Svatý Vintíř
Vintíř / Gunther (955 – 9. října 1045), durynský hrabě z Käfernburgu-Schwarzburgu [byl spřízněn např. s císařem Jindřichem II. a s uherským králem Štěpánem I., jehož manželkou byla císařova sestra Gisela] se po smrti svého staršího bratra Sizza ujal vlády nad rozvětveným rodem.
Pro duchovní dráhu se Gunther rozhodl v pozdějším věku, než bývalo [a je] obvyklé; opustil své význačné společenské postavení, roku 1005 vstoupil do kláštera v Hersfeldu a o rok později se stal mnichem v Niederaltaichu. Roku 1007 zde složil řeholní sliby a se svolením opata Gotharda odešel do durynského kláštera Göllingen, aby se tam ujal vedení komunity. Po blíže neurčených problémech se vrátil do Niederaltaichu. Krátce nato [snad již 1008] jako poustevník odešel na horu Ranzinger, poté [1010/11] založil poustevnu v Rinchnachu, z níž později vznikl klášter.
Na říšském sněmu v Magdeburgu [1017] byl pověřen misií u pohanských Luticů [kolem ústí řeky Havoly a Odry] – tento údaj je zajímavý, neboť prameny se shodují v tom, že Vintíř byl „illiteratus“ [analfabet] a laik. Svou roli zde asi sehrála skutečnost, že Vintíř v době, kdy zastával světské úřady, ovládl slovanský jazyk. O samotné Vintířově misijní činnosti zprávy nejsou.
Asi roku 1019 navštívil v Uhrách krále Štěpána. K Vintířově cestě a pobytu u Štěpánova dvora se váže jednak známá legenda o oživeném pávu, jednak založení kláštera v blatenském Zalaváru [Szala], v končinách, kde se [snad] nacházely statky, dané Niederaltaichu knížetem Pribinou. Založení zalavárské je pouze dohadem; pravděpodobnější je Vintířova aktivita při zakládání kláštera v Bakonybélu a jeho osazení rovněž niederaltaišskými mnichy [uvádějí se různá data – 1018, 1030, 1032].
Strop tzv. Tereziánského sálu v prelatuře břevnovského kláštera pokrývá malba bavorského malíře Kosmy Damiána Asama Zázrak poustevníka Vintíře na dvoře uherského krále Štěpána. Podle malíře a jeho bratra Egida Quirina, který provedl štukovou výzdobu sálu, se lze také setkat s alternativním názvem „Asamovský sál“; malby i štuk pocházejí z let 1728–29.
Detail předcházejícího vyobrazení: Vintíř byl pozván při své návštěvě Uher na hostinu svým příbuzným uherským králem sv. Štěpánem a jeho manželkou bl. Giselou v době postu. Modlil se, aby nemusel porušit postní pravidla, pečený páv obživl a odletěl.
V Čechách, v Dobré Vodě u Hartmanic se Vintíř usadil kolem roku 1040. Zdejší samota mu však asi byla, stejně jako předchozí místa, kde pobýval jako poustevník, spíše útočištěm než stálým sídlem. Rozhodně jej nevedla ke lhostejnosti k politickým událostem. Vlivnou, i když nenápadnou úlohu hrál Vintíř zejména jako důvěrník a rádce tehdejších panovníků v říši a v Čechách, jako prostředník mezi říší a jejími východními slovanskými sousedy. Např. r. 1040 Vintíř zprostředkovával mír mezi císařem Jindřichem III. a knížetem Břetislavem I.
Poslední přijímání sv. poustevníka Vintíře, nástropní malba G. Vincentiniho (1722/1723) v ambitu konventu břevnovského kláštera.
Po jeho smrti [† 9. října 1045] ho opat Meginhard z podnětu Břetislava I., podle legendy na vlastní přání světce, pochoval v klášterním kostele v Břevnově. [O hrobu sv. Vintíře pojednáváme níže.]
Protože po roce 1757 na 9. říjen připadla liturgická připomínka posvěcení kostela sv. Markéty, benediktinská komunita si spolu s farností v Břevnově připomíná památku poustevníka Vintíře 10. října.
Již Přemysl Otakar II. se intenzivně zasazoval o Vintířovo svatořečení. Papež Inocenc IV. († 1254) ustanovil tříčlennou radu, sestávající z niederaltaišského opata, probošta v Rinchnachu a opata strahovského. Kanonizační akta měl do Říma dovézt vyšehradský probošt Diviš, ten však cestou zemřel. Papeži Alexandru IV. odevzdal niederaltaišský opat Hermann 9. března 1261 přehled dosavadních jednání a připojil se k žádosti krále Přemysla II. o Vintířovo svatořečení. Do Říma se měl vypravit i břevnovský opat Martin s novými spisy, obsahujícími zprávy o zázračných uzdraveních, přičítaných Vintířovi. Opatova cesta se neuskutečnila; proč se tak stalo interpretuje český barokní dějepisec Bohuslav Balbín podle rukopisu, který nalezl v knihovně pražské katedrály [Visio abbati Martini]. Tuto listinu, podle přípisu dříve uloženou v sakristii břevnovského kostela, Balbín datoval do doby opata Martina a papeže Alexandra IV. Psalo se v ní, že opat Martin vyhlásil v klášteře třídenní půst, aby vyzvěděl Boží vůli, a třetího dne prosil o znamení, zda je hoden přijmout pověření, aby o Vintířově svatořečení jednal. Uslyšel hlas, který mu říkal, aby o svatořečení neusiloval, neboť papež, který je k tomu určen, se dosud nenarodil. Tato tradice by vysvětlovala, proč již poté nikdo ani v době největšího rozkvětu Vintířova kultu o jeho oficiální svatořečení neusiloval. O naději, že k tomu čas jednou dozraje však svědčí i nadále zaznamenávaná zázračná uzdravení, přičítaná Vintířovým přímluvám; zázraků v Břevnově vypočítává Balbín na tři sta. Také uvádí, že Přemysl Otakar II. usiloval o připojení Vintíře k dosavadním břevnovským patronům, svatým Benediktovi, Alexiovi, Bonifácovi a Vojtěchovi; protože světecká úcta k Vintířovi ještě nebyla schválena, měl být jako spolupatron ctěn sv. Dionýsius, jehož úmrtní den připadá právě na 9. říjen.
