květnu 1758 neúspěšně obléhalo Olomouc, po porážce u Domašova koncem června pruská armáda ze severní Moravy ustoupila zpět do Slezska). Po drtivé porážce pruské armády od spojeného vojska rusko-rakouského v bitvě u Kunersdorfu (pol. Kunowice, 12. srpna 1759) se Fridrich II. ocitl ve velmi složité situaci. V letech 1760–61 šlo Prusku o bytí či nebytí, v říjnu 1760 ruské a rakouské jednotky obsadily Berlín. Přesto však další vývoj vedl k neúspěchu rakouské monarchie. Rusové po smrti carevny Alžběty 1762 opustili protipruskou koalici, její nástupce car Petr III. uzavřel s Fridrichem separátní mírovou smlouvu. Britové dosáhli v severní Americe převahy nad Francií, Francie a Británie uzavřely roku 1762 předběžný mír. Marie Terezie tak zůstala v konfliktu s Pruskem osamocena. Celkové válečné vyčerpání vedlo na počátku roku 1763 k mírovým jednáním. 10. února v Paříži podepsaly mírovou smlouvu Francie a Španělsko s Velkou Británií a Portugalskem. Ve dnech 31. prosince 1762 až 15. února 1757 na zámku Hubertusburg u Lipska jednali zástupci Rakouska, Pruska a Saska. Hubertsburskou mírovou smlouvou se tyto státy zavázaly dodržovat stav, jaký byl před rokem 1756: Rakousko se definitivně vzdalo nároků na Slezsko a Kladsko, Prusko se zavázalo respektovat saskou nezávislost a Fridrich II. slíbil Marii Terezii pro příští volbu římskoněmeckého císaře dát svůj kurfiřtský hlas jejímu prvorozenému synu Josefovi.
[O příčinách, průběhu a výsledcích sedmileté války např. Bělina 1997, s. 18–22; Bělina, Kaše a Kučera 2001, zejm. s. 53–66; Richter 2007, s. 89–234; Schoeps 2004, s. 59–66; Stellner 2007.]

Břevnovský klášter od 6. května do 6. července 1757
Jak jsme zmínili výše, pruská vojska se pohybovala na českém území už na podzim roku 1756 (bitva u Lovosic). Břevnovský klášter zasáhlo až tažení pruského vojska do Čech roku 1757, které Fridrich II. zahájil koncem dubna. Útokem vedeným současně z několika směrů zatlačoval ustupující rakouské jednotky k Praze.
1. května se pruské vojsko blížilo od západu k Praze; rakouské vojsko pod velením Karla Lotrinského (bratr císaře Františka Štěpána), rozložené kolem Bílé hory, ustoupilo před blížícím se nepřítelem do Prahy (říšskou čili strahovskou branou).
2. května zahájili Prusové obléhání Prahy. Pruský velitel [nebo král Fridrich II., srov. Holub 2014, s. 97n.] vyslýchal břevnovského převora Paula Reinelta, od něhož chtěl vyzvědět něco o postavení rakouských vojsk, která se stáhla z Bílé hory, srov. podobnou situaci odehrávající se již 2. září roku 1744 [Holub 2014, s. 95]. V břevnovském klášteře bylo téhož dne ubytováno 800 pruských vojáků a 30 důstojníků. 3. května dorazil pruský polní maršál Jakob von Keith, který obsadil prelaturu.

6. května došlo před Prahou, v prostoru rozprostírajícím se od hory Žižkov přes Hrdlořezy, Malešice, Olšany a Nusle až ke Štěrboholům, k bitvě, která skončila po třetí hodině odpolední porážkou rakouského vojska. Ztráty pruské armády, která bitvu zahajovala v počtu 64 000 vojáků jsou odhadovány na 14 000 mrtvých a raněných; ztráty rakouské armády, která na začátku bitvy čítala 61 000 vojáků byly přibližně stejné, tj. rovněž 14 000 mrtvých a raněných.
Mnoho raněných Prusů bylo umístěno v břevnovském klášteře; nejprve byli ukládáni v konventu (klauzuře), v mnišských celách a na chodbách.

