Břevnovský klášter od 13. do 17. století

V polovině 12. století vstupují na české území nové řády – cisterciáci, premonstráti a řády rytířské. Období, kdy benediktini představovali v českém prostředí jedinou formu řeholního života skončilo a jejich klášterům hrozila ztráta podpory vládnoucího rodu, zemských elit a biskupů. Výlučné postavení břevnovského kláštera dané polohou poblíž Pražského hradu ukončilo založení Královské kanonie premonstrátů na Strahově. Břevnov svůj nárok na přední místo mezi českými kláštery musel důrazně prosazovat a prokazovat; k udržení přízně Přemyslovců napomohla benediktinům také skutečnost, že na rozdíl od nových řádů nebyly jejich kláštery závislé na řádových centrech v zahraničí. Tak i v tomto období docházelo k zakládání benediktinských opatství, byť ne všechna benediktinům zůstala: Hradiště nad Jizerou (1054; 1177 připadlo cisterciákům), Hradisko u Olomouce (1078, roku 1150/1151 připadlo premonstrátům), Opatovice nad Labem (1086 byla zdejší poustevna povýšena na opatství; zničeno 1421), Litomyšl (1098; 1145 připadlo premonstrátům), Třebíč (1101; 1525 zrušeno protestantskou vrchností), Kladruby (1108; zrušeno 1785), Postoloprty (Porta Apostolorum, 1108/1120; zničeno 1420), Vilémov (1119/1120; zničeno 1421), Želiv (1139; 1148/1149 předáno premonstrátům) a Podlažice (k tomu níže).

Novou šancí pro rozšíření břevnovského klášterního společenství se stala kolonizace dosud málo osídlených okrajových oblastí země. Doklad úspěšnosti této strategie představuje založení proboštství v Polici a později v Broumově. Břevnov tak i nadále patřil mezi nejvýznamnější církevní instituce středověkých Čech, stal se mateřským klášterem, k němuž náleželo několik klášterů podřízených (proboštství Rajhrad, Police nad Metují, Broumov, Nezamyslice, Kostelec nad Vltavou).

Břevnovský klášter zůstal v románské podobě [stavby zahájené za opata Meginharda, o tom výše] až do poloviny 13. století. Příznivá hospodářská situace umožnila zahájit postupnou přestavbu kláštera v gotickém slohu. Ta započala asi po polovině 13. století, za opatů Martina I. (1253–1278) a Křišťana (1278–1290), v úpravách pokračoval opat Bavor z Nečtin.

