Svatý Vojtěch a založení břevnovského kláštera

Vojtěch pocházel z rodu Slavníkovců, sídlem na Libici, kde se narodil kolem roku 955. Původně byl Vojtěch předurčen pro světskou dráhu; teprve poté, co byl těžce nemocný zaslíben rodiči Bohu, bylo rozhodnuto, že se stane duchovním. Změna životní perspektivy byla podnětem k rozhodnutí rodičů vyslat Vojtěcha ke studiu na katedrální škole v Magdeburku (roku 972). Lze předpokládat, že elementární vzdělání, tedy znalost čtení, na základě žaltáře, a tím i základy latiny spolu s praktickou výukou v církevním zpěvu, získal Vojtěch již na Libici, vychovatelem mohl být v legendách zmiňovaný Radla.

Narození sv. Vojtěcha; nástropní malba G. Vincentiniho (cca 1722–1723) v ambitu klauzury břevnovského kláštera, snad inspirovaná incipitem vojtěšské legendy Brunona z Querfurtu Nascitur purpureus flos / Vykvetl purpurový květ.

V Magdeburku byl Vojtěch biřmován arcibiskupem Adalbertem (Vojtěch přijal jeho jméno). Šlo – snad nedopatřením – o biřmování druhé, pokud budeme brát v úvahu informaci o zastávce biskupa Adalberta na Libici roku 961/962 při návratu z Kyjevské Rusi, kdy tehdy asi šestiletého Vojtěcha biřmoval poprvé.
Na magdeburské katedrální škole vedené Oktrikem, o němž se traduje, že vedle Gerberta z Aurillacu (pozdější papež Silvestr II.) byl nejučenějším mužem tehdejší Evropy, působili pravděpodobně i benediktini z kláštera na nedalekém Klosterbergu. Klosterberg patřil do reformního proudu vycházejícího z benediktinského kláštera Gorze v Lotrinsku, je tedy možné, že se Vojtěch s interpretací benediktinského mnišství v tomto duchu seznámil již v době svých studií. O významu tohoto vlivu na Vojtěcha může svědčit vztah prvních českých benediktinských klášterů (Břevnov a Ostrov) k tomuto reformnímu proudu, později zejména ve spojení s klášterem Niederalteich, který patřil k předním centrům tohoto proudu v Bavorsku. I když z některých zmínek o Vojtěchově životě je patrné, že znal i osobnosti clunyjského reformního hnutí, o působení clunyjských idejí v Břevnově ani v dalších českých klášterech nemáme informace.
Na konci roku 980 odešel Vojtěchův učitel Oktrik ke dvoru Oty II.; na jaře 981 zemřel kníže Slavník, 20. června 981 zemřel arcibiskup Adalbert. Zřejmě v tomto roce ukončil Vojtěch svá studia v Magdeburku. Po návratu do Čech se Vojtěch vrátil nejprve na Libici, jednalo se však o krátký pobyt. (Canaparius, Est locus 6: „Žák Vojtěch se vrátil do vlasti a k drahým rodičům, vzal na sebe zbroj křesťanského vojska a chtěl konat službu pod vedením biskupa svatého města Prahy“.)
Vojtěch pravděpodobně už v Magdeburku přijal podjáhenské svěcení; v Praze se stal jáhnem prvního pražského biskupa Dětmara (Thietmar, saský benediktin z Magdeburku) a po kněžském svěcení členem biskupské kapituly.

První pražský biskup Dětmar; nástropní malba G. Vincentiniho, cca 1722–1723, ambit klauzury břevnovského kláštera.

Biskupská volba

2. (nebo 3.) ledna 982 zemřel biskup Dětmar; 19. února 982 byl Vojtěch na Levém Hradci zvolen pražským biskupem. Po formální stránce byli pražští biskupové voleni domácí kapitulou, prakticky ale, tak jako v německých zemích i jinde podle vůle panovníka, resp. vlastníka biskupského kostela, zde tedy podle zájmů přemyslovských knížat, konkrétně Boleslava II. K platnému převzetí biskupské hodnosti byla potřebná investitura římsko-německým panovníkem a biskupské svěcení z rukou metropolity, mohučského arcibiskupa. Vojtěchova investitura se konala 3. června 983 ve Veroně, kde tehdy císař Oto II. dlel se svým dvorem; k Vojtěchovu biskupskému svěcení došlo 11. června 983 (tak Kosmas; rozmezí od 11. do 28. června je pravděpodobné), světitelem byl mohučský arcibiskup Willigis.

Vojtěchovo biskupské svěcení ve Veroně před císařem Otou II.; nástropní malba G. Vincentiniho, cca 1722–1723, ambit klauzury břevnovského kláštera.