[Sv. Dionýsius působil kolem poloviny 3. století jako misijní biskup vyslaný z Říma do Galie, na území dnešní Paříže. V době pronásledování křesťanů byl popraven. Nad hrobem prvního pařížského biskupa byla v 5. století postavena bazilika, koncem 6. století pak opatství nesoucí jeho jméno – Saint Denis.]
Přestože k oficiální Vintířově kanonizaci nedošlo, v břevnovském klášteře byl jeho kult udržován a rozvíjen: např. opat Bavor z Nečtin nechal ulít zvon ke cti patronů břevnovského kostela, mezi nimiž je uveden i Vintíř; týž opat dal připsat Vintíře do kalendária v Codexu gigas, nad řádek se jménem sv. Dionýsia a druhů [Kubín 2011, s. 217].
V období husitských válek upadla úcta k sv. Vintířovi a tudíž také památka sv. Dionýsia přestala být v Břevnově liturgicky zdůrazňována. Je pravděpodobné, že při přepadení a vyplenění kláštera husitským vojskem 22. května 1420 došlo k poškození nebo i zničení Vintířova hrobu [o místě Vintířova pohřbu vizte níže]. Důvodem, který později [kromě výše zmíněného „Vidění opata Martina“] bránil případné snaze o obnovení procesu svatořečení, byla tedy také nejistota o Vintířových ostatcích.
Albert Chanovský tvrdil, že zůstaly v rozvalinách břevnovského kostela a že probošt tohoto kláštera, poté opat kláštera u sv. Mikuláše na Starém městě pražském Zdislav Ladislav Berka z Dubé chtěl Vintířovy ostatky koncem 40. let 17. století vyzdvihnout, ale zabránila mu v tom smrt [† 19. 12. 1648]. Balbín píše, že břevnovské relikvie byly již před útokem husitů na klášter svěřeny klášteru augustiniánů kanovníků v Kladsku, odkud byly roku 1486 převezeny do Broumova; Vintířovy ostatky však výslovně nezmiňuje [Vilímková a Preiss 1989, s. 179].
Zápis opata Tomáše Sartoria v klášterním diariu z roku 1684 zmiňuje nález, k němuž došlo v kostele v Polici nad Metují 5. října téhož roku. Když byl při opravách kostela otevřen oltář sv. Máří Magdalény, byla v něm objevena ztrouchnivělá skříňka se zachovanými kostmi a lebkou. Přes nedostatek svědectví se od počátku věřilo, že jde o ostatky Vintířovy, o nichž se v Polici tradovalo, že sem byly přeneseny z Břevnova a tak zachráněny před husity. Pozůstatky byly uloženy v nové schránce do oltáře sv. Václava, a zakryty týmž kamenem, který byl na oltáři Marie Magdalény [Vilímková a Preiss 1989, s. 179]. I zde však trpěla dřevěná schrána vlhkem, a proto ji dal opat Otmar Zinke opětovně přenést do dalších oltářů – nejprve 24. listopadu 1707, podruhé 27. dubna 1713. [Holub 2014, s. 23–27.]
Zápis o nalezení Vintířových ostatků v polickém kostele; NA ČR, fond ŘBB, klášterní diarium I. (1674–1741), rkp. 125, s. 150.
11. listopadu 1716 byly tyto údajné Vintířovy relikvie přeneseny do ještě nedokončené novostavby břevnovského kostela. Poté byly ostatky přemístěny ještě jednou [10. srpna 1726], když byly vloženy do cínové schrány a vsazeny zezadu do oltáře svatých Vintíře a Prokopa, s Brandlovým obrazem Vintířovy smrti. Umístění bylo dáno skutečností, že bez církevního schválení nesměly být ostatky vystavovány k veřejnému uctívání. V případě ostatků Vintířových to však již dříve alespoň částečně připuštěno bylo: bulou papeže Bonifáce IX. z 9. července 1390 byly uděleny neplnomocné odpustky věřícím, kteří navštíví Vintířův hrob v Břevnově v den jeho úmrtí. Vintířovo uctívání bylo také připuštěno bulou papeže Urbana VIII. z roku 1634 a dekrety Kongregace ritů za Alexandra VII. [1659 a 1660]. Papežská kurie lokální světecké úctě nebránila, v pozdním středověku i později byly místní neoficiální kulty za určitých podmínek tolerovány [srov. Kubín 2011, s. 217].
Breve Benedikta XIV. z 13. ledna 1753 udělovalo plnomocné odpustky návštěvníkům kostela v Dobré Vodě [jehož zasvěcení je uváděno jako „svatého Vintíře“] a další breve ze 17. března 1765 povýšilo tamní oltář na privilegovaný. Do Dobré Vody se Vintířův kult přesunul v době, kdy v Břevnově byl již na ústupu.
Oficiální proces svatořečení sice neproběhl, lze však mít za to, že vyjádření zmíněné buly papeže Urbana VIII. (1634) konstatuje Vintířovu svatost implicitně – povolení kultické úcty Vintířovy zdůvodňuje konstatováním, že je prokázána „od nepamětných dob a nepřetržitě“. Neprůkaznost existence ostatků, která např. dlouho bránila oficiálnímu svatořečení Anežky České, nakonec nebyla překážkou nepřekonatelnou, neboť podle stávajících pravidel již bezpečná identifikace ostatků není podmínkou nutnou.