Devatenáctý opat břevnovský, Pavel II. – Bavor z Nečtin, vystupuje jako výrazná osobnost tohoto období. V čele břevnovské komunity stál v letech 1289/1291–1332 a s jeho osobou je spojen největší rozkvět kláštera v předhusitském období. To může vypadat jako paradox, protože pro české země to bylo období ne právě šťastné: v osmdesátých letech 13. stol. se ještě vzpamatovávaly ze škod způsobených za poručnické vlády Oty Braniborského, pokojnější léta vlády Václava II. vystřídalo po vymření Přemyslovců, za krátkodobého panování Rudolfa I. a Jindřicha Korutanského, nové období zmatků, přinášející opětovné zhoršení poměrů v zemi; ty se jen málo měnily k lepšímu za vlády Jana Lucemburského, vynikajícího válečníka a politika evropského formátu, již méně však svědomitého vládce vlastních držav.
Nelehkou dobou prováděl Bavor své kláštery obratně, ač se zpočátku ve svém odhadu vnitropolitického vývoje spletl. Po vymření Přemyslovců se část zemské šlechty postavila za kandidaturu Jindřicha Korutanského jako manžela Anny, dcery krále Václava II., na český trůn; zemský sněm 8. září 1306 zvolil českým králem Rudolfa, syna císaře Albrechta. Rudolf zemřel již 4. července 1307 a 15. srpna t. r. byl Jindřich českým králem zvolen. Mezi českou šlechtou Jindřich velkou podporu neměl a z církevních prelátů byl zřejmě Bavor jedním z mála jeho příznivců. Poté, co se volba ukázala chybou, a králem se stal Jan Lucemburský, Bavor „změnil strany“; jeho vztah s novým králem však zřejmě nebyl, alespoň zpočátku, dobrý. Ne náhodou byl po Janově korunovaci (7. února 1311) za místo schůzky krále Jana s rakouským vévodou Friedrichem (v červnu t. r.) určen rajhradský klášter, pro který taková akce znamenala nemalou finanční zátěž, neboť hostitelé na sebe brali náklady spojené s pobytem hostů. Jednání, na němž byly potvrzeny dohody o vzájemné pomoci a přátelství se dále účastnili královna Eliška, mohučský arcibiskup Petr z Aspeltu a zbraslavský opat Petr, a nikdo z nich nebyl bez náležitého doprovodu – ze strany Bavora z Nečtin šlo o vstřícné gesto vůči králi.
Jako správce klášterů a jejich statků vystupoval opat razantně. Lze tak soudit např. z toho, že roku 1296 si vymohl papežskou bulu, která břevnovskému opatovi přiznávala neomezenou moc nad tehdejšími břevnovskými proboštstvími (Rajhrad, Police, Broumov ad.) – důsledek sporu s olomouckým biskupem o proboštství rajhradské, nebo ze zprávy o potrestání rebelujících broumovských fojtů, kteří využili opatovy nepřítomnosti v zemi ke vzpouře a vydrancování broumovské tvrze.
Diplomat a dobrý organizátor ze soupisu výdajů vystupuje i jako stavebník – zmiňuje např. střechu na novostavbu gotického konventního chrámu, který postupně nahrazoval románskou baziliku, zvonici kostela a další – doklad, že Bavor nebyl iniciátorem přestavby, ale dokončoval dílo započaté již za jeho dvou předchůdců. Je pravděpodobné, že hlavním impulsem k dalším stavebním podnikům (opatův dům, dům pro řemeslníky, oprava domu pro hosty, infirmaria /nemocnice/ a dormitáře /ložnice mnichů/) byly škody, způsobené klášteru ve „zlých letech“ po smrti Přemysla Otakara II., kdy v Čechách vládl Ota Braniborský. Ve stejné době (asi 1306–1311) opat Bavor investoval také do stavby broumovského kláštera, který o století později nabyl pro břevnovské benediktiny nového významu.
Z let 1296 až 1306 jsou dochovány písemné zprávy, zejm. tzv. Protokol, v němž opat Bavor zaznamenal výdaje, vynaložené v Břevnově, Polici nad Metují, Broumově a v Rajhradě. Úvod k Protokolu obsahuje seznam bohoslužebného náčiní a liturgických oděvů i rukopisů (mešní knihy, graduál, bible, žaltáře), jež opat pro uvedené kostely pořizoval se značným nákladem, některé nakupoval i daleko za hranicemi.