Po návratu do Prahy (ještě roku 983) se mladý biskup ujal svého úřadu; legendisté se shodují, že tak učinil velmi energicky. Natolik, že jeho úsilí o skutečnou christianizaci Čechů záhy narazilo na odpor nejen aristokracie, ale i části domácího kléru. Představy o křesťanské společnosti byly evidentně natolik rozdílné, že se koncem roku 988 Vojtěch rozhodl na pražský biskupský stolec rezignovat.

První odchod z Čech

Odebral se do Říma, aby tam svou rezignaci vložil do rukou papeže Jana XV. Dorazil tam (v doprovodu bratra Radima – Gaudencia, a snad i s dalšími průvodci) pravděpodobně na počátku roku 989. Chronologii nelze přesněji rekonstruovat, k dispozici je pouze zmínka o setkání Vojtěcha s císařovnou Theofanu, která Řím navštívila na přelomu roku 989/990. Jan Canaparius i Bruno z Querfurtu se zmiňují o hmotné podpoře, kterou mu císařovna poskytla na zamýšlenou cestu do Svaté země a kterou Vojtěch vzápětí porozdával chudým. Cesta do Svaté země se tudíž neuskutečnila; Vojtěch se rozhodl, že vstoupí do kláštera. Nejprve navštívil klášter Monte Cassino, kde setrval jen krátkou dobu. Poté se zastavil v klášteře ve Valleluce, který tehdy vedl opat Nilos (ten pocházel z řecké rodiny usazené v Rossaně v Kalábrii, odtud přízvisko Nilos z Rossany). Ve Valleluce chtěl Vojtěch setrvat, ale na radu opata Nila vstoupil do kláštera svatých Bonifatia a Alexia na římském Aventinu, spravovaného tehdy opatem Leonem (Lvem). Podobně jako Valleluca byl i aventinský klášter řecko-latinský, řídil se tedy zřejmě nejen Řeholí sv. Benedikta, ale také mnišskými pravidly sv. Basileia Velikého. V aventinském klášteře složil Vojtěch řeholní sliby 17. dubna 990. O Vojtěchově životě v aventinském klášteře vyprávějí zejména legendy Brunonova a Canapariova.

Vojtěch skládá v Římě mnišské sliby; nástropní malba G. Vincentiniho, cca 1722–1723, ambit klauzury břevnovského kláštera.

Klášter svatých Bonifatia a Alexia v Římě
Chrám na Aventinu byl vystavěn na počátku 4. století, původně ke cti sv. mučedníka Bonifatia († 307). Když byly v chrámu (asi) roku 417 uloženy ostatky sv. Alexia, byl kostel titulován „svatých Bonifatia a Alexia“. Kolem roku 970 (977?) založil při tomto kostele Sergius, biskup damašský, který poté, co byl vypuzen ze svého stolce, přišel do Říma, s papežovým svolením benediktinský klášter, v němž pak žil následující čtyři roky a zemřel zde v pověsti svatosti. Sergius obnovil tehdy již zpustlý chrám – tento byl pak následně několikrát přestavován, takže z jeho původní podoby nezůstalo zachováno nic. Do současné doby je dochován z větší části v podobě, kterou mu vtiskla renesanční přestavba ve druhé polovině 16. století. Pod hlavním oltářem se nalézá krypta (tzv. confessio), v jejímž oltáři jsou uloženy ostatky svatých Agly, Bonifatia a Alexia.
Po Sergiově smrti (r. 981) se stal opatem Lev (Leo), za jehož vlády se stal klášter jedním ze středisek clunyjského reformního hnutí; pokud přijmeme tezi o klášteře jako útočišti řeckých (basiliánských) mnichů, můžeme předpokládat komunitu, v níž dochází k syntéze řeckého asketického hnutí vycházejícího z jihoitalských klášterů s reformním proudem burgundským.
V klášteře sv. Bonifatia a Alexia se v průběhu staletí vystřídalo několik řádů: benediktini zde působili do roku 1230, vystřídali je premonstráti (do r. 1430), poté následovali somaskové.
Nedaleko kláštera sv. Bonifatia a Alexia byla roku 1893 založena bazilika, kolej a opatství sv. Anselma, centrum Benediktinské konfederace a sídlo opata-primase.

Vojtěchův návrat do Čech a založení břevnovského kláštera

V době nepřítomnosti zastupoval Vojtěcha v pražské diecézi míšeňský biskup Volkold. Po jeho smrti (23. srpna 992) vyslal český kníže Boleslav II., asi na naléhaní mohučského arcibiskupa Willigise, který byl jako metropolita Vojtěchovým představeným, poselstvo do Říma (snad již koncem srpna 992), jehož úkolem bylo přimět Vojtěcha k návratu do Prahy. České poselstvo pod vedením Vojtěchova vychovatele Radly a Boleslavova bratra (mnicha Kristiána?) dorazilo do Říma na podzim roku 992, jeho žádosti Vojtěch vyhověl a asi koncem listopadu roku 992 se vrátil do Čech.