Případné pochybnosti o legitimitě liturgické úcty ke svatému Vintíři ukončil papež Jan Pavel II.; [zatím] poslední vydání Římského martyrologia výslovně uvádí: „Brevnóviae in Bohémia, deposítio sancti Gunthéri, eremítae, qui, saeculi delíciis relíctis, primum ad vitae monásticae látebras, dein étiam ad remótas inter Baváriam et Bohémiam solitúdines silvárum secéssit, in quibus tam coniúnctus Deo quam ab homínibus disiúnctus vixit et óbiit.“ Martyrologium Romanum (…) auctoritate Ioannis Pauli PP. II promulgatum. Typis Vaticanis 2001, s. 531/11 (Die 9 octobris).
Hrob svatého Vintíře
Níže uvedená legenda jako místo Vintířova hrobu zmiňuje pouze obecně břevnovský klášter. Kronika Mnicha sázavského uvádí, že Vintíř byl pohřben před oltářem sv. Štěpána v břevnovském klášterním kostele [Např. in Kosmova Kronika česká. Přel. K. Hrdina a M. Bláhová. Praha: Svoboda, 1972, s. 94, dodatek rkp. A3 – interpolace Mnicha sázavského].
Lokalizace hrobu do východního závěru jižní boční lodi románského kostela vyplývá z předpokladu, že raně gotická kaple, postavená za opata Martina, která románskou apsidu nahradila, byla budována právě pro Vintířův hrob v době, kdy břevnovští benediktini začali usilovat o Vintířovo svatořečení.
Tato stavební etapa souvisela i s ukončením funkčnosti románské krypty: vložená příčka rozdělila prostor krypty na dvě nestejné části: uzavřela její východní část a ukončila její liturgické užívání. Je možné, že východní část krypty byla už v rámci této úpravy zasypána. Zachovaný úzký prostor menší, západní části krypty sloužil poté jako komunikace spojující konvent s novou kaplí, která nahradila apsidu původní jižní boční chrámové lodi a která byla ve srovnání s podlahou jižní boční lodi výrazně zahloubena. Tento komplikovaný spojovací koridor zanikl během druhé poloviny 13. století; jeho nová varianta již vedla z úrovně chóru kostela. Pozůstatky raně gotické polygonální hrobové kaple byly objeveny při archeologickém průzkumu roku 1992 [např. Dragoun a Sommer 1993, zejm. s. 28; o románské kryptě více zde].
Osudy Vintířova hrobu v dalším období jsou nejasné – jak už jsme zmínili výše, pravděpodobně došlo k jeho poškození nebo i zničení při přepadení kláštera husitským vojskem 22. května 1420 [např. Holub 2014, s. 101.]
Dochovaným artefaktem z Vintířova hrobu je náhrobní deska. V dataci jejího vzniku se názory odborníků liší – od první poloviny 13. století až do první čtvrtiny století čtrnáctého. Jako pravděpodobná se zdá být hypotéza, že vznikla současně se stavbou výše zmíněné raně gotické kaple s Vintířovým hrobem.
Náhrobní deska byla nalezena asi při přípravě základů nové kostelní stavby na počátku 18. století [Mádl aj. 2016, s. 166]. Poté byla uložena v interiéru zahradního pavilonu „Vojtěška“, kde byla položena na dvou dřevěných trámech „sine cultu et honore“ [Pitr 1762, s. 91n.]; tamt. také zmiňuje, proč zde zůstávala dlouho nepovšimnuta – část břevnovské komunity se stavěla proti obnovení Vintířova kultu. Pitr neuvádí, kde byl kámen uložen v průběhu dvojí přestavby pavilonu K. I. Dientzenhoferem v letech 1723/24–26 a 1750–1752; je možné, že právě v těchto letech mají původ zmínky o tom, že „deska ležela dlouho pohozena kdesi u Vojtěšky“ [Holub 2014, s. 101].
[O zahradním pavilonu zvaném Vojtěška více zde.]
Z iniciativy Bonaventury Pitra O.S.B. byla deska umístěna na vnější straně jižního průčelí kostela, v již dříve zazděném [nebo „slepém“] jihovýchodním portálu. 18. července 1761 [Pitr 1762, s. 93] byla deska vsazena do iluzivní malby Josefa Hagera, zobrazující interiér gotického břevnovského kostela. Jde ovšem o ideální či idealizující zpodobnění gotické architektury. Nad freskou se nachází nápis „B. Guntheri Heremitae gloriosa sepulchralis memoria, restaurata a. MDCCLXI a F.A.B.A.B. – Slavná památka hrobu blahoslaveného poustevníka Vintíře, obnovená roku 1761 Friderikem, opatem břevnovským a broumovským“.
Bonaventura Pitr O.S.B. (1708–1764); podle reprodukce v benediktinském časopisu Praporec, 1940, roč. 2, č. 5 a Klauberova rytina nalezené náhrobní desky sv. Vintíře z Pitrovy knihy Thesaurus absconditus (1762).
Deska a malba vyznačují místo, kde je v interiéru kostela oltář svatých Vintíře a Prokopa, v němž jsou umístěny ostatky světce.
Třetí oltář na jižní straně kostelní lodi (snad) skrývá ostatky svatého poustevníka Vintíře. Podle legendy povolal roku 1045 kníže Břetislav k umírajícímu Vintířovi pražského biskupa Šebíře, aby poustevníka zaopatřil svátostmi – tato scéna je vyobrazena také na oltářním plátně Petra Brandla z roku 1718.
Zmíněné archeologické nálezy umožňují předpokládat, že bylo-li původní umístění hrobu takové, jak je výše popsáno, je i nynější místo uložení světcových ostatků přibližně stejné – pochopitelně se zohledněním výškového rozdílu mezi nynější stavbou a předcházejícími objekty.
[O barokním kostele sv. Markéty více zde.]
