Břevnovský klášter v 18. a 19. století

Sartoriovým nástupcem a dovršitelem jeho díla se stal opat Otmar Zinke (1700–1738). Nejvýznamnější opat období baroka v Břevnově zahájil roku 1708 novou výstavbu celého kláštera. Stavební práce zpočátku vedl Pavel Ignác Bayer; opat Zinke s ním však nebyl spokojen a propustil ho. Na jeho místo najal roku 1709 Kryštofa Dientzenhofera (1655–1722); s ním pracoval od roku 1716 pro klášter také jeho syn Kilián Ignác (1689–1751). Výzdobu chrámu a klášterních prostor prováděli přední umělci doby, za všechny zde jmenujme alespoň malíře Petra Brandla (1668–1735), Jana Petra Molitora (1702–1756), Jana Jakuba Stevense ze Steinfelsu (1651–1730) a Kosmu Damiána Asama (1686–1739); ze sochařů je třeba zmínit Matěje Václava Jäckela (1655–1738), Karla Josefa Hiernla (1693–1748) a Richarda Jiřího Prachnera (1705–1782). Podrobněji na jednotlivých stránkách popisujeme kostel a prelaturu; o barokní přestavbě kláštera se zmiňujeme také v kontextu proměn ekonomické situace břevnovského opatství.

Vedle výstavby nového kláštera v Břevnově dokládá Zinkův záměr navázat na dávné benediktinské tradice především koupě Lehnického Pole v Dolním Slezsku. Poblíž místa, kde kdysi stávalo proboštství opatovických benediktinů, nechal vybudovat další břevnovské proboštství, které se však později, v důsledku válek o rakouské dědictví, ocitlo na pruském území. Úsilí o vytvoření sítě Břevnovu podřízených benediktinských domů ve všech třech historických zemích České koruny dokládá také připojení fary v Orlové na Těšínsku, někdejším sídle menšího benediktinského opatství.
Ambice opata směřovaly k vnitřnímu upevnění řádové kongregace a k vynětí českých benediktinů z pravomocí pražského arcibiskupa. Spor táhnoucí se desítky let skončil dlouho po Otmarově smrti vítězstvím arcibiskupa; přes tento dílčí neúspěch je možné dobu kolem poloviny 18. století hodnotit jako vrcholný rozkvět břevnovského klášterního společenství.

V následujícím období se do života řeholní komunity a klášterního areálu promítaly politické a válečné události. V každém válečném tažení, probíhajícím ve středních Čechách, břevnovský klášter a jeho okolí opětovně doplácely na svou polohu při hlavní přístupové cestě k Praze od západu. Klášter vždy nesl především náklady spojené s ubytováním vojska a ošetřováním raněných, ale také, nejvíce právě v konfliktech 18. století, zátěž válečných daní. Po odchodu vojáků se pak pracovalo na úklidu a opravách budov. Tak tomu bylo ve válečných letech 1741/42, kdy klášter pustošili Sasové a Francouzi, i v r. 1744, kdy tu byl špitál pruského vojska. Opětovně zde byl umístěn pruský špitál r. 1757, kdy došlo k natolik rozsáhlému poškození, že bylo nezbytné znovu posvětit klášterní kostel. S nelehkým úkolem provést břevnovské opatství válečnými roky a řídit následné obnovné práce se museli vyrovnávat dva nástupci Otmara Zinka, Benno II. Löbl (opatem 1738–1751) a Bedřich Grundtmann (opatem 1752–1772). Právem lze konstatovat, že oba se své služby zhostili se ctí.

Doba josefinského osvícenství s důrazem na racionalizaci chodu státu vedla k omezení počtu klášterů i řeholníků, přičemž byly rušeny zejména kláštery kontemplativně zaměřené. Opat Štěpán Rautenstrauch (1773–1785), který sám byl osvícenskými myšlenkami ovlivněn, dokázal nebezpečí zrušení odvrátit. Sekularizace v případě břevnovského opatství (již za Jakuba II. Chmela, břevnovským opatem byl v letech 1786–1805) byla omezena na zrušení konventu v Polici nad Metují, panství a duchovní správa však byly benediktinům ponechány. Oslabeny byly vazby s rajhradským proboštstvím.

Fortunatus Böhm (opatem 1806–1818) byl výborný hospodář, kterému se navzdory těžké době podařilo zpevnit klášterní ekonomiku. (Napoleonské války a válečné odvody, r. 1813 byl v klášteře opět lazaret, tentokrát zde byli ranění vojáci spojeneckých armád rakouské, pruské a ruské, ale zároveň i Francouzi). Opat Böhm obnovil domácí klášterní výuku teologie, ve vnitřním životě klášterů kladl důraz především na jeho tradiční prvky, které se v desetiletích osvícenských reforem vytrácely – na chórový zpěv, meditaci a duchovní četbu. Do období Böhmovy opatské vlády spadá i změna v uspořádání řeholních domů v rámci břevnovského opatství. Napřed bylo v roce 1810 zrušeno a po majetkové stránce konfiskováno podřízené proboštství v Lehnickém Poli v království Pruském, v roce 1813 bylo formálně dokonáno osamostatnění moravského proboštství v Rajhradě u Brna – císař František I. vyslyšel prosby komunity a povýšil dům na samostatné opatství.