Vojtěchův návrat do Čech, cestou na Zelené hoře žehná své zemi; nástropní malba G. Vincentiniho, cca 1722–1723, ambit klauzury břevnovského kláštera.

Bruno z Querfurtu uvádí, že krátce po přechodu zemské hranice při cestě do Prahy „přišel [Vojtěch] v neděli do jednoho města, kde právě toho dne byl velký trh; pohled na to působil svatému muži nemálo zármutku“ (Nascitur 15). Jiná legenda, sepsaná asi v poslední čtvrtině 11. století stanovuje místo, kde k této události mělo dojít: „Cesta jim uběhla rychle a přišli ke hradu Plzni: hrad ten jak mezník tam stojí a značí hranici země“ (Quatuor immensi 18). Vojtěch se (kromě doprovodu tvořeného poselstvem) nevracel do Čech sám. Spolu s ním putovala také skupina mnichů v čele s (designovaným) opatem Anastasiem. Tito benediktini se zprvu usadili na Plzeňsku, v místě zvaném Kostelec, při kostele zasvěceném Panně Marii. O přesnější lokalizaci (a též o události samotné) se doposud vedou spory; možná se jedná o kostelík zasvěcený nyní svatému Jiří v Plzni-Doubravce.
Informaci o tomto místě podává první redakce kroniky Přibíka Pulkavy z Radenína, sepsaná asi v letech 1364–1374. Pulkavova Kronika česká, resp. její I. redakce, podává nejstarší dochované souvislé vyprávění o založení břevnovského kláštera. Je možné, že Přibík Pulkava měl k dispozici jako předlohu kromě klášterních listin také nedochovanou kroniku břevnovského kláštera, tuto hypotézu však nelze doložit.
[Pulkavův spis např. in Kroniky doby Karla IV. Z latiny přel. M. Bláhová aj. Praha: Svoboda, 1987. Část textu, kterou můžeme označit jako „historii založení břevnovského kláštera“ vizte též in Nový, Rostislav, Sláma, Jiří, a Zachová, Jana. Slavníkovci ve středověkém písemnictví. Praha: Vyšehrad, 1987, s. 346–349.]

Založení břevnovského kláštera biskupem Vojtěchem a knížetem Boleslavem II.; nástropní malba G. Vincentiniho, cca 1722–1723, ambit klauzury břevnovského kláštera.

Záhy po Vojtěchově návratu do Prahy byly dne 14. ledna 993 posvěceny (zřejmě provizorní) stavby břevnovského opatství, založeného „ke cti Matky Boží, svatého Benedikta a svatých Bonifatia a Alexia“. Budeme-li vycházet z této chronologie, pak i tehdy, předpokládáme-li jednoduché dřevěné stavby, je pravděpodobné, že klášter začal být stavěn už v průběhu roku 992 nebo ještě dříve. (Formulace protekčního privilegia papeže Jana XV. pro břevnovský klášter, datovaného k 31. květnu 993, předpokládají plně funkční klášter, který už začal zaujímat adekvátní místo ve struktuře české /pražské/ diecéze.) Časové údaje tedy indikují spíše primární iniciativu Boleslava II. a tuto knížecí aktivitu jako součást vyjednávání českého poselstva s biskupem Vojtěchem v Itálii. Takto by vznik břevnovského kláštera bylo možné vnímat jako výsledek úsilí knížete a biskupa o „korektní kompromis“ mezi odlišnými názory na způsob křesťanské správy země.

Kníže Boleslav II. a papež Jan XV. udělují privilegia břevnovskému klášteru, biskup Vojtěch exkomunikuje bezbožné nepřátele kláštera; nástropní malba G. Vincentiniho, cca 1722–1723, ambit klauzury břevnovského kláštera.

Prvním opatem břevnovského kláštera se stal výše již zmíněný Anastasius, později ztotožňovaný s Astrikem, který se po odchodu z Čech (snad 995/996) stal opatem nově založeného kláštera v uherské Pannonhalmě a později možná arcibiskupem v Ostřihomi. Původní mnišská komunita pocházela, jak zmíněno, přinejmenším částečně z kláštera svatých Bonifáce a Alexia na římském Aventinu; tomu nasvědčuje i prvotní zasvěcení břevnovského kláštera.
Vznik břevnovského kláštera završil dvě století trvající působení „černých mnichů“ mezi českými Slovany (o tom na předcházející stránce). Zřízením domácích klášterů se Čechy těsněji začlenily do západokřesťanského civilizačního okruhu, a současně se staly nezávislejšími na německých sousedech.