Originál náhrobní desky byl ve čtyřicátých letech 20. století nahrazen kopií, zhotovenou snad restaurátorem V. Pichlem v letech 1942/1944 (roku 1944 proběhlo restaurování Hagerovy malby). Originál byl opět uložen ve Vojtěšce, kde po odsunu benediktinů roku 1950 v rámci tzv. Akce K zůstal zapomenut až do roku 1965 [Dragoun, Preiss a Sommer 1993, s. 15; Kubín 2011, s. 216, a Kubín 2016, s. 93, v obou zmínkách s odkazem na Homolka 1982, s. 105n.; Cihla, Holasová a Tryml 2023, s. 121].
V rámci oprav kostela v 70. a 80. letech dvacátého století, které navazovaly na archeologický průzkum suterénu kostela po objevu krypty románské baziliky, byl originál náhrobní desky umístěn v interiéru kostela, v JV části presbytáře. Přitom proběhlo restaurování desky, které uskutečnil Ladislav Pícha [Chudárek 1993, s. 198, pozn. 5]; opětovně byla náhrobní deska restaurována roku 2003 [k tomu Gláser a Nejedlý 2005, s. 241–245].
Umístění náhrobní desky v interiéru kostela bylo zvažováno již v roce 1761, tehdy měla být vsazena do kostelní zdi vedle oltáře sv. Vintíře a Prokopa. Kvůli nedostatku místa však bylo rozhodnuto o výše uvedeném umístění na vnějšku kostela [Pitr 1762, s. 92].
Ikonografické atributy svatého Vintíře
Svatý Vintíř je nejčastěji vyobrazován jako stařec-poustevník; někdy s lilií [v ruce světce nebo anděla, symbol čistoty a nevinnosti], jindy s holí / křížem v ruce, často také s motykou nebo sekerou [symboly kultivační a civilizační činnosti mnicha v pusté krajině bavorského / českého pohraničí]. Na některých obrazech je u světcových nohou koruna, symbol světské moci, které se Vintíř vzdal. Méně časté je zobrazení s knihou [např. na Vintířově náhrobní desce v Břevnově]. Hlavním individuálním atributem svatého Vintíře je páv; jde o ztvárnění legendického líčení Vintířova zázraku na dvoře uherského krále Štěpána. Panovník nechal světci předložit pečeného páva; protože Vintíř odmítal požívat maso, a současně nechtěl urazit hostitele, modlil se a poté páv ožil a odlétl. [Vizte níže Život poustevníka Vintíře 5 a vyobrazení v Tereziánském sále v prelatuře.]
V ambitu prelatury jsou vystaveny obrazy ze série patronů a dobrodinců břevnovského kláštera, dílo Jana Petra Molitora (od r. 1739); jeden z těchto fiktivních portrétů vyobrazuje poustevníka sv. Vintíře.
Literatura (výběr):
Blažíček, O. J., Čeřovský, J., a Poche, E. Klášter v Břevnově. Praha: V. Poláček, 1944, s. 6, 35 a 40.
Buben, Milan M. Encyklopedie řádů a kongregací v českých zemích II./2: Mnišské řády. Praha: Libri, 2004, s. 45–47.
Cihla, Michal, Holasová, Andrea, a Tryml, Michal. Ještě k náhrobku sv. Vintíře v Břevnovském klášteře. In Staletá Praha XXXVIV, č. 2, 2023, s. 119–131.
Dragoun, Zdeněk, Preiss, Pavel, a Sommer, Petr. Břevnovský klášter. 2. vyd. Praha: Oswald, 1993, s. 14n.
Dragoun, Zdeněk, a Sommer, Petr. Středověká podoba břevnovského kláštera. In Hejdová, D., Preiss, P., a Urešová, L. (red.). Tisíc let benediktinského kláštera v Břevnově. Praha: Benediktinské opatství sv. Markéty v Praze-Břevnově, 1993, s. 27–29.
Gláser, Petr, a Nejedlý, Vratislav. Restaurování náhrobní desky blahoslaveného Vintíře v klášterním kostele sv. Markéty benediktinského arciopatství v Praze-Břevnově. In Zprávy památkové péče 65, č. 3, 2005, s. 241–245.
Holub, Bonifác. Paměti farnosti u sv. Markéty v Břevnově a blízkého okolí. 1. vyd. 1890. 2. vyd. Praha: Benediktinské arciopatství sv. Vojtěcha a sv. Markéty, 2014 [= PB 21], s. 22–27; 101n. a 157.
Homolka, Jaromír. Sochařství doby posledních Přemyslovců, in Kuthan, Jiří (ed.). Umění doby posledních Přemyslovců: katalog výstavy. Roztoky u Prahy: Středočeské muzeum, 1982, s. 159–179.
Chudárek, Zdeněk. Benediktinský klášter v Břevnově – devastace a obnova. In Zprávy památkové péče LIII, č. 5, 1993, s. 193 a 198.
Horpeniak, Vladimír. Mnich Gunther. In Vlastivědné zprávy Muzea Šumavy 2, 1990, s. 41–56.
Kadlec, Jaroslav. Poustevník Vintíř. In Kadlec, J. (ed.). Bohemia Sancta: životopisy českých světců a přátel Božích. Praha: ČKCh v ÚCN, 1989, s. 140–146.
Kubín, Petr. Sedm přemyslovských kultů. Praha: KTF UK v nakl. TOGGA, 2011, s. 195–218.
Mádl, Martin, Heisslerová, Radka, Šeferisová-Loudová, Michaela, Vácha, Štěpán, a kol. Barokní nástěnná malba v českých zemích: benediktini I. Praha: Academia, 2016, s. 166n.
Piter, Bonaventura. Thesaurus absconditus In agro seu Monasterio Brzevvnoviensi prope Pragam Ord. Sancti Benedicti S. Guntherus Confessor & Heremita (…) Vita & Miraculis … Brunae, typis Emmanuelis Svvoboda, privil. Typographi, 1762, zejm. s. 90–93.