Opata Böhma následoval v úřadě Placidus Beneš (opatem 1818–1844). Získal doktorát z teologie a ve vědecké práci podporoval i členy kláštera. Stavěl mimo jiné školy (Broumov, Hejtmánkovice, Machov). V jeho době se i mezi českými benediktiny začaly projevovat nacionální tenze a zároveň erodovala klášterní disciplína. Opat rezignoval a dožil na klášterním zámku Sloupno a pak v Břevnově.

Jan Nepomuk Rotter (opatem 1844–1886), syn krejčího pracujícího pro broumovský klášter, dosáhl na Karlo-Ferdinandově univerzitě v Praze doktorátu z teologie a v Praze a ve Štýrském Hradci vyučoval dogmatiku. Získal si uznání jako univerzitní hodnostář i jako obecně známá postava kulturního života v Čechách a zapojil se také do politického života monarchie. Proslul jako obnovitel klášterních staveb v 19. století, mimo jiné nechal opravit kostely v Břevnově i Broumově – vtiskl jim jejich dnešní podobu. Rotter byl podporovatelem klášterního gymnázia, které se v průběhu 19. století stalo pro široké okolí významnou školou připravující studenty (tehdy jen chlapce) na studium na univerzitách. Opat se s tímto světem rozloučil 4. května 1886, a broumovský benediktin, historik Laurentius Wintera o něm – bez nadsázky – napsal, že „bohat na zásluhách […] zanechal zářící a na všech stranách vděčnou vzpomínku“.

Když 14. září 1886 kapituláři břevnovského a broumovského kláštera zvolili Ruperta Smolíka opatem, měl tento benediktin za sebou již dlouhé a požehnané působení, a to nejen v rámci opatství: byl kaplanem v Metličanech, od r. 1866 přednášel pastorální teologii na bohosloveckém učilišti v Hradci Králové. R. 1875 byl jmenován profesorem tohoto předmětu na teologické fakultě v Praze, a zde ho také zastihla opatská volba. Zapsat se výrazněji do řady břevnovských opatů mu dopřáno nebylo – neuplynulo ani jedenáct měsíců od opatské benedikce, když 22. srpna 1887 v Broumově zemřel.

Jeho nástupcem se stal 25. října 1887 Bruno Čtvrtečka, absolvent broumovského klášterního gymnázia, doktor teologie. Krátce působil na pražské teologické fakultě, v letech 1871–1886 byl profesorem němčiny a náboženství na broumovském gymnáziu, poté (1886–1887) zde byl ředitelem. Za jeho dlouhé vlády pomalu končí „rotterovská epocha“, i když toto tvrzení platí ve větší míře pro klášter břevnovský; život benediktinů v Broumově byl (nejen v tomto ohledu) od Břevnova odlišný. Bruno Čtvrtečka zemřel v Broumově 16. února 1922. Zejména po 28. říjnu 1918 jistě intenzivně vnímal a prožíval proměnu vztahů – mezi kláštery a jejich okolím, mezi oběma kláštery břevnovského opatství navzájem i uvnitř především břevnovské komunity.

Literatura (výběr):
Blažíček, O. J., Čeřovský, J., a Poche, E. Klášter v Břevnově. Praha: V. Poláček, 1944, s. 12–16 a 21–36.
Buben, Milan M. Encyklopedie řádů, kongregací a řeholních společností katolické církve v českých zemích. II. díl, II. svazek: Mnišské řády. Praha: Libri, 2004, s.v.
Holub, Bonifác. Paměti farnosti u sv. Markéty v Břevnově a blízkého okolí. 1. vyd. 1890. 2. vyd. Praha: Benediktinské arciopatství sv. Vojtěcha a sv. Markéty, 2014 [= PB 21], s. 81–149.
Krásl, F., a Ježek, J. Sv. Vojtěch, druhý biskup pražský, jeho klášter i úcta u lidu. Praha: nákladem Dědictví sv. Prokopa, 1898, s. 473–481, 493–526.
Royt, Jan, Skřivánek, Anselm, a Koupil, Ondřej. Břevnovský klášter: historie kláštera, průvodce, benediktinský život. 3. vyd. Praha: Benediktinské arciopatství sv. Vojtěcha a sv. Markéty, 2015, s. 10–12.
Růžička, Jeroným. Dějepis kláštera břevnovského a broumovského. 1. vyd. 1846 a 1847; 2. vyd. Praha: Benediktinské arciopatství sv. Vojtěcha a sv. Markéty, 2013 [= PB 20], s. 117–153.
Vilímková, Milada, a Preiss, Pavel. Ve znamení břevna a růží: historický, kulturní a umělecký odkaz benediktinského opatství v Břevnově. Praha: Vyšehrad, 1989, s. 73–111 (aj.).
Vlček, Pavel, Sommer, Petr, Foltýn, Dušan, a kol. Encyklopedie českých klášterů. Praha: Libri, 1998, dotisk 1. vyd. 2002, s.v.
Zeschick, Johannes. Benediktini a benediktinky v Čechách a na Moravě. Přel. Z. Lochovský. Praha: Benediktinské arciopatství sv. Vojtěcha a sv. Markéty, 2007 [= PB 12].

Břevnovský klášter na rytině v knize Sebastiana Brunnera Ein Benediktinerbuch z roku 1880.