Druhý odchod z Čech

Soulad (nebo utilitární spojenectví) mezi Boleslavem II., který byl velkorysým donátorem založení prvního mužského kláštera v zemi, a biskupem Vojtěchem zřejmě netrval dlouho. Také legendisty uváděné sliby českých předáků o nápravě mravů měly spíše podobu planých slov. Zklamaný Vojtěch se v druhé polovině roku 994 biskupského úřadu zřekl podruhé; znovu odjíždí do Říma, tentokrát oklikou přes Uhry. V Uhrách Vojtěch pobyl jen nedlouho: podle pozdějších legend zde biřmoval syna vládnoucího knížete Gejzy (972–997) Waika, jenž přijal jméno Štěpán. Právě tento Štěpán vstoupil do historie nejen jako zakladatel uherského státu (státu ve vlastním smyslu toho slova), ale také jako světec. Z Uher Vojtěch zamířil do Říma, kde se opět uchýlil do aventinského kláštera. Chronologie může být stanovena podle homilie o svatém Alexiovi, jejímž je Vojtěch autorem: konal-li Vojtěch toto kázání u příležitosti světcova svátku (17. července), byl v aventinském klášteře nejpozději po polovině roku 995. Tam také zastihla Vojtěcha zpráva o dobytí Libice a vyvraždění Slavníkovců 27. září 995, nelze však určit, s jak velkým časovým odstupem; pravděpodobně až na jaře roku 996, kdy do Itálie dorazil Ota III. k císařské korunovaci.
Korunovace tehdy patnáctiletého Oty se uskutečnila 21. května 996. V neděli poté, 24. května, byla za přítomnosti císaře zahájena papežská synoda, svolaná k projednání církevně správních záležitostí. Sešlo se zde vícero významných osobností, z nichž uveďme alespoň remešského arcibiskupa Gerberta z Aurillacu (žil mezi lety 940–1003). Svou církevní kariéru zahájil na katedrální škole v Remeši, poté se stal opatem v Bobbiu a posléze se vrátil do Remeše jako arcibiskup. Na svých cestách po Španělsku se seznámil s poznatky arabské vědy, tehdy oproti Evropě pokročilejší; jako první užil ve svých spisech Liber de astrolabio (Kniha o astrolábu) a Geometria tzv. arabských číslic. Roku 998 se stal papežem – jako Silvester II. S císařem, s Gerbertem a dalšími předními církevními osobnostmi se zde patrně setkal i Vojtěch – snad právě zde formulovala mocenská a intelektuální elita ideu programu obnovy římské říše (Renovatio imperii Romanorum). Šlo o převzetí a přepracování Karlem Velikým vytvářeného plánu na obnovení římské říše, vládnoucí nad křesťanským světem za spolupráce papežského stolce – přednostní postavení mělo pochopitelně připadnout císaři. Obnova impéria měla jít ruku v ruce s církevní reformou. Základním problémem těchto snah (na kterém nakonec ztroskotaly) byla nedostatečná moc císaře dosáhnout nadvlády alespoň nad západními (latinskými) křesťanskými zeměmi. Reforma církve byla sice úspěšnější, ale jednoty křesťanstva, ať už ve smyslu politickém, nebo duchovním, nikdy dosaženo nebylo.
Na této římské synodě také vystoupil mohučský arcibiskup Willigis s požadavkem, aby se Vojtěch vrátil do své diecéze a ujal se řádného výkonu biskupského úřadu. Vojtěch výzvy uposlechl, opustil klášter na Aventinu a v doprovodu lutyšského biskupa Notkera nastoupil cestu na sever. Předtím si však vymínil na papeži souhlas, že smí odejít na misijní cestu (snad již tehdy uvažoval o Pobaltí), pokud jej v Čechách nepřijmou. V Mohuči podle legendy Brunona z Querfurtu Vojtěcha zastihlo české poselstvo; oběma stranám bylo zřejmé, že Vojtěchův návrat do Čech je ne-li nemožný, tedy nežádoucí. Na přelomu let 996/997 se Vojtěch definitivně rozhodl odejít na misii k pohanům.