Pro břevnovský klášter získal opat Bavor roku 1295 také Codex gigas.
Kolem roku 1160 založil šlechtic Vrbata opatství Panny Marie v Podlažicích. K uvedenému roku je listinou z 16. června doložen první opat tohoto kláštera, Hugo. Je možné, že alespoň část původní komunity tvořili mniši z Břevnova. Podlažický klášter byl zcela zničen koncem dubna 1421 po útoku husitů, pokusy o obnovu kláštera po skončení husitských válek nebyly úspěšné. Podlažické statky po husitských válkách několikrát změnily majitele (Jan Pardus z Vratkova, Kostkové z Postupic, Slavatové z Chlumu); po polovině 17. století se staly základem majetkové fundace královéhradeckého biskupství (založeno 10. listopadu 1664). Nyní jsou Podlažice součástí obce Chrast u Chrudimi.
Na někdejším klášteřišti, přibližně v místě, kde stával původní kostel Panny Marie, zahájil roku 1696 královéhradecký biskup Jan František Kryštof z Talmbergu stavbu kostela zasvěceného svaté Markétě Antiochijské; kostel byl dokončen až roku 1721.
Existenci podlažického kláštera dnes připomíná kromě archeologických odkryvů jen několik drobných artefaktů (bronzový krucifix, prsten a soška, nyní v chrudimském muzeu), křtitelnice z roku 1406 (od zániku opatství je v kostele /pozdější katedrále/ sv. Ducha v Hradci Králové) a také Codex gigas.
Kniha vznikla v podlažickém skriptoriu pravděpodobně mezi roky 1204 až 1227. Původní majitelé a tvůrci, benediktini podlažičtí, dali kolem roku 1245 Codex gigas do zástavy sedleckým cisterciákům. Zakoupení kodexu pro břevnovskou knihovnu dosvědčuje zápis samotného opata Bavora (nebo jím pověřeného písaře) na prvním pergamenovém foliu knihy, přilepeném na vnitřní straně desky a tvořící tak součást předsádky. Zápis odkryl chemickou retuší George Stephens roku 1847; text uvádí okolnosti zakoupení kodexu:
„Ať vědí všichni, kdo budou do tohoto spisu nahlížet, že důstojný otec a pán Bavor, z boží milosti opat kláštera Břevnovského, a také jeho téměř druhý zakladatel, maje slitovného ducha, jednak z božího úradku, jednak také na velikou prosbu ctihodného pána, pana Řehoře, přesvaté pražské církve biskupa, získal knihu převelikou, kterou lze přiřadit k sedmi divům světa pro její obrovitost, obsahující Nový a Starý zákon, a také část všech sedmi svobodných umění, Josefa [Flavia], Kroniku [Kosmovu] a Řeholi našeho svatého otce a opatrovníka Benedikta, jakož i kalendárium, kterou bratři podlažičtí pro naléhavou nouzi svého kláštera dali do zástavy bratřím v Sedlci: ale už tehdy se uvádí, že kniha byla téměř ztracená a byla trvale mimo držení řádu. My pak B[avor], chtějíce učinit zadost prosbám řečeného představeného, vykoupili jsme nyní knihu od opatství Sedleckého, s dovolením kláštera Podlažického, jehož majetkem bývala, nechtějíce, aby byla mimo držení řádu, a dali jsme za ni hotové peníze, aby ji náš břevnovský dům natrvalo vlastnil a užíval, a ještě jsme připlatili nad oceněnou hodnotu uvedené knihy. Toto bylo dojednáno léta Páně 1295, ve 4. roce našeho opatství.“
Po přepadení a dobytí břevnovského kláštera pražany a tábority 22. května 1420 se centrem břevnovských benediktinů stalo Broumovsko. Přesun břevnovské komunity do Broumova roku 1420 zřejmě nebyl náhlý a chaotický – listiny z předhusitského období se zachovaly téměř kompletní, rovněž i menší část břevnovské knihovny, je tedy pravděpodobné, že transport alespoň těch nejcennějších předmětů a nejdůležitějších písemností byl předem připraven. Do bezpečnějšího Broumova byl asi odvezen také Codex gigas; „asi“ proto, že první výslovná zmínka o přítomnosti kodexu v Broumově pochází až z roku 1477. V Broumově kodex sloužil jako „pamětní kniha“, na jejíž volná folia se zapisovali nejrůznější návštěvníci, třeba císař římský a král český Ferdinand I., který v broumovském klášteře přenocoval roku 1527 při své cestě z Vratislavi.
Opat Martin II. Ratibořský z Pravdovic (1575–1602) kodex roku 1594 daroval císaři Rudolfovi. Zda byl k tomuto kroku veden vlastním zájmem císařovým, nebo snahou zmírnit nepřízeň panovníka ke své osobě není jisté; pokud bylo motivem to druhé, byla jeho snaha neúspěšná: císařským reskriptem z 22. října 1601 byl sesazen. Už za Martinova předchůdce, Jana z Chotova, břevnovské opatství směřovalo k úpadku: klesal počet mnichů jak v Broumově, tak v Polici a Rajhradě; opatství již nebylo s to osazovat své venkovské fary a muselo angažovat diecézní kněze. Martin tento stav ignoroval a navíc přestal dbát i na hospodářskou prosperitu jemu svěřených klášterů. Usiloval o jediné: zvětšit hotovost v pokladně svého opatství. Snaha o maximální peněžní výnos byla zřejmě hlavním důvodem stížností broumovských měšťanů u císaře Rudolfa II., následného vyšetřování a vizitace, kterou roku 1597 vykonal tehdejší pražský arcibiskup Zbyněk Berka z Dubé a Lipého. Její závěr se odráží ve výše uvedeném císařském rozhodnutí. Z broumovského kláštera odešel opat Martin, řečený Korýtko ve svém stylu – vzal prý si s sebou celou klášterní pokladnu. Ať už tomu s Korýtkem bylo jakkoliv, 4. března 1594 úředník broumovského kláštera Matyáš z Dorndorfu odjíždí s největší knihou, jakou kdy svět viděl (312 pergamenových folií o rozměrech cca 900×500 mm) do Prahy; předáním kodexu Rudolfově kunstkomoře spojitost rukopisného unikátu s českými benediktiny končí.
Codex gigas spolu s dalšími cennostmi z rudolfínských sbírek odvezl roku 1648 švédský vojevůdce Jan Kryštof Königsmark; kniha je uložena ve Švédské královské knihovně ve Stockholmu [Cod. Holm. A 148].