Royt, Jan. Poustevník Vintíř: poznámky k hagiografii, kultu a ikonografii světce. In Hlaváček, Ivan, a Bláhová, Marie (edd.). Milénium břevnovského kláštera (993–1993): sborník statí o jeho významu a postavení v českých dějinách. Praha: Karolinum, 1993, s. 259–277.
Royt, Jan. Kult a ikonografie světců uctívaných v benediktinských klášterech v Čechách. In Jarošová, Markéta, a Lomičková, Radka (edd.). Ora et labora: vybrané kapitoly z dějin a kultury benediktinského řádu. Praha: KTF UK v NLN, 2013, s. 51–56.
Sommer, Petr. Poustevník Vintíř/Gunther a nejstarší české benediktinské kláštery. In Jarošová, Markéta, a Lomičková, Radka (edd.). Ora et labora: vybrané kapitoly z dějin a kultury benediktinského řádu. Praha: KTF UK v NLN, 2013, zejm. s. 16n.
Stehlíková, Dana. Náhrobní deska bl. Vintíře. In Hejdová, D., Preiss, P., a Urešová, L. (red.). Tisíc let benediktinského kláštera v Břevnově. Praha: Benediktinské opatství sv. Markéty v Praze-Břevnově, 1993, s. 40.
Vilímková, Milada, a Preiss, Pavel. Ve znamení břevna a růží: historický, kulturní a umělecký odkaz benediktinského opatství v Břevnově. Praha: Vyšehrad, 1989, s. 175–180.
Vlček, Pavel, Sommer, Petr, a Foltýn, Dušan. Encyklopedie českých klášterů. Praha: Libri, 1998, s. 598.
Život poustevníka Vintíře
Vydal Josef Emler, přeložil Josef Truhlář. In Fontes rerum Bohemicarum I: vitae sanctorum et aliorum quorundam pietate insignium / Prameny dějin českých I: životy svatých a některých jiných osob nábožných. Praha: Museum království Českého, 1873, s. 335–346. Za základ vydání vzal Emler – tak jako před ním B. Pitr O.S.B. (Thesaurus absconditus) a Pertz (Monumenta Script. XI, s. 276– 279) – rukopis třeboňského kláštera, dnes NK ČR XIII D 20, fol. 182v—188r. Vynechal připojené zprávy o zázracích u Vintířova hrobu.
1. Za panování velenábožného císaře Jindřicha toho jména druhého, když blahoslavený Godehard klášter Altahenský řídil, byl v končinách Durynských jistý muž vznešený, proslulý hodností a zásluhami, jménem Vintíř, který nad hříchy mladosti své vzdychaje a uvažuje bedlivě, jakých skutků se byl dopustil, i chtěje předejíti zpovědí hněvu páně, do Hersfeldu k témuž blahoslavenému opatu Godehardovi, nedávno od samého císaře za představeného téhož chrámu dosazenému s hodnou, jak potom se ukázalo, lítostí přišel a otevřel jemu dokonale všechny tajnosti srdce svého a vůle své. I přijal opat kráčející spravedlivě před bohem s přívětivou útěchou a slušným poučením kajícího se i přiměl jej s pomocí páně spasitelným domlouváním docela k tomu, že se stal mnichem.
Týž nedůvěřuje vlastní slabosti tělesné i duševní k odřeknutí se všeho, což jest tohoto světa, rozsáhlé dědictví, jenž byl od předků obdržel, svatému Wigpertu s přivolením dědiců svých celé právně odkázal, učiniv nejprve ustanovení svědky zjištěné, aby sám stav se mnichem klášter jménem Gelinge pro své potřeby podržel a o potřeby bratří, kteří by s ním tam Kristu sloužili, se postaral. Svatý opat chytře mu domlouvaje, kterak takové pořízení člověku nedávno obrácenému na cestě přikázání božích bude velkým nebezpečím, a kterak z toho časem více škody pochází duši než vedle domnění jeho tělu užitku, zatím k odložení úmyslu jeho prozřetelně jej přiměl i přivedl s sebou ještě světsky oblečeného do Altahenského kláštera.
2. Zde chytrý muž nadřečený Vintíř se zkroušeným srdcem žádal opata, aby směl před složením slibů do Říma se odebrati a přímluvu apoštolů Kristových a jiných svatých za hříchy minulé a za započetí nového života si vyžádati. Dovoleno mu jíti. Navrátiv se konečně před oltářem sv. Mauricia pás odložil, vlasy a vousy dal sobě ostříhati a předloživ obvyklou žádost přijat jest a uznán po krátkém čase podle řehole za hodna obdržel od téhož pastýře života klášterního oblek řeholní. Ale když byl složil slib, nezapomínaje na pořízení své, které jsme svrchu vypsali, žádal opata Godeharda, aby směl do vlasti se navrátiti a bydleti na místě, jež si byl vymínil. Tomu zatím nábožný otec svolil, nechtěje mu rozhodnou zápovědí v počínání jakkoli zlém překážeti, až by ducha jeho po nedovoleném dychtícího poznenáhla s rozumem ukonejšiti mohl. Když byl tedy do místa nazvaného Gelinge přišel a o potřeby těch, kteří tam bydlili, se postaral, tajným pokoušením pokušitele a nástrahami a, jak pevně věříme, po příkladu blahoslaveného Joba božím dopuštěním do mnohých rozmanitých upadl nesnází. V těchto, jsa ovšem prvé nezvyklý chudobě a namáhání, utíkával se častěji k opatovi a žádal důtklivě od něho rady a pomoci. Starostlivý otec prohlížeje do dna kolísavost mysli jeho a boje se velmi srdce jeho měnivosti, která snad by nastala, někdy přívětivou útěchou a laskavým napomenutím truchlivost srdce jeho konejšil; ale někdy podle apoštola domlouváním, zapřísaháním, vaděním v čas i nečas kolísajícího káral a na cestu spásy uvésti hleděl; což ale dařilo se mu nevalně.
