Kříž svatého otce Benedikta

Crux Sancti Patris Benedicti

je kříž s delším svislým ramenem, vepsaný do oválu, nebo kříž rovnoramenný, vepsaný do kruhu.
Mezi rameny kříže jsou písmena C S P B: Crux Sancti Patris Benedicti – Kříž svatého otce Benedikta.
Na kříži jsou písmena:
na svislém břevnu C S S M L: Crux Sancta Sit Mihi Lux – Svatý kříž mi buď světlem,
na příčném břevnu N D S M D: Non Draco Sit Mihi Dux – drak (tj. ďábel) ať mi není vůdcem.
Na oválu (nebo kruhu) kolem kříže jsou písmena V R S N S M V S M Q L I V B:
Vade Retro Satana Numquam Suade Mihi Vana Sunt Mala Quæ Libas Ipse Venena Bibas
Odstup dále Satane a nikdy mi neraď. Marné je zlo, které nabízíš, ten jed si vypij sám.

Benediktinská medaile

je odpustkový medailon na jehož přední straně je Kříž svatého otce Benedikta s exorcismem, na rubu je obraz světce – patriarchy západního mnišství.
Kříž na medaili sv. Benedikta je znamením Kristova vykupitelského díla; ve víře ve spásnou moc Kristova kříže Benedikt již za svého života vykonal mnoho zázraků. Znamením kříže sv. Benedikt zahání ďábla – viz exorcismus na přední straně (tzv. „apotropaion", z řec., zažehnávání, rozumějme zlých sil, tedy ďábla). V lidové víře se medailce připisoval také ochranný a léčivý účinek proti uštknutí lidí i dobytka a byla též nošena jako ochrana proti živelním pohromám. Sv. Benedikt byl ctěn i jako patron dobré smrti; v některých provedeních je obraz sv. Benedikta na rubu medaile doprovázen textem „Eius in obitu nostro praesentia muniamur! – Jeho (Benediktova) přítomnost ať nás chrání při našem umírání“.

Podle tradice má kříž i medaile svůj původ v zázračném uzdravení alsaského hraběte Brunona z Egisheimu, pozdějšího papeže Lva IX. (1048–1054). Jako mladík byl kousnut jedovatou ropuchou (tehdy se věřilo, že ropuchy jsou jedovaté), ve snu pak spatřil sv. Benedikta, jak mu klade na ústa kříž a tak ho uzdravuje.

Od 11. do 17. stol. byla úcta ke kříži svatého otce Benedikta neoficiální, soukromá. Nejstarší památka na projevy této úcty byla r. 1647 nalezena v klášteře v Metten – obrázek a popis kříže sv. otce Benedikta z r. 1415, podle něhož byly později benediktinské medaile zhotovovány.

Oficiální schválení ražby medailí získal až břevnovský opat Benno II. Löbl (1738–1752), nejprve dekretem kongregace pro udílení odpustků (Congregatio indulgentiarum) z prosince 1741, a poté (v březnu 1742) i bullou papeže Benedikta XIV. Podle této bully každá osoba ve stavu posvěcující milosti, která medaili nosí a nejméně jednou týdně se pomodlí růženec nebo sedm kajících žalmů, a vykoná také nějaké skutky tělesného milosrdenství, získá ve všechny hlavní svátky /tj. Narození Páně, Zjevení Páně, Velikonoce, Nanebevstoupení Páně a Božího Těla/, dále ve všechny hlavní svátky mariánské, Všech Svatých a sv. Benedikta plnomocné odpustky, připojí-li modlitbu za vyhubení kacířství, povznesení Církve sv., pokoj a mír mezi křesťany a za všechny naléhavé potřeby Církve svaté. Kromě toho bulla také jmenuje řadu dalších, neplnomocných odpustků.

K žehnání medailí měli oprávnění pouze benediktini z českomoravské kongregace; r. 1844 získala totéž právo kongregace cassinská (breve papeže Řehoře XVI. z 9. 2. 1844).

Breve Pia IX. z 27. 6. 1856 a Lva XIII. z 12. 4. 1902 udělilo opatům představeným benediktinských kongregací a opatu primasovi benediktinské konfederace zplnomocnění pověřovat žehnáním medaile kteréhokoli kněze, dle vlastního uvážení a výběru.

Podle ustanovení Kodexu kanonického práva z r. 1983, který (implicitně) individuální nebo skupinová privilegia ruší nebo opomíjí, platí nyní pro žehnání benediktinské medailky stejná pravidla jako pro všechny devocionálie, tj. požehnání knězem a jejich následné užívání ve víře v Boží milosrdenství, tedy bez pověrečnosti, která by přičítala požehnanému předmětu magické působení.

Kříž svatého otce Benedikta bývá někdy chápán jako řádový znak benediktinů. O znak v přesném slova smyslu však nejde. [Oficiálním znakem benediktinské konfederace je zlatý patriarší kříž se slovem PAX pod rameny kříže na zlatém trojvrší, v modrém štítě.]
Vnímání CSPB jako „řádového znaku“ je dáno četností, s jakou se kříž sv. otce Benedikta objevuje – nejen na apotropaických medailkách, ale často také na klášterních stavbách, na obrazech, freskách apod. Někdy se jeho charakteristický tvar promítá i do architektury samotné, např. v kombinacích kříže a oválu v půdorysu kostelních staveb.

Literatura (výběr):
Břevnov: první klášter černých benediktinů na půdě slovanské. Vydáno péčí mnichů břevnovských a nadšených přátel kláštera. Praha: nákladem vlastním, 1931, s. 80n.
Buben, Milan M. Encyklopedie řádů, kongregací a řeholních společností katolické církve v českých zemích. II. díl, II. svazek: Mnišské řády. Praha: Libri, 2004, s. 10n.
Devítidenní pobožnost k svatému otci Benediktovi. Olomouc: MCM, 2015, s. 9nn.
Holub, Bonifác. Paměti farnosti u sv. Markéty v Břevnově a blízkého okolí. 1. vyd. 1890. 2. vyd. Praha: Benediktinské arciopatství sv. Vojtěcha a sv. Markéty, 2014 [= PB 21], s. 157n.
Royt, Jan, Skřivánek, Anselm, a Koupil, Ondřej. Břevnovský klášter: historie kláštera, průvodce, benediktinský život. 3. vyd. Praha: Benediktinské arciopatství sv. Vojtěcha a sv. Markéty, 2015, s. 14.
Tumpach, J., a Podlaha, A. (edd.). Český slovník bohovědný II. Praha: Cyrilomethodějská knihtiskárna a nakladatelství V. Kotrba, 1916, s. 108n.
Vilímková, Milada, a Preiss, Pavel. Ve znamení břevna a růží: historický, kulturní a umělecký odkaz benediktinského opatství v Břevnově. Praha: Vyšehrad, 1989, s. 163.

Vyřezávaný rámec s kruhem obsahujícím kříž svatého otce Benedikta; zdobený nástavec intarzovaného kabinetu z druhé poloviny 17. století, původně z broumovského kláštera, nyní v břevnovské klauzuře.