Část břevnovské komunity prožila toto období na klášterním statku v Kladně; opat Grundtmann dal pokyn k odjezdu asi už koncem dubna. Mnichům, kteří z kláštera před jeho obsazením neodešli, zůstaly k obývání tři cely, archiv a knihovna v patře konventu. V břevnovském klášteře tehdy zůstalo deset mnichů; jmenovitě lze určit pouze šest: Paulus Reinelt, Otmarus Bořek, Amandus Blaha, Leo Victora, Robertus Roob a kladrubský Silvestr Daniel. Opat Grundtmann, trvale sídlící v Broumově, prožil tyto neklidné týdny v Rajhradě na Moravě.
V břevnovském klášteře na přelomu let 1756/1757 žili a působili: převor Paulus Reinelt, senior komunity a podpřevor Othmarus Bořek, provizor (hospodářský správce) Gerardus Thör, farář Leonardus Kučera, knihovník (po smrti O. Bořka též podpřevor) Florianus Fux, správce kuchyně Amandus Blaha, regenschori a kazatel Beda Sartorius, univerzitní profesoři Benno Peythersberg a Jakub Chmel, učitelé filozofické a teologické „domácí přípravky“ Meinhardus Kavka a Hieronymus Frida, studenti pražské univerzity (broumovští profesové) Marcus Schindler, Rupertus Strahl, Wilhelmus Stockart, Ambrosius Brinke, Tobias Kraus, Laurentius Wessely, Aemilianus Malha, Franciscus Schmid, Maximilianus Oexle a Leo Victora, a novic Robertus Roob. Na jaře a v létě roku 1757 pobýval v břevnovském klášteře také kladrubský mnich, tehdy student teologie Silvester Daniel, naopak broumovští profesové Bruno Meisner a Štěpán Rautenstrauch, kteří tehdy studovali v Praze, v břevnovském klášteře zřejmě nepobývali.
[Nomina vivorum, et defunctorum professorum fratrum Congregationis Bohemo – Moravo – Silesiticae ordinis patris nostri Benedicti pro anno M.DCC.LVII. Vetero-Pragae: Typis I. Fr. Pruscha, 1757; Schramm 1888, s.n.; Wintera 1914, s. 14n.]

Další ranění pruští vojáci byli do kláštera přineseni během noci ze 6. na 7. 5., ti byli uloženi v prelatuře.
7. května byl klášter vojáky přeplněn tak, že již bylo obtížné procházet chodbami konventu, proto následující den byl pro raněné určen také kostel. Mše byla poté sloužena v kapitulní síni a posléze, když byli ranění umístěni i v kapitule, v oratoři nad vstupem do kostela ze sakristie.
V chrámu v provizorních rakvích již leželi dva mrtví z řad nejvyšších pruských velitelů – maršál Kurt Christoph hrabě von Schwerin, a generál jízdy Friedrich vévoda Holstein-Beck. Nabalzamovaná těla maršála Schwerina a holštýnského vévody byla převezena do Pruska.

Fridrich II. u rakve polního maršála Kurta Christopha von Schwerin v presbytáři kostela sv. Markéty v břevnovském klášteře; Wilhelm Camphausen, 1868, olej na plátně, 157x251 cm. Zámek Sanssouci, Postupim. Foto Gerd Bartoschek.

16. května v klášteře podlehl zranění generál Emanuel von Schöning, také jeho tělo bylo odvezeno do Pruska.
17. května zemřel v klášteře generál Heinrich Karl Ludwig Herault de Hautcharmoy (Hautchermois). Údaje o jeho pohřbení v klášteře se liší: podle některých podání generála jako protestanta pohřbili před postranním (jihozápadním) vchodem do klášterního kostela pod velkou starou lípou; podle jiného mínění byl katolík a byl pohřben ve zvláštním hrobě u vchodu do kostela [srov. Holub 2014, s. 98 a 155n.]. Podle diaria opata Grundtmanna byl generál Herault de Hautcharmoy pohřben v kostelní kryptě [Wintera 1914, s. 15].

O situaci v klášteře vypovídá např. záznam o pohřbu P. Otmara Bořka, který zde zemřel 8. června 1757: „Uprostřed války (…) zemřel v klášteře starý kněz P. Otmar Bořek (…) byl již kvečeru téhož dne pohřben, jelikož v celém klášteře nebylo vhodného místa, kam jej položiti; byl pohřben v hrobce bratří uprostřed kostela, při čemž ranění ležící na hrobce přeloženi býti museli.“ [Holub 2014, s. 99.]

18. června 1757 rakouský maršál Leopold hrabě Daun porazil pruské vojsko v bitvě u Kolína. Porážka Prusů byla natolik drtivá, že král Friedrich byl donucen 20. června zrušit obléhání Prahy a zahájit ústup k saským a lužickým hranicím. Také břevnovský klášter byl Prusy opuštěn, ranění vojáci byli od 20. června postupně odváženi.
4. července byli evakuováni zbývající ranění ležící v kostele.
6. července byli odvezeni ranění vojáci umístění v konventu (v klauzuře), toho dne opustili klášter též všichni bojeschopní pruští vojáci.

Poté začalo čištění budov, které trvalo mnoho týdnů. Benediktini se vrátili z Kladna 9. září; opravený konvent a prelaturu požehnal opat Bedřich Grundtmann 11. září.
Kostel sv. Markéty posvětil biskup-koadjutor pražský (a současně diecézní biskup královéhradecký) Antonín Petr hrabě Příchovský 9. října 1757; zde má svůj původ „břevnovské posvícení“, tj. liturgická (i lidová) slavnost připomínající posvěcení kostela.

Klášter sv. Markéty v Břevnově; Josef Hager, nástěnná malba v hlavním sále prelatury broumovského kláštera, kolem roku 1765, zde detail. Toto vyobrazení nevyniká přesností, je však časově nejbližší popisovaným událostem.