Další vývoj středověkého kláštera v Břevnově představuje kontinuální proces, úpravy a přestavby probíhaly takřka permanentně. V románském a gotickém období nedocházelo k zásadním dispozičním změnám – nové stavby vznikaly na stejných místech, na kterých stály starší budovy.
Konventní chrám byl v této době torzem s úzkou severní lodí, dlouhým mnišským chórem a asymetricky umístěným dvojlodím na jihu. Archeologický výzkum odkryl chór, kaple a části jižního dvojlodí.
Další stavba pocházející rovněž patrně z Bavorovy doby je dodnes zachována na západním okraji kláštera – jde o těleso studny Vojtěšky s klenbou nesenou hmotnými klínovými žebry, které bylo začleněno do barokní Dientzenhoferovy stavby, která vtiskla „Vojtěšce“ její stávající podobu.
Z objektů klauzury severně od kostela (snad z doby opata Meginharda) se zachovaly porušené základy románských budov s lavatoriem u severního křídla konventu; románská klauzura byla nahrazena gotickými objekty přibližně stejného půdorysu, s polygonálním lavatoriem. Z gotického jižního ambitu (snad z roku 1296) se zachovaly zbytky opukové dlažby a pole mozaikové terakotové dlažby přiléhající ke kamenné lavici – mandatu.
[Z lat. mandatum – příkaz, pověření. Obřad mytí nohou, konaný původně v katedrálních a opatských kostelích na Zelený čtvrtek; název je odvozen z latinského znění Ježíšových slov při poslední večeři: „Mandatum novum do vobis, ut diligatis invicem…“ (Jan 13,34). Benediktinská tradice tohoto obřadu vychází z ustanovení RB 53,12n. (kap. Přijímaní hostí): „Opat nalije hostům vodu na ruce, a (společně) s celou komunitou jim umyje i nohy.“]
Východní křídlo gotické klauzury nese stopy dvou stavebních etap. Gotický kostel a část východního křídla klauzury lze zařadit k přibližně jednomu stavebnímu záměru. Na východní průčelí jižního dvojlodí navazuje další gotická budova, která je poslední známou předhusitskou stavbou v jádře konventu.
Na východním okraji klášteřiště byly odkryty zbytky středověkých a novověkých hospodářských objektů; na západním okraji stávala gotická budova tzv. mincovny, známá ještě z vyobrazení v 17. století; její účel není znám, snad šlo o klášterní dílny, možná výše zmíněný dům pro řemeslníky. Objekt byl zbořen roku 1714 v souvislosti s barokní přestavbou kláštera.
Je pravděpodobné, že celková úprava břevnovského kláštera v gotickém slohu dokončena nebyla – při vizitaci kláštera roku 1357, kterou konal arcibiskup Arnošt z Pardubic (břevnovským opatem byl tehdy Předbor z Chroustoklat, 1336–1360), byl konstatován havarijní stav některých budov kláštera. To nasvědčuje možnosti, že nejen stavba kostela, ale ani dalších objektů po Bavorově smrti nepokračovala a gotizovaný areál zůstal torzem až do husitských válek.
I přes tyto nejasnosti zůstává patrné, že také v desetiletích předcházejících husitským bouřím náležel Břevnov k předním duchovním centrům Prahy i celého království, přestože Karel IV. zjevně preferoval vlastní založení – roku 1347 opatství Emauzy (Na Slovanech) a roku 1354 opatství Svatého Ambrože (pro benediktiny ambroziánského /milánského/ ritu).
Opat Diviš II. (1385–1409) byl jako reformátor řeholního života respektován benediktiny i mimo své opatství; mimořádný rozsah břevnovského panství dokládá nově pořízený urbář a rovněž početností osazenstva patřil klášter k největším v zemi. Myšlenky zpochybňující samotný smysl řeholního života tedy zastihly klášter v jednom z nejšťastnějších období jeho existence.