3. Když pak častěji v takových hádkách zápasili a oba nad tím bývali rozmrzelí, odpověděl prý přednášejícímu opět nějakou stížnost muž boží spravedlivým hněvem pohnut, aby buď v přislíbené poslušnosti setrval a bohu pokorně sloužil, aneb dostav se opět v osidla satanáše oděv mnišský svlekl a k obvyklým marnostem světa se vrátil. Tohoto slova ulekl se posluchač a zhroziv se až pozdě přílišného pochybení svého zaplakal. Než i tuto věc, jak se udála, celou sdělil v tajnosti opět nábožnému císaři Jindřichovi i vyžádal si jeho pomoci k napravení takového člověka. Ihned zavolal jej laskavě kníže k rozmluvě, sám na jinou cestu obrátiti hleděl, i jal se jej poučovati z předpisů evangelia a apoštolů, že nikdo nemůže dvěma pánům sloužiti, ani nesmí mnich se navraceti k věcem světským jako pes k výkalu. Tímto a podobným domlouváním konečně opravdu dojat v Kristu zmíněný muž zapomenuv v srdci svém na pořízení svrchu vypsané a odřeknuv se všelikého stěžování na jakékoli nepohodlí do kláštera Altahenského, kdež tenkrát pod dozorem téhož otce snaha o poctu boží znamenitě kvetla, se odebral. Tam bratřím nejpokorněji se podrobiv a svatému náboženství v krátkém čase svlažen rosou boží zúplna se vyučiv více, než řehole předpisovala, se ponížil. I divili se mu představení jeho.
4. Když takto v přísném životě setrvával a příkladem svým přemnohé na cestu pravdy přivedl jakoby svíce na svícnu rozžatá, pověst o něm jako líbá vůně se šíříc k blahoslavenému Štěpánu králi uherskému, příbuznému téhož ctihodného muže, se dostala, jehož duch zahořel touhou velkou, spatřiti tváří v tvář toho, o němž častá pověst přicházela, že ze cnosti ke cnosti prospívá. Protož vyslal k němu posly a žádal snažně, aby si neobtěžoval k němu přijíti. Než muž páně pamětliv svého obrácení odpověděl, že nikterak nesmí vyhověti žádosti králově. To uslyšev král ještě větší zahořel k němu láskou; i vyslal posly znova. Ale i podruhé odepřel on a nepřišel. Tedy poslal pro něho po třetí a pokorně prosil, aby žádost jeho vyplnil. Konečně prosbami královými obměkčen svatý Vintíř žádosti jakkoli nerad vyhověl, a přijav požehnání od opata a bratří s vyslanými posly zároveň ku králi se ubíral. Král pak vida svatého Vintíře zaradoval se, a čím více jej co spravedlivého a svatého miloval, tím ochotněji k němu se míti hleděl.
5. I stalo se, když v čas polední svatý Vintíř ke stolu královskému zasedl, že král pečeného páva mu předložil a snažně prositi se ho jal, aby jedl maso. Než svatý muž žije dle předpisů řeholních a zdržuje se takových pokrmů protivil se tomu i ubezpečoval, že nechce nedovolenými pokrmy se poskvrniti. Neméně pak protivil se vůli jeho král, i aby, co mu předloženo, jedl, nejen žádal, ale i poroučel. Ale co měl činiti? Slíbil, že poslechne rozkazu králova, ale podržel důvěru v pomoc boží. Protož stalo se, že mezi hodovníky obvyklou modlitbu vykonával, hlavu do rukou naklonil a prolévaje slzy milost boží za přispění žádal, aby nedovolenými pokrmy se neposkvrnil. Aj divná, předivná věc! Dokončiv modlitbu sluha boží když hlavu z rukou podzvihl, pečený pták na stole ležící obživnul a odletěl; i zbavila ho milost boží takového požívání. Vidouce všichni neslýchaný zázrak tento děkovali bohu, i neprotivili se více vůli muže svatého.
6. Než muž boží žádaje si spíše snášeti trpkosti světa než chválu, spíše pro boha se namáhati než přízní života tohoto se vynášeti, do pustého místa v jednom lese Českém s několika soudruhy svými z Altachu s povolením opata svého pana Godeharda se odebral, i vystavěl tak kapličku ke cti svatého Jana Křtitele, a dal místu tomu jméno Rinchnach. Tam žil okolo 37 let rozjímaje bedlivě o svatém náboženství s těmi, kteří při něm zůstali, v největší chudobě dobrovolné. Potrava jejich bývala rozmanitá, když nebylo nápoje a jídla vzácnějšího, a když jen vodu mívali, a té jen hostům dáváno dle potřeby, bratřím pak jen s mírou. Umění liternímu kromě několika žalmů se nevyučil, a přec dobře rozuměl a znal evangelia, zákon, proroky a děje církevní z častého vypravování bratří a bedlivého poslouchání slova božího, tak že přečasto temnější stránky nauky mystické někdy v žertu, někdy ale při napomínání udiveným posluchačům vykládal. Tak my, kteří jsme jej blíže znali, často jsme slyšeli, zvláště když v největší svůj svátek býval v kapli, kterou k poctě blahoslaveného Jana Křtitele, obzvláštního ochrance svého, sám byl vystavěl, na kázáních jeho jsme bývali, jimiž toho dne bratry své napomínal poučuje je o životě a mravech téhož otce, totiž blahoslaveného Jana, o jeho potravě, obleku a skutcích, aby bohulibou chudobu trpělivě snášeli. Pravdu pravím a nelžu před bohem, že skoro všem přítomným hojně slzí prolíti dáno od boha. Sedával přitom také ctihodný opat Ratmund s mnohými bratřími svého kláštera a jinými hosty kromě nás, jimž nedovoloval kanonický oblek tam vkročiti; ale nám přítel opat dovoloval státi vůkol u oken, aniž by kazatel o tom byl věděl. Byl, jak o svatém Benediktu se vypravuje, jejž mimo Krista životem a mravy nejvíce následoval, vědomý nevědomec a moudrý neučenec.