Poslední cesta svatého Vojtěcha

Z Mohuče se Vojtěch vypravil do polského Hnězdna, kde se připravoval na svou misi a konkretizoval její cíl: volba mezi Lutici nebo Prusy (Canaparius) dopadla ve prospěch Prusů, na jejichž území se Vojtěch v doprovodu bratra Radima – Gaudencia a kněze Benedikta – Bohuše vydal počátkem dubna 997.
Kníže Boleslav Chrabrý poskytl misionářům ozbrojený doprovod na cestu po moři až k hranicím země Prusů; dále již misionáři cestovali sami. Obsáhlá líčení Jana Canaparia a Brunona z Querfurtu zde shrneme jen stručně: předpokládá se, že místem, kde Vojtěch a jeho druzi působili (velmi krátce), se nacházelo na pobřeží Baltského moře, zvaném Sambie (něm. Samland), dnes na území Ruska. Legenda Sanctus Adalpertus, sepsaná Ellingerem, opatem kláštera v Tedernsee s odstupem dvaceti až čtyřiceti let od Vojtěchova umučení udává název místa – Cholin, kde 23. dubna 997 končí Vojtěch svou životní pouť ve věku asi jedenačtyřiceti let, mučednickou smrtí, po které, podle zpráv hagiografů, již dlouho toužil. Vojtěchovy tělesné ostatky vykoupil od Prusů polský kníže Boleslav Chrabrý a uložil je v hnězdenské katedrále (v této souvislosti zde bylo zřízeno arcibiskupství). Při návratu z válečného tažení do Polska roku 1039 dal český kníže Břetislav I. převézt Vojtěchovy ostatky do Prahy.

Přenesení ostatků svatých Vojtěcha, Radima a Pěti bratří z Hnězdna do Prahy; nástropní malba G. Vincentiniho, cca 1722–1723, ambit klauzury břevnovského kláštera.

Ikonografické atributy svatého Vojtěcha

Svatý Vojtěch je zobrazován jako biskup, tedy s mitrou, berlou a pektorálem (náprsním křížem), často s knihou v ruce. Individuální atributy vycházejí z legendických líčení Vojtěchova martyria – veslo (pádlo), jímž jej udeřil pohanský Prus na břehu řeky (Est locus 28 nebo Quattuor immensi 28); oštěp (kopí), někdy v počtu sedmi (Nascitur 32 nebo Quattuor immensi 30); sekera (někdy halapartna), kterou byla Vojtěchovi useknuta hlava; orel, který střežil Vojtěchovu hlavu nabodnutou na kůl (Sanctus Adalpertus 3); váhy (polský kníže, podle jiných císař vyvážil světcovo tělo stříbrem, příp. zlatem, srov. Hoc autem quod, Post mortem 8, Kronika Galla Anonyma I,6 aj.).

Vlevo socha biskupa Vojtěcha na římse štítu západního průčelí břevnovské baziliky sv. Markéty, M. V. Jäckel, 1712; vpravo socha sv. Vojtěcha završující opatskou lavici v chóru břevnovské baziliky sv. Markéty, R. J. Prachner, druhá polovina 50. let 18. století.

Osudy dalších protagonistů uvedených dějů

Opat Anastasius nejspíše odešel s několika mnichy do Uher (995/996; je možné, že do Uher přišli s Vojtěchem při jeho definitivním odchodu z Čech, jak zmíněno výše). Kníže Gejza († 997) jim vykázal k založení kláštera Martinský vrch (Pannonhalma; Anastasius zde byl opatem 996–1009). Pokud je správná hypotéza o totožnosti osob opata Anastasia a ostřihomského arcibiskupa Astrika / Ascherika (arcibiskupem 1007–1036), lze říci, že působení tohoto břevnovského opata se stalo jedním z rozhodujících faktorů utváření církevní organizace v Uhrách. Právě Anastasius-Astrik byl také tou osobou, které papež Silvestr (už výše zmíněný Gerbert z Aurillacu) předal v Římě roku 1000 královskou korunu pro knížete Štěpána. Skutečnost, že uherští, stejně jako polští králové odvozovali svůj titul z papežského, nikoli císařského udělení, a také získání církevní samostatnosti zřízením arcibiskupství (Ostřihom, Hnězdno) již na přelomu milénia, dala v dalším vývoji těmto zemím výraznou výhodu oproti českému knížectví, zejména ve vztahu k mocenským nárokům německých králů (římských císařů).
O životě v břevnovském klášteře v období od konce 10. století do čtyřicátých let 11. století zprávy chybí. Známe jen jména opatů Jeronýma (996–1011), Řehoře (1011–1023) a Arsenia (1023–1035/43). To však samo o sobě, stejně jako skutečnost, že probošt svatovítské kapituly Hyza (Izzo / Hizzo), zvolený roku 1023 pražským biskupem byl mnichem břevnovského kláštera, svědčí o tom, že ani v desetiletích po odchodu Vojtěcha a Anastasia z Čech řeholní život v Břevnově zcela nezanikl.