Jan Hus (asi 1371 až 1415), kněz, mistr pražské univerzity, usiloval o nápravu církve – což v této době znamenalo současně nápravu společnosti jako celku – podle biblických vzorů, zejm. tak, jak ranou církev líčí kniha Skutků apoštolů. Navazoval na působení anglického reformátora Jana Wiclefa, z českých předchůdců je třeba jmenovat Konráda Waldhausera a Jana Milíče z Kroměříže. Od roku 1402 oslovoval Hus širší lidové vrstvy coby kazatel v pražské Betlémské kapli, kde také r. 1412 veřejně a velmi ostře vystoupil proti prodeji tzv. odpustků. Tím se rozpory Husa s církevní naukou, do té doby převážně probíhající v rámci univerzitních disputací, staly široce vnímanou záležitostí. Konflikt nakonec Husa přivedl do Kostnice, kde se na koncilu snažil obhájit své učení o církvi; nakonec byl odsouzen a upálen jako kacíř. Husitství, náboženské a sociální hnutí s národnostními motivy, vycházelo z kritiky neutěšeného stavu katolické církve (dvoj- až trojpapežství, nedobré mravy vyššího kléru, kupčení se svátostmi, a především velké vlastnictví světských statků). Husova kázání záhy našla odezvu u dalších kazatelů, působících ve městech i na venkově, a současně, zejména pro kritiku církevního vlastnictví světských statků také mezi šlechtou. Symbolem odporu proti církevní nauce i praxi se stalo přijímání podobojí všemi věřícími, tedy nejen kněžími, jak bylo do té doby stanoveno. Odtud také pochází označení „utrakvisté“, tedy přijímající pod obojí způsobou / sub specie utraque, posvěcený chléb i víno. Samotné hnutí se formovalo po Husově upálení v Kostnici (6. července 1415), a postupně vzniká několik proudů, od umírněných „pražanů“, vedených vcelku konzervativně smýšlejícími představiteli univerzity, až po radikální směr táborský (město Tábor se stalo nejvýznamnějším centrem husitství).

Kláštery byly častým cílem husitských útoků a mnohé zcela zanikly. Hledáme-li důvody, můžeme brát v úvahu hned několik (souběžných) možností: kláštery byly „lokálně koncentrovaným" symbolem duchovní i světské moci církve; z vojenského hlediska, coby většinou opevněné objekty představovaly potenciální nebezpečí. V případě kláštera břevnovského mohl být útok motivován také strategickou polohou kláštera u přístupových cest do Prahy.
Břevnov byl napaden 22. 5. 1420: „Táborští … ze svého dočasného stanoviště na ostrově za Poříčskou bránou (dnešní Štvanice) vykonávali strážní službu v blízkém okolí. Ve středu 22. května 1420 u královské obory na severním předpolí Pražského hradu přepadli zásobovací výpravu Jana st. z Michalovic, s jejímiž vozy se vrátili do svého ležení. Ještě téhož dne společně s Pražany vypálili benediktinský klášter v Břevnově, odkud přivedli devět řeholníků, které vsadili do vězení.“ Šmahel, František. Husitská revoluce 3: kronika válečných let. Praha: UK, 1996, s. 42; srov. líčení této události u Vavřince z Březové. (Husitská kronika. Píseň o vítězství u Domažlic. Praha: Svoboda, 1979, s. 65.) Dva ze zajatých benediktinů byli nedlouho poté upáleni. Zde mohlo sehrát roli povědomí husitů o nepřátelském postoji místních řeholníků k jejich hnutí – např. břevnovský mnich Jan z Holešova patřil k aktivně vystupujícím odpůrcům Jana Husa. Při přepadení došlo k poničení klášterních objektů, následně pak k dlouhotrvajícímu rozvratu hospodářství kláštera i jeho personálního stavu – větší část břevnovské komunity včetně opata Mikuláše (opatem 1419–1426) hned na začátku husitských válek (1419/1420) uprchla na své proboštství do Broumova.