7. Tolik pověděli jsme krátce o bezúhonnosti mravů a obrácení proslulého muže Vintíře, a jak se činěním pokání bohu zalíbil; to postačiž nám, abychom dobrý příklad jeho následovali. Ejhle kterak velbloud odloživ břímě hrbu svého skrze úzké ucho jehly prošel, an jej vedl ten, jemuž vše jest možno a nic není obtížno, jenž jest podivný ve skutcích svých, nejpodivnější v milosrdenství, an nikoho pro přílišná provinění neopouští, na všechny hříchy zapomíná pro pokání, za jedinou hodinu obrací zlosyna ve svatého. Jeho silou hlavu odvěkého nepřítele v boji potřel Kristův sluha Vintíř. Ale o ctnostech tohoto ctihodného muže, jimiž nepřítele porazil, aneb jaké od tohoto nástrahy mu bylo překonati, nikdo se nedověděl, protože po dlouhý čas lidem zůstával neznámým. Než kamkoli se obrátil, nepřítel jeho býval s ním, i nepochybuje nikdo, že čím více prospíval duší svou, tím tužší boje přestál. Protož jak velké byly zásluhy muže tohoto, dokazuje kámen, na němž když v poušti pro Krista bojoval, po práci odpočíval. I nalézají se v něm podnes vytlačeny údy jeho, jako by byl odpočíval na měkkém lůžku. I co díme? Neboť jako, aby posilnil důvěru věřících, pod šlépějemi apoštola Petra upevnil Kristus vlny mořské, tak chtěje označiti zásluhy svého sluhy Vintíře tvrdost křemene ustlal v měkké lůžko jeho údů, aby se objevilo, jak líbeznou odplatu dobrotivý soudce uděluje v nebi duši toho, jejž k zachovávání přikázaní svých milostivě byl povzbudil.
8. Pozdvihněme tedy mysli své k následování příkladů svatých, abychom chválíce skutky jejich sami cnostný život vedli, jak napomíná žalmista řka: „Hledejte pána, a živa bude duše vaše“; a opět: „Přistupte k pánu, a osvíceni budete, a tváře vaše nebudou zarmouceny.“ Neboť tenkrát tváře naše v den soudný zarmouceny nebudou, a neuslyšíme hrozného výroku: „jděte zatracenci do ohně věčného“, budeme-li celým srdcem k němu přistupujíce zlého se varovati a nepravostem tohoto světa se vyhýbati. Očištěni pokáním všech hříchů se svatými a vyvolenými uslyšíme od naznačeného soudce: „pojďte požehnaní otce mého, přijměte království od počátku světa vám připravené.“ Do tohoto království sám pán vyzývá v evangeliu řka: „chce-li mi kdo sloužiti, následuj mne, i kde já jsem, tam bude i sluha můj.“ Než jelikož křehcí jsme a k vznešenosti nikterak tíhnouti nedovedeme, prosme celou myslí svou svatého otce tohoto za pomoc, aby ten, který nepřichází volat spravedlivé nýbrž hříšníky, na přímluvu svého milého vyznavače oheň ducha svatého v prsou našich rozžal a nás z údolí bídy a pouti tohoto světa odvolal do vlasti věčné. Protož chválíce dobrotivost boží, jež sluhu svého z namáhání vyvedla k pokoji, aby čtenář okolky srdce posluchačů nezdržoval, obraťme vypravování k tomu, kterak ku chvále a slávě jmena svého nám hříšníkům Kristus konec života sluhy svého naznačiti ráčil. Vypravujme to krátce.
9. Když pak všemohoucí bůh blahoslavenému muži od práce odpočinek a věčnou odplatu uděliti a život jeho lidem za příklad označiti chtěl, aby svítil jako svíce na svícnu všem, kteří přebývají v domě božím, stalo se, že proslulý muž, totiž vévoda Břetislav, podrobiv si slavně Polsko a učiniv mír, když co vítěz domů se navrátil do okolí jistého města jménem Pracheň na lov se svou družinou přišel, kde se jednoho dne jako obyčejně na lov vydal. Když všichni druhové jeho sem tam se rozprchli a ničeho nemohli uloviti, náhle objevil se jim jelen divné velikosti, za nímž sám vévoda rychle se pustil. Tu jelen dal se jakoby na útěk a na jisté místo téhož lesa co nejrychleji doběhl, a jakoby nikdo ho nepronásledoval, bezpečně se zastavil. Tomu podivil se vévoda; jediným sluhou provázen k jelenu se blížil a podobu i velikost jeho bedlivě prohlížel; konečně když opásán zbraní víry v duchu váhal, náhle s nebes výše zaslechl jasný zvuk takovýchto k sobě slov: „Břetislave, nevyhledávej pořád, co vznešeno jest vůlí boží, křehkou snahou svou; nýbrž neváhej bažiti po tom, co nízko jest a tobě i potomkům tvým prospěje. Neboť na tomto místě ukryt jest poklad boží, bohu druhdy milý velmi, nyní pak a příště ode všech nábožně hledajících žádaný; neb vzpomeň, že psáno jest: otec můj působí, i já působím, poněvadž já jsem v otci a otec jest ve mně. Protož cokoli sluhové moji vykonávají na tomto světě, věz, že není jejich, než síla boží že jest ve všem.“
10. Když tato slova vévoda mlčky vyslechl, jako omámen z místa, kde poražen ležel, jedva dýchaje vstal; i spatřil ohlížeje se vůkol v pusté samotě této z daleka malý potůček krásnou travou obrostlý; i bylo, jakoby jakás vůně šířila se vůkol. Na tomže místě našel kámen podivné velikosti a na něm z hrubého dříví vystavenou jeskyni, jež divnou vůní zapáchala; i sešed sám se sluhou s návrší, jakkoli se bál, přec požehnav se svatým křížem na čele rychle vešel chtěje poznati, co tam ukryto. A ejhle spatřil starce s krásnými šedinami seděti; ten jako anděl boží zářil v tváři a ležel na lůžku, jakoby se modlil. I zastavil se hrůzou pojat velikou. Stařec s přívětivou tváří napomenul jej, aby se těchto věcí nehrozil, nýbrž aby boha všemohoucího ve všem chválil, i vyprávěl, že sám jest Vintíř, který jej na křtu svatém držel, i potvrdil to udivenému vévodovi rozličnými znameními. Po těchto slovech vévoda si oddechl, a nabyv opět pokojné mysli jal se tázati muže nábožného, kterak a kdy do této tak pusté samoty se dostal, a proč tak obtížnému životu mnišskému se oddal; i prosil jej velmi přátelsky a téměř s pláčem, aby jsa muž tak proslulý déle před lidmi se neskrýval, nýbrž aby se dovésti dal do vévodství jeho, kdež lépe bude ošetřován. To ale muž boží odepřel dokonce, prose jej snažně pro boha, aby vůli boží se neprotivil. I divil se vévoda velice a přijav od něho nábožná napomenutí a rozličná slova útěchy do modliteb muže svatého se poručil, i slíbil mu dávati, čeho by příště potřeboval.