Prajzovka
V břevnovském klášteře zemřelo od 6. května do 6. července 1757 asi 2500 raněných a zde ošetřovaných pruských vojáků a důstojníků; všichni byli pohřbeni na tzv. „Prajzovce“, v blízkosti klášterní sýpky (západním směrem); vizte též výše rok 1744.
[Růžička 2013, s. 135; Holub 2014, s. 97–100; Krásl a Ježek 1898, s. 505–508; Blažíček, Čeřovský a Poche 1944, s. 14; Vilímková a Preiss 1989, s. 100; Stellner 2007, s. 117–121.]

Tento prostor byl (po důkladném zvážení různých možností) vybrán pro vybudování nového technologického zázemí kláštera. Od konce července 2024 proto probíhá archeologický průzkum lokality, postupné vyzdvižení a antropologické ohledání ostatků zde pohřbených pruských vojáků. Součástí projektu bude také vybudování pietního místa pro nové uložení vyzdvižených ostatků, včetně pamětní desky připomínající výše popsané události.
(Dosavadní výsledky archeologického průzkumu lokality naznačují, že výše uvedené počty zemřelých a zde pohřbených vojáků bude pravděpodobně nutné revidovat.)

Poznámka na závěr
Na 9. říjen původně připadala památka sv. Vintíře († 9. října 1045, opat Meginhard, podle legendy na vlastní přání světce, jej pochoval v klášterním kostele v Břevnově). Protože po roce 1757 na 9. říjen připadá liturgická slavnost výročí posvěcení baziliky sv. Markéty, benediktinská komunita si spolu s farností v Břevnově připomíná Vintířovu památku 10. října.

Literatura (výběr):
Bělina, Pavel, aj. Dějiny zemí Koruny české II.: od nástupu osvícenství po naši dobu. 4. vyd. Praha; Litomyšl: Paseka, 1997.
Bělina, Pavel, Kaše, Jiří, Kučera, Jan P. Velké dějiny zemí Koruny české X.: 1740–1792. Praha; Litomyšl: Paseka, 2001.
Blažíček, O. J., Čeřovský, J., a Poche, E. Klášter v Břevnově. Praha: V. Poláček, 1944.
Buben, Milan M. Encyklopedie českých a moravských sídelních biskupů. Praha: Logik, 2000.
Buben, Milan M. Encyklopedie řádů, kongregací a řeholních společností katolické církve v českých zemích. II. díl, II. svazek: Mnišské řády. Praha: Libri, 2004.
Holub, Bonifác. Paměti farnosti u sv. Markéty v Břevnově a blízkého okolí. 1. vyd. 1890. 2. vyd. Praha: Benediktinské arciopatství sv. Vojtěcha a sv. Markéty, 2014 [= PB 21].
Krásl, Fr., a Ježek, J. Sv. Vojtěch, druhý biskup pražský, jeho klášter i úcta u lidu. Praha: nákladem Dědictví sv. Prokopa, 1898.
Richter, Karel. Třeba i železem a krví: prusko-rakouské války 1740–1866. Praha: Epocha, 2007.
Royt, Jan, Skřivánek, Anselm, a Koupil, Ondřej. Břevnovský klášter: historie kláštera, průvodce, benediktinský život. 3. vyd. Praha: Benediktinské arciopatství sv. Vojtěcha a sv. Markéty, 2015.
Růžička, Jeroným. Dějepis kláštera břevnovského a broumovského. 1. vyd. 1846 a 1847; 2. vyd. Praha: Benediktinské arciopatství sv. Vojtěcha a sv. Markéty, 2013 [= PB 20].
Schoeps, Hans-Joachim. Dějiny Pruska. Přel. Š. a F. Stellnerovi. Praha: Garamond, 2004.
Schramm, Romuald. Memoria abbatum et fratrum monasteriorum Břevnoviensis et Braunensis O.S.B. in Domino defunctorum. 2. vyd. 1888.
Stellner, František. Sedmiletá válka v Evropě. Praha: Libri, 2007.
Vilímková, Milada, a Preiss, Pavel. Ve znamení břevna a růží: historický, kulturní a umělecký odkaz benediktinského opatství v Břevnově. Praha: Vyšehrad, 1989.
Wintera, Laurentius. Die Benedictinerabtei Břevnov-Braunau in der Zeit der zwei ersten Schlesischen Kriege 1740–1746. Brünn: Druck der Raigerner Benedictiner Buchdruckerei, 1889. Český překlad Z. Lochovský. Benediktinské opatství Břevnov-Broumov v době prvních dvou slezských válek (1740–1746).
Wintera, Laurentius. Die Benediktinerabtei Břevnov-Braunau in der Zeit des dritten Schlesischen Krieges. In Studien und Mitteilungen zur Geschichte des Benediktiner-Ordens und seiner Zweige, 1914, roč. 35, s. 439–463; 586–606. Český překlad Z. Lochovský. Benediktinské opatství Břevnov-Broumov v době třetí slezské války (války sedmileté).