Vyhlášením křížové výpravy proti českým kacířům (1420) se církevněreformní úsilí dostalo do pozadí a hlavním prostředkem řešení sporů byla nadále válka. Disciplinované husitské vojsko mělo v osobách Jana Žižky z Trocnova a poté kněze Prokopa, zvaného Holý, vojevůdce mimořádných kvalit – všechny velké bitvy, od Prahy r. 1420 až po Domažlice r. 1431 skončily porážkami křižáků. Tíživá hospodářská situace a únava z dlouhých bojů vedly postupně k izolaci radikálního křídla a jeho porážce pražským vojskem v bitvě u Lipan roku 1434. Až domácí střetnutí tak otevřelo cestu ke smírné úpravě vztahů umírněných utrakvistů s katolickou církví. Na koncilu v Basileji vymezila tzv. kompaktáta rozsah církevní reformy v Čechách, jejich vyhlášení v Jihlavě r. 1436 uzavřelo revoluční fázi husitství.

Obecné uznání Zikmunda Lucemburského za českého krále otevřelo sice po letech bojů řeholníkům cestu zpět do pražských klášterů, ale nikoliv přímou cestu k návratu rozchvácených statků a k obnovení řeholního života v někdejší podobě. Právě ztráta podstatné části hospodářského zázemí potřebného k znovuvybudování kláštera byla zřejmě hlavní příčinou, proč břevnovští opati s trvalým návratem nespěchali. V Břevnově nadále působila pouze malá komunita a objekt nebyl ve větší míře opravován. Rozsáhlejší, ovšem stále pouze dílčí stavební obnovné práce v Břevnově byly zahájeny teprve mezi roky 1537–1553, za opata Matěje z Tachova, a jejich nejdůležitějším výsledkem byl kostel, zprovozněný roku 1545. Je pravděpodobné, že nevelkou pozdněgotickou stavbou bylo pouze opravené a západním směrem prodloužené presbyterium gotického chrámu, které, na rozdíl od chrámové lodi a dalších gotických staveb, bylo dokončeno.
Představení břevnovských benediktinů byli okolnostmi přinuceni sžít se s rolí venkovských prelátů, sídlících v odlehlém Broumově. Z odstupu staletí je ovšem zřejmé, že tato skutečnost měla i pozitivní důsledky: přesídlením čelného preláta do východních Čech, které jinak zůstaly téměř bez klášterů, mohlo vzniknout regionálně významné centrum katolictví.

Další zkouškou, která se pro řadu řeholních institucí stala osudnou, byl nástup protestantské reformace. Břevnovský i broumovský klášter sice přetrvávaly, avšak jejich význam celkově upadal — v závěru 16. století se nacházely v hluboké krizi. Neuspokojivý stav byl nakonec vyřešen císařským zásahem – dosazením opata Wolfganga Selendera z Prošovic (1602–1619), povolaného z kláštera sv. Emmerama v Řezně. Posláním nového rázného opata měla být celková reforma života v českých a moravských benediktinských domech. Mezi jeho plány hrála významnou roli i snaha o obnovení kláštera v Břevnově, tehdy již označovaného běžně jako klášter sv. Markéty. Do obecného povědomí se ovšem opat Wolfgang zapsal spíše sporem s broumovskými protestanty, který skončil jeho útěkem z města a rozhodnutím vzbouřených stavů, že nemá být již »více v zemi trpěn«. Neústupný opat zemřel v moravském exilu s vědomím, že další existence jeho kláštera a řeholního života v zemi vůbec je vážně ohrožena.

Po vítězství katolické strany v bitvě na Bílé hoře, v situaci, kdy se po vypovězení nekatolických duchovních nedostávalo světských kněží, se řeholní řády staly oporou rekatolizace. Obnoveným zřízením zemským získali představení klášterů vlastnících pozemkový majetek, pokud patřili k infulovaným prelátům, přední místo na zemských sněmech. Z benediktinských opatů připadlo první místo opatu břevnovskému. Benno I. Falk z Falkenberka (opatem 1621–1646) vyvíjel velké úsilí, aby opět obnovil českou benediktinskou kongregaci; roku 1631 svolal první provinciální kapitulu, které také předložil návrh statut. Jejich uvedení do života českých a moravských benediktinských klášterů se však pomalu dařilo až Alexiu Hübnerovi (opatem 1646–1652) a Augustinu Seyfertovi (opatem 1652–1663). Plány na obnovu klášterů sice postupně získávaly reálné obrysy, předpokladem však byly dostatečné výnosy z hospodaření na klášterních panstvích, s nimiž nebylo možné tak záhy po ukončení třicetileté války příliš počítat.