11. To všechno Vintíř od vévody svrchu jmenovaného ochotně přijal a vyjevil mu mnoho věcí budoucích: mezi jiným jakoby duchem prorockým nadšen promluvil takto: „Přišel-lis z lásky ke mně, synu, neprotiv se žádosti mé. Neboť již přiblížila se hodina smrti mé, a jakkoli jiní jinak budou smýšleti o pohřbu mém, chci, aby tělo mé pochováno bylo v Břevnově, a co v duchu mluvím, toho vyplnění si žádám od všemohoucího. Protož, synu nejmilejší, připrav nějakou podporu nadzmíněnému Břevnovu, aby zbyla po mně a po tobě a po tvých všech příště nějaká tam památka, a pro lehké odpočinutí mé, kterýž tam soudný den očekávati budu, ovoce památky hodné prozřetelně ustanov, jež by za tvého času nebo později od nástupců tvých potvrzeno bylo. Mimo to těší-li tě uzříti konec mého života, ten bude zítra o třetí hodině.“ To uslyšev vévoda pohnut jest v duchu, i líbaje starce a prolévaje slzy hořké s velkým nářkem takto zvolal: „rozmilý otče, proč mnou, třeba jsem k tobě pozdě přišel, povrháš? O ctihodný starče, jejž jako anděla božího já nehodný objímám, proč mne, duchovního svého, jak pravíš, syna, tak brzy jako sirotka opouštíš? Neboť tvé čisté modlitby, tvé časté, jakož doufám, posty měly býti a byly nepravosti mé bezpečnou ochranou, aby před bohem všemohoucím za mé hříchy, jimž křehkost lidská častěji podléhá a k nimž nepřítel tisícerou lstí ponouká, stálými přímluvčími se staly.“
12. Těmito nářky pohnut nábožný Vintíř řekl plačícímu a převelmi hořekujícímu: „Přestaň, synu, přestaň tak si počínati, a doufaje v pána zanech bázně; i přijmi ochotně žádost mou a opravdu ji vyplň. Již pak navrať se k svým a nevyzraď tajemství mé; ale zítra nezmeškej, a budeš moci přítomen býti, dá-li pán bůh, smrti mé.“ Tu vévoda velmi smuten a vzdychaje, přijav požehnání, se sluhou svým odešel, i zakázal mu s vyhrůžkou, aby nikomu tajemství nevyzrazoval. Druhého dne potom vévoda Břetislav se ctihodným biskupem Severem, jenž mu zvláště přátelsky byl nakloněn, za šera ranního k jeskyni muže božího přišli, i nalezli jej na modlitbách trvajícího a všemohoucímu bohu žalmy prozpěvujícího. Po skončené modlitbě a po dlouhém rozmlouvání o životě budoucím, když byl biskup Severus mši odsloužil, Vintíř posilniv se přijetím těla a krve páně o třetí hodině denní, ani přítomní zpívali a plakali, mezi modlitbou neposkvrněnou duši odevzdal pánu. Když pak byla blažená duše z vězení těla již vyšla, tak libá vůně z něho vyprýštila, že všichni stojící okolo jeho silně ucítili, a líbeznost vůně této tak dlouho potrvala, až tělo muže božího do hrobky se dostalo.
13. Když potom vše, co k pohřbu náleží, vykonáno bylo, položili svaté ono tělo na nezkrocené koně nedadouce jim uzdy; i nesly je tyto tak krotce k místu, kde pochováno býti mělo, že jasně se objevilo, jakých zásluh požívá na nebi ten, jehož tělo němá zvířata odloživše divokost svou ctila na zemi. Umřel pak sluha Kristův poustevník Vintíř leta páně 1045, dne 9. října; i pochován jest v klášteře Břevnovském, vzdáleném dvacet běhů od města Prahy, kdež sám za živa hrob svůj budoucí označil. Na tomto místě skrze zásluhy jeho stále se dějí zázraky a mnoho nemocných bývá uzdravováno milostí Kristovou, jenž s bohem otcem živ jest a kraluje na věky věků. Amen.
Poslední přijímání poustevníka Vintíře; ilustrace k vydání Pamětí farnosti… B. Holuba z roku 1890, inspirovaná oltářním obrazem P. Brandla.