Kníže Boleslav II., syn Boleslava I. a Biagoty, bratr Mlady-Marie, první abatyše svatojiřského kláštera, nastoupil na knížecí stolec pravděpodobně roku 972. Pokračoval v úspěšné expanzi mladého českého státu; dosáhl založení pražského biskupství (o úloze jeho sestry Mlady v těchto jednáních jsme se zmínili v souvislosti se založením opatství benediktinek u kostela svatého Jiří). Vnitřní integraci českého knížectví završil radikálně likvidací Slavníkovců roku 995. V závěru jeho vlády se objevují příznaky stagnace směřující k hluboké krizi za vlády jeho synů Boleslava III., Jaromíra a Oldřicha.
Boleslav II. zemřel 7. února 999.

Radim, nevlastní bratr Vojtěchův a jeho věrný průvodce, se narodil mezi léty 960–970. O jeho mládí není žádných zpráv; po Vojtěchově volbě biskupem žil Radim v biskupském domě na Pražském hradě, doprovázel Vojtěcha při jeho prvním odchodu z Čech. Stejně jako bratr vstoupil i Radim do aventinského kláštera, zřejmě zde přijal řeholní jméno Gaudencius. Až do roku 997, kdy doprovázel Vojtěcha na misijní cestě do Pruska rovněž chybí zprávy o Radimově životě. Byl přítomen smrti svého bratra, z Pruska se asi vrátil do kláštera sv. Bonifatia a Alexia. Roku 999 v Římě přijal biskupské svěcení pro tehdy nově zakládané hnězdenské arcibiskupství (v souvislosti s výše zmíněným uložením Vojtěchových ostatků). Je pravděpodobné, že zřízení hnězdenské arcidiecéze bylo výsledkem Radimových jednání s papežskou kurií, o tomto ani o jeho činnosti jako arcibiskupa však nejsou žádné dobové zprávy. Zemřel 12. nebo 14. října mezi léty 1000–1016, pohřben byl v hnězdenské katedrále, odkud byly jeho ostatky spolu s Vojtěchovými převezeny do Prahy (1039) a uloženy v bazilice sv. Víta na Pražském hradě. Světecká úcta byla Radimovi prokazována mnohem intenzivněji v Polsku než v Čechách, kde se projevuje až od 13. století, výrazněji však až v době barokní.

Také život Radly, vychovatele a přítele Vojtěchova známe jen ve velmi neúplné podobě, zejména z Brunonovy svatovojtěšské legendy Nascitur purpureos flos. Bruno z Querfurtu se s Radlou osobně setkal v Uhrách a jeho vyprávění využil jako základ své legendy. Je možné, že byl, stejně jako Radim, nevlastním Vojtěchovým bratrem; doprovázel jej do Magdeburku, poté je vzpomínán až k roku 992, kdy byl členem poselstva knížete Boleslava II., které žádalo u papežského dvora Vojtěchův návrat do Prahy. Poté, co se Vojtěch znovu ujal vedení biskupství, žil Radla nejspíš jako katedrální klerik; ani při druhém Vojtěchově odchodu z Čech jej nenásledoval. Radla pobýval na Libici v době, kdy byla napadena přemyslovskými ozbrojenci (995), jako jeden z mála Slavníkovců přežil. Poté se odebral do Uher, kde dosáhl významného postavení na tamním knížecím dvoře; o jeho dalších osudech není nic známo. Ve starší literatuře býval Radla ztotožňován s prvním břevnovským opatem Anastasiem. Z Brunonovy legendy vyplývá, že Radla se stal mnichem až v Uhrách, je tedy zřejmé, že tato identifikace je mylná.

Část římské šlechty vedená senátorem Janem Crescentiem prosadila v srpnu roku 985 za papeže učeného, leč morálně nikoli bezúhoného Jana, toho jména XV. Papežství v této době procházelo obdobím hlubokého úpadku, nový papež se však snažil prosazovat svá práva a nároky. Významnou změnu zavedl Jan XV. v liturgii a kultu: svatořečení, které až do této doby probíhalo formou spontánní úcty nebo proklamací biskupů či místních synod se od tohoto papeže postupně stalo výhradním právem papežského stolce. Jan XV. takto „úředně“ poprvé svatořečil na lateránské synodě roku 993 biskupa Oldřicha z Augsburku († 973); privilegium papežské kanonizace definitivně prosadil Inocenc III. (pontifikát 1198–1216). Řím ani za papeže Jana XV. neprožíval klidné časy; ozbrojená střetnutí zájmových skupin a snaha papeže vymanit se z vlivu Crescentiů vedla k jeho útěku do Tuscie, kde se obrátil s žádostí o pomoc na tehdy mladého krále Otu III. (vládl 983–1002) a pozval jej do Říma k císařské korunovaci. Z obav před vpádem Otova vojska do Itálie se Jan Crescentius s papežem smířil a přestal (pouze dočasně) usilovat o přímý vliv na papežský úřad. Nepotismus Jana XV. (dosazování příbuzných do úřadů), jev nikoli neobvyklý jako takový, ale u Jana zřejmě přesahující tehdejší zvyklosti, připravil tohoto papeže o sympatie u kléru i lidu. Zemřel v březnu 996, dříve než Ota III. dorazil do Říma. Janovým nástupcem na Petrově stolci se stal tehdy čtyřiadvacetiletý Bruno, syn korutanského vévody, jehož coby Řehoře V. (pontifikát 3. 5. 996 – 18. 2. 999) prosadil Ota III. Nový papež v Římě korunoval Otu III. římským císařem (21. května 996, jak je již zmíněno výše).