Zásadnější obnova břevnovského kláštera a vzkříšení vyhořelého kláštera broumovského jsou spjaty až s osobou opata Tomáše Sartoria (1663–1700). Právě za jeho vlády vyústila nespokojenost s utužením poddanství v rebelii, která byla v Broumově krvavě potlačena. Opat Tomáš nechal v letech 1668–1672 vystavět v Břevnově novou budovu konventu. Jedná se o stavbu, jejíž část stojí jižně od kostela i nyní – tzv. Sartoriův konvent, postavený Martinem Reinerem. Již o čtyři roky později požár na den sv. Markéty, tj. 13. července, budovy konventu i kostela poškodil (možná zde měla původ opatova deviza „Quod nocet, docet – Co škodí, to poučí“). Opravy řídil stavitel Martin Allio, později P. I. Bayer. Stavební dispozici výrazně změnil v roce 1735 K. I. Dientzenhofer, který nechal ubourat část severního křídla, které původně vedlo až ke kostelu.

Literatura (výběr):
Bártl, Stanislav, a Kostelecký, Jiří. Ďáblova bible: tajemství největší knihy světa. Praha; Litomyšl: Paseka, 1993.
Blažíček, O. J., Čeřovský, J., a Poche, E. Klášter v Břevnově. Praha: V. Poláček, 1944, s. 7–12, 18–21 a 58.
Boldan, Kamil, aj. Codex gigas – Ďáblova bible: tajemství největší knihy světa. Praha: NK ČR, 2007.
Buben, Milan M. Encyklopedie řádů, kongregací a řeholních společností katolické církve v českých zemích. II. díl, II. svazek: Mnišské řády. Praha: Libri, 2004, s. 47–50 a 101–103.
Holub, Bonifác. Paměti farnosti u sv. Markéty v Břevnově a blízkého okolí. 1. vyd. 1890. 2. vyd. Praha: Benediktinské arciopatství sv. Vojtěcha a sv. Markéty, 2014 [= PB 21], s. 27–80.
Charvát, Petr. Břevnov, Codex gigas a jeho martyrologium. In Bláhová, Marie, a Hlaváček, Ivan (edd.). Břevnov v českých dějinách: sborník z konference. Praha: FF UK, 1997, s. 46–48.
Krásl, F., a Ježek, J. Sv. Vojtěch, druhý biskup pražský, jeho klášter i úcta u lidu. Praha: nákladem Dědictví sv. Prokopa, 1898, s. 331–473.
Royt, Jan, Skřivánek, Anselm, a Koupil, Ondřej. Břevnovský klášter: historie kláštera, průvodce, benediktinský život. 3. vyd. Praha: Benediktinské arciopatství sv. Vojtěcha a sv. Markéty, 2015, s. 7–10.
Růžička, Jeroným. Dějepis kláštera břevnovského a broumovského. 1. vyd. 1846 a 1847; 2. vyd. Praha: Benediktinské arciopatství sv. Vojtěcha a sv. Markéty, 2013 [= PB 20], s. 22–119.
Spěváček, Jiří. Král diplomat: Jan Lucemburský 1296–1346. Praha: Panorama, 1982, s. 72n.
Šrámek, Josef. Břevnovské opatství ve středověku: Břevnov, Rajhrad, Police nad Metují a Broumov. Praha: Benediktinské arciopatství sv. Vojtěcha a sv. Markéty, 2016 [= PB 22], s. 57nn.
Vaníček, Vratislav. Velké dějiny zemí Koruny české III: 1250–1310. Praha; Litomyšl: Paseka, 2002, s. 567 a 570n.
Vilímková, Milada, a Preiss, Pavel. Ve znamení břevna a růží: historický, kulturní a umělecký odkaz benediktinského opatství v Břevnově. Praha: Vyšehrad, 1989, s. 38–72, 80, 112–116, 148n.
Vlček, Pavel, Sommer, Petr, Foltýn, Dušan, a kol. Encyklopedie českých klášterů. Praha: Libri, 1998, dotisk 1. vyd. 2002, s. 258n. a 598–600.
Zeschick, Johannes. Benediktini a benediktinky v Čechách a na Moravě. Přel. Z. Lochovský. Praha: Benediktinské arciopatství sv. Vojtěcha a sv. Markéty, 2007 [= PB 12], zejm. s. 64–67, 82–84, 97n.

Pohled na břevnovský klášter od východu, rytina datovaná k roku 1674; tzv. Sartoriův konvent ještě s kompletním severním křídlem.