Do českých dějin v tomto období výrazně zasahovala dynastie Liudolfovců, saských vévodů, kteří počínaje Jindřichem I. soupeřili o dominanci zejména s Bavorskem. Byl to právě Jindřich, kterému se kníže Václav zavázal tzv. tributálním poplatkem; Jindřichův syn Ota I., zvaný Veliký (936–973) patřil k nejvýznamnějším evropským panovníkům raného středověku (zejména podle tohoto Liudolfovce je saská dynastie nazývána také „otonská“). Vítězství Oty I. s podporou českého knížete Boleslava I. nad Maďary v bitvě u řeky Lechu (955) zastavilo maďarské útoky na západ; obnovení státoprávního řádu na území východofrancké říše bylo základem Otova projektu „renovatio imperii“, míněna byla římská říše, sdružující celý křesťanský svět. Jak jsme zmínili výše, tyto ambice nebyly naplněny ani za Otových nástupců. Římská korunovace Oty I. císařem (2. února 962) byla aktem zrodu Svaté říše římské, s pozdějším dodatkem „národa německého“, jejímž teritoriem byly primárně samotné (nynější) Německo, severní Itálie, alpské země (Rakousko a Švýcarsko), Belgie, Nizozemí a Lucembursko a menší část nynější Francie. Specifickým způsobem byly s říší spojeny také české země a Slezsko. Svatý Vojtěch byl současníkem císařova syna Oty II. a vnuka Oty III., kteří se snažili naplnit odkaz svého předka; odvážné univerzalistické koncepce císařské vlády a evropská realita se však nikdy nesetkaly. Výraznější podporu nenašly ani v samém jádru moci otonské dynastie, tedy v Německu, a když po smrti dvaadvacetiletého Oty III. (1022) nastoupil na trůn římskoněmecké říše jeho bratranec, bavorský vévoda Jindřich II. (1022–1024) bylo už zřejmé, že „svatá říše římská“ bude tím, čím byla císařská korunovace Oty I. – symbolem vyjadřujícím ideál, nikoli politickou realitou.

Kníže Břetislav I. (nar. 1002/1005, vládl 1035–1055), syn knížete Oldřicha a jeho (nelegitimní) manželky Boženy usiloval, a to se zdarem, jak o obnovení vnitřní soudržnosti českých zemí, tak i o novou územní expanzi. Prvním projevem těchto snah bylo napadení Polska roku 1039, kdy vojsko českého knížete dobylo Krakov, Poznaň a Hnězdno. V posledně jmenovaném městě byl vyhlášen nejstarší český zákoník, tzv. Břetislavova dekreta nebo také Hnězdenská statuta, obsahující mj. nařízení proti pohanským zvykům a stanovující tresty za kriminální delikty. Při návratu do Prahy byly z Hnězdna převezeny (de facto uloupené) ostatky sv. Vojtěcha, jeho bratra Radima a dalších světců. V letech 1040–1041 vedl válku s císařem Jindřichem III., po urovnání sporů s císařem se účastnil jeho válečných tažení do Uher, kdy obsadil (dočasně) Nitransko. Nedlouho před svou smrtí vydal stařešinský řád, podle něhož se českým knížetem měl stát vždy nejstarší žijící Přemyslovec, ostatní měli vládnout v přidělených územích na Moravě. Toto seniorátní zřízení se stalo zdrojem mnoha svárů mezi Přemyslovci a tím i nestability českého státu. Ve vztahu k břevnovskému klášteru je nutné zmínit jak rozsáhlou přestavbu klášterního areálu, ke které došlo nepochybně s knížecí podporou, tak i založení kláštera v Rajhradu na Moravě (1048), osídleného mnichy z Břevnova.

Zleva svatý biskup Vojtěch, český kníže Boleslav II., první břevnovský opat Anastasius, obrazy z cyklu břevnovských světců a patronů, Jan Petr Molitor (1739–40); všechny obrazy tohoto cyklu se nyní nacházejí v prelatuře kláštera.

Literatura (výběr):
Buben, Milan M. Svatý Vojtěch. In: Buben, Milan M., aj. Svatí spojují národy: portréty evropských světců. Praha: Panevropa, 1994, s. 69nn.
Dvorník, František. Svatý Vojtěch: druhý pražský biskup. Řím: Křesťanská akademie, 1967.
Dvorník, František. Zrod střední a východní Evropy: mezi Byzancí a Římem. Přel. P. Slunéčko. Praha: Prostor, 1999. 
Holinka, Rudolf. Svatý Vojtěch. Brno: nakladatelství Brněnské tiskárny; Praha: opatství Břevnovské, 1947.
Holub, Bonifác. Paměti farnosti u sv. Markéty v Břevnově a blízkého okolí. 1. vyd. 1890. 2. vyd. Praha: Benediktinské arciopatství sv. Vojtěcha a sv. Markéty, 2014 [= PB 21], s. 7–17.
Charvát, Petr. Boleslav II.: sjednotitel českého státu. Praha: Vyšehrad, 2004.
Krásl, F., a Ježek, J. Sv. Vojtěch, druhý biskup pražský, jeho klášter i úcta u lidu. Praha: nákladem Dědictví sv. Prokopa, 1898, s. 45–255, 305–307, 311–313, 325–331.
Krzemieńska, Barbara. Břetislav I: Čechy a střední Evropa v prvé polovině XI. století. 2. vyd. Praha: Garamond, 1999.
Lutovský, Michal, a Petráň, Zdeněk. Slavníkovci: mýtus českého dějepisectví. 2. vyd. Praha: Libri, 2005.
Podlaha, A., a Šittler, Ed. (edd.). Album svatovojtěšské: k 900leté památce smrti sv. Vojtěcha. Praha. nákladem vlastním, 1897.
Polc, Jaroslav V. (uspořádal). Svatý Vojtěch: sborník k miléniu. Praha: Zvon, 1997.
Pražák, Richard, Bartoňková, Dagmar, a Nechutová, Jana. Legendy a kroniky Koruny uherské. Praha: Vyšehrad, 1988. (Zde zmínky o prvním břevnovském opatu Anastázovi – Astrikovi.)
Růžička, Jeroným. Dějepis kláštera břevnovského a broumovského. 1. vyd. 1846 a 1847; 2. vyd. Praha: Benediktinské arciopatství sv. Vojtěcha a sv. Markéty, 2013 [= PB 20], s. 3–13.
Sekyrka, Tomáš, Boloňský, Stanislav, a Janžura, Petr. Sv. Vojtěch: život a smrt mučedníka. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 1997.
Soušek, Zdeněk (uspořádal). Svatovojtěšská tradice v dějinách našeho národa a církve a její význam dnes: sborník ze symposia k tisícímu výročí smrti biskupa Vojtěcha Slavníkovce – sv. Vojtěcha. Praha: ČBK a ERC v ČR, 1997.
Šrámek, Josef. Břevnovské opatství ve středověku: Břevnov, Rajhrad, Police nad Metují a Broumov. Praha: Benediktinské arciopatství sv. Vojtěcha a sv. Markéty, 2016 [= PB 22], zejm. s. 17–18 a 37–41.
Třeštík, Dušan, a Žemlička, Josef (red.). Svatý Vojtěch, Čechové a Evropa: mezinárodní sympozium uspořádané Českou křesťanskou akademií a Historickým ústavem Akademie věd ČR 19.–20. listopadu v Praze. Praha: NLN, 1998.
Turek, Rudolf. Svatý Vojtěch. In: Kadlec, Jaroslav (red.). Bohemia sancta: životopisy českých světců a přátel Božích. Praha: ČKCh v ÚCN, 1989,  s. 85nn.
Vaněk, Vojtěch, a Kroupa, Jiří K. (edd.). Slavníkovci v českých dějinách. Praha: Státní oblastní archiv; Kutná Hora: Státní okresní archiv, 2007.
Vilímková Milada, a Preiss, Pavel. Ve znamení břevna a růží: historický, kulturní a umělecký odkaz benediktinského opatství v Břevnově. Praha: Vyšehrad, 1989, s. 29–34.

Frontispis a titulní strana prvního svazku edice Opus Dei, vydávané břevnovským opatstvím ve druhé polovině třicátých let 20. století, grafická úprava Břetislava Štorma.